Konec léta v Krušných horách

Chaty na jižním svahu u Jáchymova vyrostly v osmdesátých letech minulého století. Jednu z nich postavili Luďka a Jiří Hosnedlovi podle již hotového projektu. A protože stavěli vlastníma rukama, místo jim přirostlo k srdci.

V padesátých letech bylo Jáchymovsko jeden velký pracovní lágr. Tisíce politických vězňů bydlely ve vězeňských domech a v dolech za nelidských podmínek těžily uranovou rudu. Tahle doba je naštěstí pryč. Dnes jsou Krušné hory centrem sportu – v zimě se na kopcích lyžuje, v létě jezdí na kole nebo chodí po horách. Hosnedlovi, stejně jako mnozí další, si užívají zdejších krás ještě častěji, protože na jedné stráni mají chatu.

Svažitý pozemek bylo nutné rozčlenit a Jiří se s tím vypořádal parádně!

Chata svépomocí

„Před čtyřiceti lety jsme v zimě jezdívali na Mariánskou do podnikové chaty popřát si s kamarády do nového roku,“ vzpomíná Jiří. „Jednou jsme se domluvili, že už někde zakotvíme ve vlastním. A našli jsme poslední tři volné pozemky ke stavbě. Začínali jsme na holé stráni, ani tu nebyla natažená elektřina, voda, neměli jsme žádné nářadí, jen pilu, sekeru a kosu. Beton jsme míchali ručně a jezdili žigulíkem. Tím jsme vozili cihly, trámy, veškerý stavební materiál.“ Ten byl již použitý, protože Jiří měl možnost zjistit, kde je jaká bouračka. Znamenalo to však, že se vše muselo řádně očistit. „Stavěli jsme od výplaty k výplatě. Jednou nebyly cihly, pak zase cement…“
„Jak dlouho práce trvaly?“ zamýšlí se Luďka a rozesměje se, „pořád není hotovo, ale asi před pěti lety jsme chatu už opravovali.“
Spolupráce mezi chataři v době výstavby fungovala příkladně. Nejprve bylo povoleno čerpání vody z místních studánek, což bylo sice provizorní řešení, ale pro stavbaře to byla velká úleva. Později, opět jako chatová osada, získali napojení na vodovodní řad a elektřinu. Výkopové práce však museli dělat svépomocí a náklady hradili ze společné kasy. Pokud by se dnes vodovodní řad porouchal, chataři by se opět museli plácnout přes kapsu.

Nafukovací vířivku mají chataři čtvrtým rokem a moc si ji pochvalují. Voda v ní je stále čistá, protože se dá přiklopit víkem

Špice podle projektu

„Každý stavěl podle toho, jaký projekt se mu podařilo sehnat. My získali plánky od kamaráda. Museli jsme je mírně upravit, protože chata byla určena do roviny a my stavěli ve svahu. Tenkrát bylo módní budovat špičaté stavby, proto má i tato chata poměrně strmou střechu,“ říkají Hosnedlovi.
„V takové špici je nejtěžší umístit komín a schody, aby nezabíraly moc místa,“ seznamuje nás Jiří se změnami v interiéru. „Proto je nahoře jen jedna místnost přes celé patro. Nešla rozdělit a tesař nechtěl zkrátit trámy v krovu. A dole měla být podle nakresleného plánu garáž. Ta je na našem pozemku, kam auto nezajede, nesmyslná, proto celý spodek slouží jako dílna a sklad zahradního náčiní.“
Chata není nijak velká, má rozměry 7 × 7 metrů. V prvním podlaží je již zmiňovaná dílna. Další patra jsou obytná. Ze severu se vstupuje do druhého podlaží, kde je chodba, koupelna a hlavní místnost s kuchyní a jídelnou, před níž je balkon. V patře je jeden pokoj sloužící ke spaní a opět balkon. „Spát se dá i v podkroví, kam vedou rozkládací schůdky, ale to je absolutní nouzovka,“ informuje Luďka.
Nejvíc času uvnitř tráví majitelé v pokoji, kde je kuchyňský kout, před ním válendy, jídelní stůl se židlemi a rozkládací pohovka. Kuchyň je zařízena linkou doplněnou horními skříňkami vyrobenými na míru. V rohu je moderní spotřebič – pod varnou deskou je trouba a pod ní myčka. Praktická trojkombinace! Proti lince stojí další pracovní plocha s mikrovlnkou.
Zařízení chaty je většinou staršího data, ale jde o kusy, které jsou jejich srdeční záležitostí. „Je tu spousta věcí, které doprovázely moje dětství,“ rozhlíží se kolem Jirka a hned jmenuje, „třeba koš na palivo, šicí stroj, válendy.“ Luďka se přidává: „A nad krbem leží svazek klíčů, které sbíral můj tatínek.“
Interiér se vytápí dřevem hořícím buď v krbu, nebo v kamnech. „V zimě chatu temperujeme přímotopy. Vodovodní trubky ve sklepě jsem pro jistotu a po zkušenostech s prasklou a zamrzlou vodou omotal přímotopným kabelem,“ sděluje Jirka.

V hlavní místnosti v přízemí převládá styl Provence. „Nábytek je totiž starý a léta používání ho poznamenala,“ směje se Luďka

Anglický trávník dominuje

Absenci civilizace si oba chataři dokážou užít. Dívají se na hvězdy, dokonce si za tím účelem pořídili i hvězdářský dalekohled. Jiří prozradil svou další zálibu, na střechu namontoval meteostanici s měřičem větru. Povětří je tu asi hodně „propíráno“, protože nám Luďka sděluje: „Ve vysoké nadmořské výšce, jako je u nás, se počasí rychle mění. A často dochází k jevu, kterému se říká, že ‘lišky vaří kafíčkoˈ. Ve skutečnosti to znamená, že, ač je večer jasno, ráno se z údolí valí mlha.“
V den naší návštěvy bylo krásně. Slunce svítilo, po nebi se honily beránky a ještě by se dalo koupat. Ostatně Luďka s Jirkou jsou na koupání zařízení. Za chatou mají nafukovací vířivku s ohřevem vody. Postavili pro ni nové plato, na něž se chystají ji přestěhovat, a pod pergolu porostlou popínavou hortenzií, kde dosud vířivka je, plánují přemístit posezení.
Svah kolem chaty rozčlenili na několik částí, které spojuje udržovaný nízko střižený trávník. Kromě pár fialových kvítků dymnivek, v něm žádný plevel není. „Naše dcera je alergická na včelí žihadlo, hned oteče, proto jsme se na trávník zaměřili. Každá rostlina, která kvete, z něj musí pryč,“ vysvětlují.

Pohled z balkonu nabízí přehled o tom, co se na pozemku a v blízkém okolí děje

Záhon před chatou má charakter skalky. Rostou v něm větší i menší rostliny, jsou proloženy kameny a olemovány kulatinou. Celý záhon drží konstrukce vystavěná z trámů sloužících kdysi jako telegrafní sloupy. Během roku před chatou stále něco kvete – od jarních bledulí a sněženek až po ocúny, které svou krásu staví na odiv na podzim. A v zimě zahradu navštěvují srnky a zajíci. „Všechno okoušou,“ krčí rameny Luďka.
Ještě dodává: „Chatu jsme stavěli hlavně kvůli lyžování; děti lyžují perfektně na sjezdovkách i běžkách. Dokud byly malé, tak jsme tu ani v létě moc nepobývali, jezdili jsme za koupáním na tři až čtyři týdny na Vltavu, Orlík a Slapy. Teď máme vířivku, tak ani nikam nechodíme, koupeme se, opalujeme,“ obrací se Luďka na Jirku. „Občas přijedou děti s rodinami, kamarádi, my zajdeme na návštěvu ke známým nebo do hospůdky na Mariánské. Po kopcích lezeme hlavně na podzim, když začnou růst houby, a v zimě se vydáváme na běžky.“
Oba jsou v důchodu, Luďka čerstvě, a říkají, že konečně je „čas“. Letos udělali spoustu práce, i když se jim během horka moc pracovat nechtělo. Plány mají stále velké, ale… „Hodně času jsme teď u dcery v Jihlavě, protože konečně máme vnoučátko!”

Text: Martina Lžičařová
Foto: Petr Živný

Konec léta v Krušných horách