U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Kohout na střechu
Kategorie: Stavba | Autor: Martina Lžičařová, FOTO zi
Tentokrát nejde o kohouta, který nám může přilétnout na střechu, pokud nemáme blesky pod kontrolou, ale o jeho příjemnější variantu – měděnou korouhvičku.
Na začátku byla inspirace ze zahraničí, vystřižený obrázek z francouzského časopisu, a touha paní domu mít na střeše ozdobu – “zpívajícího” kohoutka. Pan Bohumil Révay, klempíř z Turnovska, se ujal realizace. Od jara do podzimu tráví dny po střechách, ale přes zimu moc zakázek není, a tak kývl, že by si docela rád zkusil něco zcela atypického.
Kladivem a paličkou
Když byl kohoutek na světě, začala jsem vyzvídat. Co když by si některý náš čtenář chtěl na střechu taky posadit “opeřence”… “Nejdřív jsem si promyslel rozměry, aby se na poměrně velké střeše neztrácel a byl vidět. Ze země se všechno zdá být menší. Velikost kokrháče jsem si nakonec naznačil jen rukama (jako rybář uloveného kapra). Jednotlivé díly jsem maloval tužkou přímo na plech. Díval jsem se na vystřižený obrázek, to stačilo. Jen hlavu jsem mu dlouho nemohl trefit, pořád na mě koukal tetřev.” Vystřižené kusy plechu pan Révay tvaroval. Nejtěžší prý byla práce na polokoulích, kterých je šest. “Vyklepával jsem je kladívkem na dřevěném špalku. Nahrubo vytvarovaný díl jsem upnul do svěráku a dřevěnou paličkou vyhlazoval. Pak znovu kladívkem a znovu paličkou, pořád dokola.” Měď se dobře zpracovává, když se zakalí, proto si občas díl nahřál a zchladil ve vodě. Všechny spoje mezi polokoulemi jsou zafalcované, zahnuté a sklepnuté kladívkem, kohouta klempíř pospojoval měděnými nýty.
Na sever a na jih
Ač se to na první pohled nezdá, celá sestava je z osmnácti dílů měděného plechu. Jsou navlečené na měděnou topenářskou trubku o Ć 16 mm zakončenou soustruženou šroubovací špičkou. Jednotlivé díly na sebe navazují jen dotykem bez zvláštních drážek nebo spojů. Kříž s písmeny označujícími světové strany jen zlehka zapadá do korunky z listů. Pan Révay nám vysvětlil, že se majitelé nemusejí obávat, že by kohoutek začal při otáčení ve větru opravdu zpívat či spíš skřípat, měď je samomazná a na sobě nevrže. A jak se celá sestava připevní? “Zvenku je třeba provrtat hřebenáč, v tomto případě i hřebenovou lať, trubku prostrčit dovnitř a na půdě pevně ukotvit páskem ze železa mezi dvě krokve,” vysvětlil pan Révay. “Myslel jsem i na nebezpečí při bouřce. Silný měděný drát, který se kroutí vespod, je třeba připevnit ke hromosvodu.”Při našem loučení se šikovným řemeslníkem člověka nutně napadají rčení o zlatých českých rukách. Pan Révay se smál: “Všechno má svoje. Dělalo mi dobře, když lidi, kteří za mnou přišli do garáže (používám ji jako dílnu), zůstali stát s otevřenou pusou. Svatou trpělivost se mnou a kohoutem musela mít moje žena, když jsem si díly nahříval v kuchyni nad sporákem. Ale jsem rád, že jsem něco takového zkusil. Bavilo by mě vytvářet i vývěsní štíty na obchody nebo hospody, nebo si pohrát s okapními svody s ozdobnými hlavicemi a k nim udělat hezkou nádobu na dešťovou vodu… jen kdyby se našli investoři!”
