U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Kinetické hry
Kategorie: Volný čas | Autor: Marie Rubešová
O mužích zrozených ve znamení Střelce se říká, že chodí s lukem a šípy, hlavu v oblacích, a vyhlížejí, na který ze svých zájmů se soustředit, na který vystřelit. František Svátek se zdál být předurčen pro dráhu muzikanta. Téměř absolutní sluch mu pomáhal zvládat hru na housle i klarinet lehce, bez falešných tónů. Ale snad proto, že to bylo tak snadné, vystřelil si na další, tentokrát techničtější cíl.
Klukovské kutilství přerostlo v zájem o fyziku a mechaniku. A tak odešel z rodného Tábora do Prahy na průmyslovou školu jaderné techniky. Školským úředníkům však záhy došlo, že střední škola nemůže vychovat odborníky pro tento náročný obor a výuka se k radosti studenta Svátka stočila více ke konstrukci.
Dát hmotě tvar
Ještě jednou ho chtěl osud postrčit muzikantským směrem. To když se přihlásil na nepovinnou hudební výchovu k profesoru Jetelovi, který byl spolužákem Voskovce a Wericha. Často prý vyprávěl o nich i o Jaroslavu Ježkovi a vzbudil v žácích lásku k jazzu. Jenže to už ve Františkovi zrála další touha: zhmotnit představy, které se rodily v jeho neklidné duši, dát jim pevný tvar. Jeho chuť studovat na hořické sochařsko-kamenické škole chápala zejména matka, která je z hrnčířské a řezbářské rodiny. “Nejdřív jsme samozřejmě museli zvládnout kreslení a modelování. Pak teprve jsme modely nebo i díla slavných sochařů přenášeli do pískovce. Mně při tom pomáhaly i znalosti z jaderné průmyslovky. Zvládl jsem velice rychle reprodukční techniky, například využití kružidel při přenášení modelů do kamene. Jak jsem se později přesvědčil, je to velmi stará technika, využívaná už v antice.” Hořická průprava, ale hlavně vyzrálost sochaře, který předběhl spolužáky nejen věkem, pomohly Františku Svátkovi zvládnout metu, o niž mnozí výtvarníci usilují často několik let. V roce 1968 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze do sochařského ateliéru profesora Bradáčka. “Za školou” však již experimentoval s kinetikou. Lákala ho zejména voda, která dovede rozpohybovat i kámen, a hry větru, v jehož nevypočitatelné režii ožívají kovové a dřevěné větrníčky a objekty.
Italské intermezzo
V roce 1974 se rozhodl odejít do Itálie. Toužil hlavně poznat architektonické skvosty, které se zachovaly z doby antické, a nalézat paralely mezi českou a světovou tvorbou. Občanství však získal v Německu. Teprve pak mohl pokračovat do Říma. Získal stipendium na Istituto Centrale del Restauro a posléze vyučoval na univerzitě v Kasselu a na Evropském institutu pro konzervaci architektonických památek v Benátkách. V Itálii prožil osmnáct náročných i krásných let. Narodily se tam dcery Franceska a Alexandra. A vzniklo mnoho menších i rozměrných fontán, které ozdobily zahrady, atria, náměstí i vstupní haly firem v Itálii, ale i v Německu, Švýcarsku a Francii. Věhlas sochaře, který umí ve svých pracích “spoutat” vodu a vítr, se pomalu ale jistě šířil v Evropě i v zámoří. Františka však srdce táhlo zpátky do rodného kraje. Proto v roce 1997 koupil usedlost v jihočeské Vlastiboři a vrátil se domů.
Naučil fontány zpívat
V zahraničí by sice mohl získat zakázky na restaurování soch i architektonických prvků, nebo na tvorbu replik děl starých mistrů (na některé musí občas také kývnout, aby uživil rodinu), ale přiznává, že vytvářet statické objekty ho pranic netěší. Jeho okouzlení kinetickými hrami s vodou a vzduchem stále trvá.
Svátkovy fontány jsou vskutku neobvyklé. Nejrůznější materiály – od zrnité žuly přes různé odrůdy mramorů až po čiré či barevné sklo – ožívají ve vodním spektru krásnějšími, hlubšími barvami. Ale to není to hlavní. U každé stojíte a napjatě čekáte, až “neviditelné” maličké čerpadlo naplní postupně misky, číše nebo loďky. Ty pak díky své do detailu promyšlené nerezové kostře a desítkám hodin práce s dlátem a dalšími nástroji při jejich tvarování a vyvažování postupně ožívají. Je to fascinující hra, při níž zapomínáte, že hmota nemá duši. “Nejde o pravidelný pohyb, který by mohl zaručit třeba systém pružin. V tomto případě je dirigentem skutečně voda. Tanec fontán není zkrátka mechanický, jeho rytmus má kouzlo mírné nepravidelnosti”, vysvětluje sochař. “Ještě víc jsou na svém přírodním pohonu pochopitelně závislé větrné objekty.” Police v jeho vlastibořské dílně jsou zaplněny keramickými a sádrovými modely fontán již realizovaných i těch, které na své zrození v kameni či skle a křest vodou teprve čekají. Čekají i na mecenáše a investory, kteří pochopí, že Svátkovy kinetické hry mohou zkrášlit i jejich život. Chcete je vidět na vlastní oči? Vydejte se o prázdninách do zámku v Bučovicích. Tam jsou až do konce srpna konfrontovány oživlé fontány s jejich statickými renesančními předchůdkyněmi. A na Vltavotýnských dvorcích, které se na dva měsíce otevřou veřejnosti 3. července, prý bude jedna dokonce v houpavém rytmu kamene zpívat…
Když se holoubek “napije”, hned se mezi jeho peříčky začne rodit nový náklad, jenž zváží ptačí tělo zpět
Materiály předurčují fontánky do vhodných míst – tato z modrého skla by jistě “rozsvítila” lecjaký interiér
Loďka se houpe na vlnách – a občas si taky pořádně “nabere”…
Větrné praporky a dřevění ptáci zůstávají tak trochu ve stínu vodních děl. Když se však – díky hře větru i různým zátěžím vahadel – rozpohybují, zíráte na ně se stejným úžasem
Městská galerie v Týně nad Vltavou je krásným místem pro představení Svátkových fontán, ale ještě víc by slušely zahradám…
V této fontáně chtěl sochař zpodobnit dcerky, když byly malé a hrály si ve vodě
FOTO MARTIN MAŠÍN A VLASTIMIL SLABÝ
