Když se cestovatelé usadí

Na návštěvu vyjíždíme plni zvědavosti, čím rodině cestovatelů, která žila i v nejdrsnější kanadské divočině, učaroval podkrkonošský statek přestavěný na penzion, že ji k sobě natrvalo připoutal.

S velkým citem zrekonstruovaná Růžová chalupa slouží jako penzion již léta, Lenka Šimánková přebrala štafetu po svých rodičích a s manželem Leošem ji stále zvelebují, aby hostům poskytla co největší komfort. Ale vezměme to popořádku.
Jeden z největších statků ve Rtyni byl postaven v roce 1857, rodina Lenky je s jeho historií spjata od poloviny minulého století, kdy se do něj přistěhovala Lenčina prateta Anda, aby pečovala o poslední, svobodnou a bezdětnou majitelku. Paní Volhejnová byla velmi religiózní a chtěla statek odkázat rtyňské farnosti, což ale za minulého režimu nebylo možné, a proto ho převedla na svoji pečovatelku s tím, že pokud by ho ta někdy prodala, půjdou získané peníze na opravu místního kostela. Po čase teta, která rovněž neměla potomky, stála sama před otázkou: co s chalupou?
„Naši sice chalupu na rekreaci sháněli, ale úplně jinou, chtěli maličkou, u lesa,“ doplňuje vyprávění o minulosti statku, které si lze přečíst na webových stránkách penzionu, Lenka a pokračuje: „Anda nechala udělat odhad, polovinu peněz složili naši, polovinu jim přidala a těmito penězi zafinancovali nákup dřeva na opravu zvonice ve Rtyni, které se proto dnes říká Jiráskova.“

Každý apartmán má i kuchyň

V rukou odborníka

To se psal rok 1974 a dalších čtyřicet let chalupu Jiráskovi neúnavně zvelebovali. Velkou výhodou bylo, že Lenčina maminka je profesí architektka, tudíž měla pro rekonstrukci nejen cit, ale i potřebné odborné znalosti.
„Chalupa je kamenná, nalevo byla obytná část a napravo se z chodby vstupovalo do chlévů a stájí. Pamatuji, že tam teta měla takovou statnou kozu,“ vzpomíná Lenka a seznamuje nás s peripetiemi rekonstrukce: „Mamka chlévy začala přebudovávat na obytné místnosti. Po statické stránce to tam bylo špatné, jedna stěna byla vyvalená, musela se vyztužit železy.“
Naštěstí se v chalupě zachovalo hodně původních prvků, zejména bobrovky na střeše, špaletová okna, která přidávají zdobné fasádě na ještě větším půvabu. Původní jsou i kamenné zárubně z pískovce těženého v blízkém lomu a některé dveře. Vstupní dveře včetně těch, jež vedou do apartmánů, jsou vyrobené na zakázku místním truhlářem a s těmi, co vypovídají o staré poctivé řemeslné práci, si nijak nezadají. Jediný rozdíl je v jejich výšce, lidé byli dříve menší, což se ukazuje, když nás vysoká Lenka provází interiérem. U těch původních už před vstupem bezpečně sklání hlavu.
Nové jsou i podlahy, v přízemí je položena praktická dlažba, v patře dali majitelé přednost masivním prknům. Schody do patra jsou dílem strýce, který vlastnil pilu, a jak s úsměvem dodává Leoš, masivnější už nenajdete.
Velký kamenný dům potřeboval také účinné vytápění. O teplo se teď stará plynový kotel a tepelné čerpadlo vzduch/voda.

Romantickou ložnici osvětluje štítové okénko

Chalupáři i hoteliéři

Z chlévů a části podkroví, jež původně sloužilo jako obrovský seník, vznikly apartmány, v pravé části si Jiráskovi vybudovali dvoupodlažní bydlení. „Naši sem jezdili na víkendy a dovolené a penzion provozovali proto, aby se v domě větralo, aby žil,“ vrací se do dob nedávno minulých Lenka.
Ta v té době, coby učitelka tělocviku, na lyžařském výcviku v Orlických horách, poznala Leoše, který se, když se po revoluci otevřely hranice, poprvé přijel podívat na místa svého dětství. Rodák z Chocně totiž jako čerstvý inženýr – stavař v šedesátých letech emigroval do Německa. Jednoho dne ale zavřel kancelář a vydal se, jak sám říká, v šlépějích Jacka Londona. Učarovala mu nedotčená příroda Kanady. V Leošově srubu v absolutní divočině vzdálené přes dvě stě kilometrů od nejbližší civilizace oba pak jako manželé s malými dětmi strávili rok. Hlavním domovem i základnou, z níž se vydávali na další výpravy, byl ale Leošův dům v Německu.
Jenže s pojmem domov to nebylo tak jednoznačné, vypráví Lenka: „Když se na cestách řeklo, že se jede domů, pro mě to bylo do Čech, kdežto u Leoše jsem nikdy nevěděla, a tak jsem se vždycky ptala, kam teda jedeme.“
„Já měl radši ten kanadskej domov,“ odtuší Leoš. Lenka si bere opět slovo: „K návratu se manžel přiměl vlastně kvůli mně. Po různých peripetiích s hledáním pozemku, jsem Leošovi navrhla, co ta Rtyně, to jsou taky kopečky, to bude dobrý. A bylo rozhodnuto, zakotvili jsme tři kilometry od penzionu. S rodiči žijeme v úplné symbióze, takže se vše správně poskládalo.“

Útulná hala v podkroví láká k posezení

Zrodila se láska

Nyní se dostáváme k otázce, která padla na začátku, jak došlo k tomu, že vyměnili toulavé boty za pravidelný denní režim? Do odpovědi se pouští opět Lenka: „Před čtyřmi lety, když jsme skončili s cestami a přednáškami, jsem si koupila kurz jógy, plavecký průkaz a průkaz do knihovny a říkala jsem si, že teď začne konečně ten život, co chci. A spadlo mně do klína tohle. Byla jsem rozčarovaná z představy, že si život nebudu moc žít tak, jak jsem chtěla, že budu vázaná, že budu vlastně žít život našich. Říkala jsem jim, prodejte to, procestujte ty peníze, užijte si je. Chalupu jsem ani neměla ráda, když jsem sem jezdila jako mladá na prázdniny, všechny holky chodili po diskotékách a já vyfasovala barvu a natírala plot. Trochu se můj vztah zlepšil, když byl syn Jakub malý, pobýval tu často s dědečkem, byli jedna ruka. Navíc jsem věděla, jak tady naši čtyřicet let dřeli. Nakonec mě umluvili.“
S otevřeností sobě vlastní, nastiňuje další dění: „Fakt jsem z toho byla nešťastná, říkala jsem si, vždyť mě to nebude bavit. My bydlíme v novostavbě, kde je sklo a nerez, tady jsem všude viděla červotoče. Rušilo mě to. Ale během půl roku se to zlomilo a najednou mě provoz penzionu začal naplňovat. Chodím sem jako do běžné práce, přijdu ráno a odcházím večer, ale nejsem unavená, jsem nabitá. Už ani neutíkáme na další výpravy, maximálně na normální dovolenou.“
„A o náš dům se teď musím starat já,“ vstupuje do debaty naoko rozmrzelý Leoš. Dodává: „Dělá mi potěšení, když vidím, jak to v penzionu všechno kvete, že to lidi chválí.“

V režii Šimánkových

Hned na počátku se Lenka rozhodla pro změnu jména penzionu, již se nejmenuje U Floriána, nýbrž Růžová chalupa u Šimánků. Apartmány z chlévů jsou v řadě za sebou, lze je tak jednoduše propojit, mají vlastní východy přímo na zahradu, součástí je vždy i kompletně vybavená kuchyň a sociální zařízení.
Když si rodiče Lenky postavili v zahradě dřevostavbu, aby nemuseli stále chodit po schodech včetně točitých, přestavěli Šimánkovi mezonetový byt na další apartmán, který je přístupný i po venkovním schodišti. Celkem je teď v apartmánech k dispozici 20 lůžek.
Předělat nechali i pec s průduchy do horního patra, kterou stavěl Lenčin tatínek sám podle příručky. Teď je úplně perfektní, shodují se oba.
Dispozice statku už Šimánkovi neměnili. „Spíš jen dekorace, přibyly panďuláčci apod.,“ objasňuje Lenka a přiznává: „Máma jako architektka trochu trpí, ale říká, když nemůžeš pochválit, tak mlč. Takže mlčí.“
Zajímavý postřeh k výzdobě pronáší Leoš: „Když penzion provozovala ještě tchýně a chalupa nebyla tak načinčaná, hosté si ‚na památku‘ vzali jednou to, jednou ono, ale teď nic. Čím je toho tady víc, tím si snad lidi nedovolí. Nejhorší byli jako hosté mladí, co sem přijeli pařit. To byl děs.“
Pravdou ale je, že Lenka si hosty vybírá, nejraději má rodiny s dětmi a ještě se psy. Žádný problém prý s nimi není, chlupáči nic nezničí, majitelé po nich v případě potřeby uklidí.

Krytý bazén přidává penzionu na komfortu

Celoroční osvěžení

Vodomilní hosté mají k dispozici krytý bazén. Nachází se v rovněž památkově chráněné stodole, k níž byla přistavěna prosklená část: „S trutnovskými památkáři jsme měli hrozné problémy, ale za přístavbu nás pochválili, že je citlivě udělaná,“ rozohní se trochu Lenka v souvislosti s ještě čerstvými zážitky z realizace dřevostavby. „Budovala ji stavební firma, která rekonstruovala kostel v Neratově, jenž je unikátní prosklenou střechou.“ A přidává další informaci: „Bazén není celoroční, proto jsme pořídili koupací sud, v němž mohou mít hosté teplou vodu i v zimě.“

Travička zelená

Najít v období vražedně horkého léta namísto všude vypálené trávy svěže zelený hustý pažit olemovaný záplavou letniček a trvalek skoro vyráží dech. „Naši nechali, když postavili bazén, prohloubit studnu a díky tomu máme vodu. Svištím tu s hadicí imrvére,“ osvětluje ten malý zázrak Lenka a dodává: „Zahrádku zakládala maminka. Teď si hospodaří na svém a já jí v legraci říkám, běž na panský. Ale to už nestíhá a mě to baví.“

Pod korunami javorů je ideální místo pro siestu

Toulavé boty čekají

Úplně přikovaní ke statku Šimánkovi přece jen nejsou, den po naší návštěvě vyráželi na krátkou dovolenou na Krétu a Leoš už měl naplánovanou cestu na ostrov Réunion, nejvzdálenější francouzský okres, který leží v Indickém oceánu, aby zde pracoval na své další fotografické publikaci.

Text: Zuzana Ottová
Foto: Robert Virt

Když se cestovatelé usadí