U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Když příroda navštíví zahradu
Kategorie: Zahrada | Autor: Libuše Hubičková
Když konečně roztává sníh a na svět prorážejí první nedočkavci – krokusy, čemeřice, sněženky…, hned i člověk jihne v naději na neodvratné jaro. A očima nedočkavě ze země vytahuje další a další barevné ornamenty.
Jenže dobře ví, že zahradníkův rok není jen příslovečnou „procházkou růžovým sadem”, nýbrž je to pořádný kus lopoty. Než se na misce objeví první jahody, v košíku třešně, meruňky a později i jablíčka, uplyne řada týdnů, které se bez prstů pošpiněných hlínou a ohnutých zad neobejdou.
Proč tolik námahy?
Dívám se při tom mudrování na obraz, který skýtá po celé jarní i letní měsíce zvláštním způsobem podmanivá zahrádka manželů Mayerových. Zkouším posadit se na trávu, jenže zem ještě chladí. Opřu se tedy o kmen statného jasanu a obhlížím kompozice pro fotografování. A pokládám si otázku, proč si dnešní člověk, poznamenaný vyspělou technologií a mechanickými pomocníky, obklopený oceánem obchodních nabídek, na sebe plete bič fyzické námahy? Vždyť bylinky koupí v lékárně, kytky či hrušky v tržnici…
Odpověď nacházím v obci Svratouch okolo stavení rodiny Ladislava Mayera. V jeho kráse a souzvuku s okolím. Někdejší velký statek stojí na nejzazším východním konci pardubického kraje. Dodnes se tu říká podle bývalých majitelů, ale i podle rozsáhlých luk táhnoucích se až vzhůru k lesu „u Louckejch“. Manželé Mayerovi změnili statek na velmi příjemný příbytek. Nutno podotknout, že s veškerou úctou k původnímu vzhledu.
Je odsud, z malého návrší, pěkný panoramatický výhled na silničku ze Svratky do Krouny a také přímo do kraje směrem k mekce českých krajinářů, ke Kameničkám. Zelený prostor, který stavení ze všech stran obepíná, nepostrádá nic z klasických prvků: jedna jeho část slouží jako zahrádka kuchyňská, kde si hospodyně vypěstuje vše, co nelze při vaření postrádat, další poměrně velká plocha je zatravněná. O sklizeň – ať už čerstvou nebo nasušenou – se postarají zvířata; a hustý zelený koberec, který po každém zástřihu nabírá na kvalitě, využijí děti. Na svahu „u Louckejch” mají po celý čas postaráno o čerstvý vzduch.
Stavení obrůstá do krásy
Nacházíme se v drsném kraji, v němž se odjakživa dobýval chléb z kamení, neboť každý rok je zdejší horalé museli s námahou odnášet z pole – ale napřesrok se odněkud (snad z čertovy rokle) vynořilo zas. Přesto Mayerovi nepohrdli ani soustavou obrovských kamenů, které dříve sloužily jako pevný, nepropustný základ hnojiště. Srovnali a zatravnili horní terén a torza kamenné stavby i s kořenem někdejšího stromu využili jako základ rozlehlé skalky.
Dlužno podotknout, že duší zahradní rekonstrukce je paní domu. Napůl promyšleně, napůl spontánně kultivuje a osazuje každé místečko od zápraží domu až po plot a branku. Tam, kde to prostor dovolí, nechá postavit pergolku nebo mřížku, lavičku či jen květináč nebo hliněný hrnec, které snesou květinové okrášlení. A stavení obrůstá do krásy. Starý obrovský železňák byl usazen na lem trávníku těsně nad vrchol skalky, jako by jej sem někdo postavil jen na chvilinku, než si otře orosené čelo a poponese jej dál… Omyl. Tato nebiologická dominanta se stala úmyslným domovem malého keříku. A skalka se předvádí. Její ozdoby jsou rozprostřeny tak důmyslně, že rozkvétají a uvadají ve sledu, který zajišťuje stále nové květy. Paní domu se nebrání novinkám a všechny je využije. Buď se ujmou a osvědčí, nebo ne. Místa má ve své zahradě na experimenty i na stálá místa dost.
Svá pevná stanoviště zde mají ovšem keříky, které se jen s obtížemi později přesazují; a z téhož důvodu se růže nastálo usídlily u zdi, jež jim vyhovuje i jako tepelný termostat. U vrátek se rozrůstá slavobrána vděčného klematisu, hned vedle ní stromky vřesu, šeřík, laskavec, houštiny řeřichy, solitérní narcisky, tulipány. Drobné květy malých fialových macešek stojí poblíž plaňkových vrátek jako heroldi a vítají hosty obrovskými trsy fialových pugétů.
V obětí jasanu
Utěšený pohled je i směrem do kopce, na východ od jasanu. Jeho stín ve tvaru větví hladí po celý den barevný koberec kvetoucí trávy. Jak slunce putuje po obloze, stíny se pohybují od dolní části zahrady k horní, kde se k večeru prodlouží až k okraji lesa, ztmavnou a zmizí nadobro. Při svém denním putování však postupně osvětlují skalku, jeden barevný bochánek po druhém. Jako když v divadle kužele reflektorů zaměřují jednou tuhle postavu, jindy tu druhou… Stínové „ukazovátko“ se odpoledne zastaví na lištách nové besídky, která musí ještě nějaký čas počkat, až dostane patinu a její květinová dekorace povyroste.
Jestliže se obrátíme od příjezdové cesty k pastvinám na severní straně, vidíme vysoký jasan, u jehož kořene se v kůře stromu a troše hlíny mezi prsty zarůstajícího kmene rozrůstá chlouba paní Mayerové – skalka. Jezdí ji sem obdivovat mnoho chatařů a chalupářů. A právě tady si přesně uvědomuji, v čem je kouzlo této zahrady. Je ve schopnosti vnímat okolní živou krajinu a přenést její přirozený půvab i na ohraničený kus zahrady.
Popisy k obrázkům
Jasanové „ukazovátko“ putuje celý den po zahradě
Bílou fasádu statku za pár týdnů ozdobí popínavky na trelážích a květiny v přenosné zahrádce
Na kamenech starého hnojiště se rozprostřela skalka vskutku monumentální
Na kořenech jasanu vznikla minizahrádka, kterou jezdí obdivovat i přespolní
Uvnitř starého železňáku se usadil malý keřík
Autor fotografií: AUTORKA FOTO
