U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
KDE KONČÍ CHLEBA A ZAČÍNÁ KAMENÍ
Kategorie: Návštěva | Autor: Marie Rubešová
Vždycky to býval chudý kraj. Říkalo se, že tam, v jeho kopcovitém terénu “končí chleba a začíná kamení”. Než mohl hospodář odkrojit pluhem pár brázd, musel sesbírat mnoho košů kamení. Sypaly se vždy na jedno místo, a tak vznikaly další kopečky. Protože je lidé vršili podobně jako mohyly, dali jim název pahrobky. A cestičkám mezi chalupami, které jsou na sebe v členitém terénu hustě nalepené, se říkávalo soutky. Snad že se sousedé tak blízce setkávali.
Navzdory tomu mají obyvatelé většiny stavení dostatek soukromí: chalupa, chlévy a stodola ohraničují více či méně čtvercový dvůr a na shluk staveb navazuje ve svahu zahrada nebo sad. Dál už se jen dramaticky vlní kopce a pahrobky, ozdobené zídkami, žulovými lavicemi a dalšími krásnými detaily.
Empír jen pro zvané
Chalupa, kterou jsme navštívili, má číslo 1. Původní majitel však zřejmě nepatřil k lidem, co chtějí stavět svůj majetek na odiv, a tak její prostý empírový štít bíle září do kopců. Pohled, který vám nabízíme, je v reálu otevřený jen náhodnému turistovi, přátelům anebo hostům. My jsme se díky manželům Hladkým mohli zařadit do třetí kategorie. Koupili usedlost pod silnicí náhodou. “Stěhoval jsem v polovině sedmdesátých let do sousedství kamaráda fotografa do podnájmu. Zaregistroval jsem, že je krajní stavení prázdné a vytáhl jsem sem i ženu. Nechtěla o chalupě ani slyšet, byla zvyklá na jejich malou chatu… ale stačil pohled štítovým oknem do sednice a bylo jasno.” Zeď vedle bleděmodré kachlové pece totiž zdobí zděný výklenek – jakási otevřená polička na nádobí. Ta paní Kateřině doslova učarovala. Už je to sedmadvacet let. Oba svorně tvrdí, že i když jim úpravy přinesly spoustu práce a nejedno nepříjemné překvapení, nikdy toho kroku nelitovali.
Strasti i radosti na jedné kupě
Velkou radost měli už z faktu, že se jim stavení podařilo koupit. Majitel se sice na stará kolena oženil a odstěhoval do Orlických hor za manželkou, ale rodné chalupy se zejména kvůli vzpomínce na rodiče nechtěl vzdát. Několik zájemců odmítl, ale Kateřina Hladká posadila do auta čtyřletého Kubíka a tříletou Barunku a vyrazila na sever. Když zaskočenému muži vysvětlila, že děti vyrůstající v začouzené Praze potřebují čerstvý vzduch, kývl a dal jí klíče. “Nejdřív jsme se chopili škrabek a snažili se shodit všechny nátěry ze zdí a kleneb,” vzpomíná paní domu. “Bylo to mnoho vrstev, mezi nimiž nechyběla ani šmolková a tmavě zelená. Občas tady muselo být jako v kobce,” podivuje se vkusu předchůdců výtvarnice, která se dvacet roků živila jako rekvizitářka a kostymérka ve Studiu Jiřího Trnky. S novými majiteli se chalupa uvnitř i zvenku oblékla do bílé a bývalá stáj ctí původní kombinaci vápno – šmolka. Pak přišla na řadu střecha, podobající se kdysi příboji. Jaroslav Hladký tvrdí, že kdyby věděl, jak jednoduché je shodit starou krytinu a vyměnit krovy, byl by si půjčil peníze a nechal renovovat celou. Ve slovese “nechal” samozřejmě naznačuje, že jde o hodnocení pracovní náročnosti z pozice pomocníka, který sledoval tesařský a pokrývačský koncert ze země nebo z půdičky. Nezapírá. Jako sochař však dovede zručnost řemeslníků ocenit. Ovšem nejen prací živ je člověk. Mezi bílením, rekonstrukcí střech, podlah v pokojích obrácených na sever, které se daly shrabat hráběmi (nahradila je silná červená stájová keramická dlažba), se odehrávalo mnoho radostí. Děti v romantické krajině okamžitě zdomácněly. A líbilo se zde i přátelům, kteří přijížděli s potomky nejen o víkendech, ale i podle toho, jak se v jejich uměleckých profesích vyvíjely pracovní špičky a zakázky. Rušno bývalo v létě i v zimě. Hlavně na Silvestra. V černé kuchyni, kde se pec proměnila v krb, a přilehlých prostorách se jich prý jednou sešlo dvaatřicet! Mnoho radostí, vykoupených ovšem zase tvrdou prací, přinesla i proměna dvora v hřiště na fotbálek a volejbal. Původně byl totiž nerovný, svažitý, a tak musel nejdřív spolknout mnoho fůr hlíny, kterou sem naváželi silničáři, když s rypadlem čistili příkopy.
Tvůj věrný manželka
Nová a nová potěšení poskytuje svým obyvatelům i chalupa sama. Pochopitelně jen díky tomu, že oni jsou šikovní a vynalézaví. Jaroslav dává své paní k narozeninám nebo k Vánocům dárky, které moc sluší právě chalupě a jejím nepravidelným klenbám. Jednou vytvoří poličku, jindy pultík ke kamnům, kde se dá pohodlně kuchtit. Loni o Vánocích k němu přibylo pěkné zábradlí a k narozeninám ženě ozdobil zrcadlo nad vykládanou truhlou několika dřevěnými myškami. “Dostal jsem ho od kamaráda. Nahoře byly zádlaby, takže bylo zřejmé, že bylo nějak zdobené. Nenašel jsem v knížkách dobovou inspiraci, tak jsem se rozhodl připomenout Kačence zvířátko, které jí přiřkl čínský horoskop.” Mnohé předměty, ať už džbánky, krajáče, hrníčky, slánky či porcelánové fajfky, našli chalupáři rozbité na kousky – kupodivu většinou záměrně – na smetištích. “Když jsme se sem nastěhovali, bylo jich v okolí několik. A já jsem si koupila na smeťáckou archeologii dokonce speciální motyčku,” přiznává Kateřina. I ona se snaží překvapovat svého muže netradičními dárky. Někdy je vytváří u staré singrovky, jindy se podaří na smeťáku zajímavý objev. Například porcelánové střepy, z nichž sestavila fajfku s nápisem: “Tuto dýmku věnuje, protože tě miluje, tvůj věrný manželka.”
Nejsladší je spánek
Protože Studio Jiřího Trnky bylo zrušeno a zaměstnání sehnat je velmi obtížné, “věrný manželka Kateřina” se už před pár lety usídlila v chalupě téměř natrvalo. Do Prahy jí vytáhne jen přítelkyně, které čas od času pomáhá s organizací netradičních módních přehlídek, popřípadě nějaké vyřizování na pracáku a dalších úřadech. Brambory a nějakou zeleninu si pěstuje sama a vajíčka sežene tu a tam ve vsi, takže život je tu levnější. Asi i proto, že nejbližší krám je deset kilometrů daleko… Pitná voda je naštěstí blíž, u sousedů. Do studny, kterou nechali manželé Hladkých vyvrtat, totiž neustále prosakují z okolních výše položených statků dusičnany. Přesto ji nechali zavést jako užitkovou do dřezu, do koupelny a záchodové nádržky. Vhání ji sem neúnavně darling, umístěný ve sklípku pod stájí. Život na venkově je tedy příjemný, o něco levnější než ve městě, ale i pohodlný. Po několika dnech, které tráví výukou výtvarné výchovy na jedné z fakult Univerzity Karlovy, se sem vždy nesmírně těší i hlava rodiny. Na pražském sídlišti prý moc špatně usíná. Není divu, když venkovskou spací alternativou je rozlehlá pec, na niž si Jaroslav udělal pod matraci dřevěný rošt. Aby bylo teplíčka přesně akorát. Kateřina je teplokrevná, volí raději spaní v chladnějším pokojíku s oknem na sever. “A s televizí,” dodává manžel, který koukne na zprávy – a jde zase rád do svého sochařského království ve staré stodole. Je obklopen plastikami a alegorickými výjevy a přemýšlí, jak trefně vyjádřit svůj filozofický pohled na mezilidské vztahy. Anebo vytváří dárky pro radost své ženě – i sobě. Do hospody nechodí. Tedy sám ne. Jenom se ženou. Moc příjemná je v sousední vesnici. Jeden mladík tam zdědil chalupu po babičce. Dal ji krásně do pořádku a vytvořil prostředí, které láká lidi z široka daleka. Cestu tam si Jaroslav s Kateřinou většinou romanticky krátí přes pastviny, zpátky se vracejí po silnici. Když z dálky zahlédnou v měsíčním odlesku střechu svého stavení, když je vítá zaštěkáním jeho spolehlivý hlídač německý ovčák Jáchym, vědí, že jdou domů. A jsou přesvědčeni, že takhle to cítí i mnozí další víkendoví obyvatelé vesnice.
