U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Kde hnízdí jiřičky
Kategorie: Návštěva | Autor: Vlasta Hájek
Tentokrát nás návštěva zavedla do romantického koutu jižních Čech, kde příchozí zůstává s obdivem stát téměř před každým stavením – tady totiž může obdivovat pravé selské baroko. Většina usedlostí je pěkně rozsáhlá – pro současné majitele, kteří se snaží stavení zvelebovat, tedy žádný snadný úkol. Paní Marie, která dnes v jedné takové usedlosti chalupaří, ovšem po zdejším dvoře běhala už jako dítě. Tak o čem mluvit…stará láska přece nerezaví.
Do Opatovic vede silnice po staré hrázi zaniklého rybníka, nad níž se koruny mohutných staletých dubů splétají do vzdušného zeleného tunelu. Na blízkost zámku Hluboká upozorňuje kamenná mohyla na břehu rybníka – právě tady byl léta Páně 1290 sťat Záviš z Falkenštejna. Sama ves Opatovice je dnes součástí větších Hrdějovic a má jednu z nejhezčích návsí, jaké jsou v jižních Čechách ke spatření. Vroubí ji většinou nově opravené štíty statků, už na první pohled pravé selské baroko z poloviny 19. století.
Vítejte “U Linhartů”
Pod rozkvetlou lípou svítí omítka kapličky a hned naproti je brána usedlosti čp. 4. Říká se tu U Linhartů, podle jednoho z majitelů, který dům vlastnil v 17. století. Stavební parcela má ale ještě nejméně o sto let starší historii, prvně je zmiňována již roku 1592. Když cvakne starý kovaný zámek u malé branky, otevře se před návštěvníky pohled na rozlehlý dvůr, uzavřený ze všech čtyřech stran: jsou tu dvě chalupy s přístavky, ve kterých bývaly chlévy, a obrovská stodola. Všechny části byly mnohokrát přestavovány a přistavovány. “Zdi jsou z kamenů a vepřovic. Když si vyberu místo, na kterém bych ráda viděla nějaký obrázek, a klepnu kladivem, vypadne na mě buď obrovský kámen nebo hřebíček rovnou zmizí ve zdi — a je po plánech,” smířeně vysvětluje současná majitelka, paní Marie Flašková. “Však taky zrcadlo visí tak vysoko, že se v něm pořádně nevidím. Ale jinam se nám skobičky pro jeho zavěšení zatlouct nepodařilo. “Statek U Linhartů si prarodiče paní Flaškové koupili před poslední válkou, když ten svůj, kterému se říkalo “velký” (čp. 2), předali nejstaršímu synovi. Tady se o něco později učila malá Marie běhat po dvoře, který její tatínek, jinak pražský úředník, uměl posekat kosou jako když střihne. “Trávila jsem tu každé prázdniny a děda se něco narozčiloval, když viděl, jak nešikovně a pomalu – podle jeho názoru – žnu trávu pro králíky. Ale kde jsem se měla v Praze učit sekat srpem?” vzpomíná paní Flašková uprostřed úpravného dvora. “Právě tady bývalo hnojiště, v menším chlévě kráva, naproti byla velká maštal pro koně. Ty já ale už nepamatuji.” Dnes jsou v přístavku místo kravky dříví a piliny na topení, z koňských stání je velká dílna nesoucí stopy pilné a nikdy nekončící práce. “Starší syn Martin vystudoval nábytkářskou průmyslovku a většinu nového zařízení v chalupě sám dělal. Mám radost, že vztah k tomu místu, které je mi tak drahé, nejen trvá, ale bude zřejmě i pokračovat. Také můj vnuk se tu batolil v trávě.”
“Někdo má auto, já mám střechu”
Prohlížíme si masivní dřevěný nábytek ve velké světnici, který nezapře svou inspiraci tradiční selskou jizbou. Stůl, lavice, židle, příborník s prosklenou horní částí. Vše z dílny syna Martina. Ale starou kredenc v jedné ze tří kuchyní zachránila před červotočem paní Marie. S injekční stříkačkou v ruce musela zaplnit každičkou dírku. Na podobný léčebný zásah čekají na půdě ještě čtyři staré židle. “Měla jsem tu dřív krásné staré nádobí a porcelán ještě po babičce. Jenže všechno, co mělo nějakou cenu, nám rozkradli zloději. Byli tu třikrát… Teď už tu nic cenného nezůstalo.”Obrovská stodola, která uzavírá dvůr na čtvrté straně, sloužila místnímu JZD několik let jako vepřín. “Děda se bránil, když ji v 50. letech zabírali, ale neubránil. Vrátili nám ji úplně zdevastovanou. Na poslední chvíli stačil nějaký “šikula” odřezat všechny nosné trámy, takže se střecha propadla dovnitř. Ani se neptejte, kolik stála nová,” s hrdostí v hlase ukazuje paní Flašková na krásnou červenou střechu, kterou nese důkladný nový krov. “Někdo má auto, já mám střechu. Když se vracím do Budějovic, musím jít hodinu na autobus. Je to ale krásná procházka.”Nové krytiny z pálených tašek se dostalo všem střechám a na každé z nich přiložila svou ruku k dílu i paní Marie. Měla strach, hlavně ten první den, když stála rozkročená nad hřebenem a měla slézt dolů. Obavy překonala a pak už to šlo: “V některém minulém životě jsem určitě musela být pokrývačem,” usmívá se. Do stavení tedy už neprší, voda ale i tak zůstává velkým problémem. Klenuté sklepy pod obytnou částí jsou mokré a vlhkost vzlíná do kamenných zdí. Když ve světnicích před zhruba čtyřiceti lety uhnily prkenné podlahy, byly vyměněny za betonové. To bylo tehdy nejobvyklejší řešení. Beton ale jako neprodyšný špunt ucpal základy. Proto je v neobývaných místnostech nepříjemné lezavo. “Chtělo by to žít tu celoročně, topit a větrat,” zná majitelka řešení, ale to je ještě několik let vzdálené. Chystá se sem odstěhovat na penzi. “Pomohlo by postupně vykopat podlahy a odizolovat celý spodek. To už ale budou muset udělat synové. Chalupa i tak spolkne každou korunu, kterou vydělám.
“Setkání starého s novým
Nejútulnější a nejzabydlenější je velká světnice, hledící dvěma okny na náves. Tady žili dědeček a babička paní Flaškové “na výměnku”. Měli tu kamna se sporákem (dnešní kachlová kamna vyrobila na zakázku firma), dvě postele, stůl. Stačilo jim to. Pro návštěvy byl přichystaný přístěnek, kde se o teplo postaraly průduchy z kamen ze světnice. Ze síně vede okénko a velmi nízké dveře (“Pozor na hlavu!” není vůbec zbytečné varování) do bývalé černé kuchyně. Podlahu z dusané hlíny nahradily velké dlaždice, také vybavení je nové. “Nemám ráda, když se z chalupy stane druhý panelák,” podotýká paní Marie, “ale na druhou stranu pokaždé, když otočím kohoutkem a teče z něj voda, považuji to za malý zázrak.”Vedle je ložnice se starými kamny-piliňáky, které fantasticky hřejí. Sousední komora, kde mívala hospodyně v chladnu uložené zásoby do kuchyně, se změnila v pohodlnou koupelnu se splachovacím záchodem. “Suchý záchod býval ve stáji. Neměl dveře a já pamatuju, jak mě tam vždycky okukovaly slepice. Někdy se mi maličko stýská po jejich kvokání.”Ještě rodiče současné majitelky brali vodu ze studny na dvoře, a když se později kopal přívod obecního vodovodu, její tatínek trpěl, protože věděl, že jeho dokonalý – téměř anglický – trávník na dvoře vezme za své. Voda je rozvedena do celé chalupy. Kromě zmíněné koupelny se záchodem je tu ještě další sprchový kout ve druhé obytné části. Odtud vede na náves fronta prolomená sedmi okny. Nějakou dobu tu byla obecní knihovna, kancelář JZD a noclehárna pro brigádníky. Dnes to tu mají rozdělené synové paní Flaškové, Honza a Martin s rodinou. Martin se kromě výroby nábytku pustil i do stavby dalšího důležitého příslušenství bytu. Požádal maminku o dva staré sporáky, které byly už léta vyřazené, došel si pro “rozumy” ke kolegovi z práce a výsledkem jsou naprosto funkční a krásná zděná kamna. Jejich autor se umí postavit ke každé práci a proto, když mu ve světnici spadl strop, nedělal z toho žádnou tragédii. Obnažená prkna z podbití vyčistil, nakonzervoval a vyspároval. Strop je teď skutečně parádní.
Plány do budoucna
“Stodola je tak obrovská, že volá po komerčním využití. Trochu se tomu bráním, ale vím, že by to bylo rozumné. Aby tu bylo všechno tak, jak si představujeme, chtělo by to velké investice. A kde ty peníze vzít?” zamýšlí se paní Flašková. “Hodně mi pomáhá i sestra, které patří polovina chalupy, ale pořád je kam dávat. Moje vysněné představy přitom mají ke komerci daleko. Mám blízko k výtvarnému umění, k uměleckým řemeslům. Líbilo by se mi, kdyby se tu scházeli lidé od kumštu, mohla by tu být taková dílna pro mé přátele… Nemůže to být hned, ale věřím, že se dočkám.” Hosty vítají v Opatovicích často: konec letního semestru tu oslavili studenti z Jihočeské univerzity, kolegové a přátelé paní Flaškové. Čekalo je posezení u otevřeného krbu, víno v kalíšcích z hrdějovické keramické dílny a hlavně srdečná atmosféra celého místa, kam se každé jaro vracejí jiřičky.
* * *
Svou první ranní kávu pije paní Marie Flašková pod dohledem jiřiček. To je pro ni nejúčinnější balzám na nervy
Kamenné obklady bývalých stájových oken a dveří prokoukly teprve po vyčištění kyselinou. Ve zdech zůstaly holubníky, jen holubi tu už nevrkají
Omítky na průčelí byly vybírány tak, aby barevně ladily s dalšími štíty na jedné z nejhezčích jihočeských návsí
Výklenek v předsíni pod okénkem do černé kuchyně skrývá keramické nádoby na velkou dobrotu – ovoce v rumu. Jak na zahrádce uzrávají jednotlivé druhy, vrství se postupně do kameniny a zalévají alkoholem… Pak se pozvou přátelé
Poličku ve zdi zdobí oblíbená modrobílá hrdějovická keramika, vždyť Opatovice jsou součástí Hrdějovic. V ošatce jsou k zasetí připravena semena letniček
Největší obytná světnice s výhledem na náves, původní “výměnek” prarodičů paní Flaškové. Nábytek z masivního přírodního dřeva je Martinovým dílem, zdi zdobí svaté obrázky od “neznámého” lidového mistra
Kachlová kamna v obytné světnici postavila na objednávku kamnářská firma. Je u nich příjemné posezení
V kuchyni se snoubí tradice s moderními vymoženostmi. Skříňky i dřevěné doplňky dělal Martin
Obrovská stodola dostala také novou střechu. Práce je tu ale ještě moc. Možná dojde i na komerční využití
Takový detail dokáže interiéru dodat nevšední kouzlo
Krásná kamna v rohu místnosti postavil Martin sám. Využil při tom dvou starých sporáků.
I nábytek je z jeho dílny
FOTO PAVEL VESELÝ
