U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
KAŽDÝ VZAL RADĚJI DO ZAJEČÍCH
Kategorie: Návštěva | Autor: Helena Čechová
Lídu znám už hodně dlouho, takže o ní s klidným svědomím mohu říct, že za jejím půvabným ženstvím se skrývá tak trochu generál. Asi by to ani jinak nešlo, pokud chce zvládnout svých pět, šest, možná dnes již sedm mužských (počítámeli i vnuky). Co si kdy vezme do hlavy, to vždycky dotáhne do konce. Snad jen na jednu výjimku. Před nějakým časem se rozhodla, že si po letité práci na poli módní žurnalistiky nějakou dobu odpočine, aby také konečně poznala, co je to chvíle klidu. Jenže tohle předsevzetí jí moc dlouho nevydrželo.
Při cestě na Šumavu Lída vypráví: “Asi tak před třemi roky, nic zlého netuše, jsme si jeli s manželem odpočinout na chalupu ke známým. Projížděli jsme touhle nádhernou krajinou a najednou jsme narazili na evidentně opuštěný objekt. Stačil jediný vzájemný pohled a bylo jasné, že moje vize poklidu je v nenávratnu. Jsme totiž s manželem cvoci, jinak se to nedá říct. Všichni zájemci před námi koupi vzdali, protože když si tuhle ruinu zblízka prohlédli, od svého záměru rychle upustili. Navíc i domorodci zcela logicky tvrdili, že přestavba by byla jistý druh sebevraždy. Měli jsme před sebou dílo zkázy nejen tím, že stavení bylo asi dvacet let neobydlené, ale navíc bylo po požáru. Jenže to by můj manžel nesměl být stavař. Celé si to obešel a řekl: Lído, za hřích to ještě stojí. Jak jsme posléze zjistili, původní mlýn pochází z osmnáctého století a v průběhu let se tady dále přistavovalo. Mlelo se zde až do roku 1927, kdy stavení vyhořelo. Dokonce starý pan mlynář při požáru zemřel. Naštěstí měl v tu dobu svou početnou rodinu daleko, jinak by obětí bylo asi víc. Dědictví připadlo jeho dvěma sestrám, ale stejně se tady od té doby už nikdy moc nežilo. Staré paní nakonec mlýn prodaly novým majitelům, kteří sem jezdili vlastně jen na houby a o stavení se zase nikdo nestaral. Od těchto lidí jsme ho koupili my.” Ještě než mohly vypuknout stavební práce, čekal nové majitele nelehký úkol: vyklidit za desítky let nashromážděné haraburdí. Jeden náklaďák se tu otáčel za druhým. Bylo jich nepočítaně. “Bohužel jsme tu ale žádné poklady nenašli, jen několik koňských postrojů a staré rozpadlé mlýnské kolo. Už máme dojednáno s místním tesařským mistrem, že ho buď opraví nebo udělá nové jako věrnou kopii původního.” Vraťme se však k tomu, proč tento objekt lidé nechtěli kupovat? Vždyť nejeden chalupář se do rekonstrukce ruiny s chutí pustí. “Protože ta naše ruina potřebovala skutečné odborníky. Vlastními silami by si žádný nadšenec nepomohl. Například kromě jiného bylo celé stavení nutné svázat ocelovým věncem, jinak by se rozpadlo jako domeček z karet. Troufáme si tvrdit, že po téhle úpravě dneska vydrží všechno a přežije určitě i naše vnuky. Kdybychom to neudělali, musel by se dům prostě zbourat. Přesně tak dopadla stodola, které nám sice bylo moc líto, ale ta se už zachránit nedala. Zbyla z ní jen hromada kamenů, které si šetříme například na příjezdovou cestu. K té se snad také časem dostaneme. Zatím se sem brodíme blátem. Ale nejde všechno najednou.” Když se dívám na původní fotky, vidím, že mlýn byl omítnutý. “Odhadujeme, že dům zřejmě omítli majitelé někdy v třicátých letech a podle toho také fasáda už vypadala. Bylo jasné, že musí dolů. Samozřejmě jsme věděli, že stavení v těchto končinách jsou převážně kamenná. Logicky. Kde se kopne, všude samé kamení. Zdi jsou tady až metr široké. Ale netušili jsme, jak krásné kvádry se nám po stržení omítky odkryjí! Hned nám bylo jasné, že původní stavba byla neomítnutá a že pan mlynář měl vkus a věděl, co je krásné. Byl by hřích kameny znovu schovávat a navíc jsme chtěli stavbě navrátit její původní charakter. Znamenalo to ovšem otloukat jeden kámen po druhém, každý pěkně vydrbat železným kartáčem, když nějaký vypadl, což se při celkové zchátralosti stávalo dost často, tak hledat a zasadit odpovídající nový, všechno znovu vyspárovat. Hodiny a hodiny strávené při téhle práci bych nepřála ani svému nepříteli.” Když zgruntu, tak zgruntu. Proto ani jediné okénko není původní. “Okna tu byla také někdy z třicátých let, zřejmě vyměněná po požáru. Všechna jsme nechali udělat nově a snažili jsme se přiblížit je co nejvíc těm prapůvodním. Zvolili jsme špaletová, s šestidílnými tabulkami. Děs běs je jejich mytí, ale na Šumavě se naštěstí tolik nepráší.” Na původních šumavských střechách vidíme nejčastěji eternit. Vy jste vybrali jinou krytinu. Proč? “Jak už bylo řečeno, stavení se téměř rozpadalo a jeho statiku jsme zachránili ocelovým provázáním. Přestože je uděláno bytelně, těžkou střechou by nebylo dobré ho přetěžovat. Eternit musí mít dřevěné podbití a to je nějaká váha! Nechceme tedy pokoušet osud a tak jsme si vybrali onduline. Působí jako tašky, ale tato krytina je na rozdíl od nich lehká, protože se přibíjí jen na latě. Navíc si myslíme, že ve zdejším vlhkém podnebí bude i praktičtější, protože na eternitu se drží mech, zatímco onduline by měly zůstat čisté. Střecha pro nás ale neznamenala jen novou krytinu. Chtěli jsme jí vrátit hlavně původní podobu, takže jsme předělávali krovy, aby vznikla střecha valbová, s charakteristickým skosením štítu, která do těchto míst patří.” Voda seshora se tedy do domu nedostane. A co ta spodní? “Vody je tady ze všech stran víc než dost, ale ani ta spodní se nám naštěstí do domu nedostává. Čeho však hodně a rádi využíváme, to je vlastní studna, přestože jsme napojeni na místní vodovod. Zdejší kamenité podloží působí jako filtr, takže když jsme si nechali udělat rozbory, zjistili jsme, že je vhodná i pro děti, což mě, jako babičku, samozřejmě velice zajímá.” Když je tu hodně vody vlastně zdarma, neuvažovali jste při tak velkorysé přestavbě i o bazénu? “To ani omylem! Dovedeš si představit vedle starého mlýna novodobou obří vanu? Ale sníme o něčem jiném. Hned vedle našeho pozemku je rybník, který původně ke stavení patřil. Dnes je vypuštěný a zarostlý, má jiného majitele. Kdyby se nám podařilo tento rybník zase oživit, byli bychom nejšťastnější.” Než jsme na dnešní návštěvu odjížděli, vyhrožovalas, že uvidíme jen polotovar chalupy a spoustu nedodělaných věcí. Pravdou je, že v podkroví zbývá pro zedníky ještě spousta práce, ale v přízemí by se snad už nemuselo přeložit stéblo. Alespoň se to tak zdá. “To jen proto, že jsi tady poprvé. Kdybys přijela podruhé potřetí, to by ses na to dívala jinýma očima. Práce je tu ne na roky, ale na celé generace. Naše vnoučata, pokud se jim tenhle kout zalíbí jako nám, tu ještě budou mít také co dělat a žíly se jim určitě nezkrátí. Ze všeho nejdřív si ale přeju, aby se postavila pec. Komín tu pro ni máme jako stvořený. Když někdy večer, po celodenním maratonu, s rukama vytahanýma jako opičák, přimhouřím oči, představuju si, jak se na vlahou pec natáhnu a všichni ti mí chlapi mě budou obletovat a přinášet mi sem všechno, co mám ráda.” Člověk musí umět snít. Jen tak se mu z toho potom něco může stát skutečností.
