U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Kavčí fátum
Kategorie: Volný čas | Autor: Jan Rys
Skoro se nechce věřit, že kavka obecná byla u nás zapsána do Červeného seznamu ohrožených druhů živočichů. Ještě v polovině 20. století jsme mohli sledovat její mnohočetné populace všude po celém našem území.
Početné kolonie kavek sídlily ve skalách opuštěných lomů, letitých porostech alejí kolem silnic, na hrázích rybníků či ve zříceninách hradů. Bylo zcela běžné vidět je zabydlovat se také ve městech v kostelních věžích, výklencích starých budov nebo v parcích v dutinách staletých stromů. Zimu pak všechny bez rozdílu přežívaly ve společnosti havranů, k jejichž hejnům se připojily, a s nimi se toulaly po krajině v nižších polohách, hlavně na smetištích kolem měst.
To vše dnes patří minulosti. Zatímco v některých evropských zemích dochází v posledních letech k renesanci hnízdících kavek, ve střední Evropě je tomu bohužel naopak. V minulých třiceti letech se jejich stavy katastrofálně snížily. Důvod proč se doposud ornitologům nepodařilo rozluštit. Spekulují o možném nedostatku hnízdních příležitostí či potravní nouzi, zaviněné přílišnou chemizací polí a luk. Ze stohlavých osad kavek zůstaly dnes jen žalostné zbytky, čítající několik párů. Leckde u nás z přírody vymizely úplně, anebo spoře vegetují pouze ve městech. Ale ani tam to není slavné. Vezměme například Prahu; bývala rájem kavčího národa. Teď jich tu živoří kolem parků několik desítek párů. Tvrdě musí zápolit s městskými holuby nejen o potravu, ale i o hnízdní možnosti. Změnily se v pravý druh synantropního ptáka (vyskytujícího se v těsné blízkosti lidských sídlišť). Výjimku tvoří jen čakovické kavky, které dosud hnízdí v havraní kolonii. S havrany si zachovávají původní styl života
a zaletují za potravou do blízkých polí.
Kavka je čilý a společenský pták a rodilý letec. Ráda své letecké umění předvádí ve větrných poryvech nad hnízdištěm, jemuž je rodičovský pár léta věrný. Do příhodné dutiny, v níž chce samička zahnízdit, si přinese všechno možné, co najde; slámu, seno, chlupy, peří i kousky hlíny
a starého papíru. Uprostřed nevzhledné hromádky vykrouží důlek a do něj snese pět modrozelených vajíček, posetých různě velkými šedavými skvrnami. Po osmnáct dnů se rodiče na nich střídají v sezení, než se z nich vylíhnou mladé. O ty pak pečují dalších dvacet šest dnů, do doby jejich vzletnosti. Celé léto potom můžeme vidět kavčí rodiny pospolu pobíhat v lukách a polích, jak hledají hmyz nebo obratně loví nezkušené hraboše. Rozbory jejich žaludků prokázaly, že kavky jsou nemálo užitečné: obsah se skládal ze 75 % převážně škodlivých živočichů, z 18 % obilí, 4 % ovoce a 3 % kamínků.
Do podvědomí člověka se činorodá kavka zapsala jako přítulný pták, pokud se vychovává od útlého mládí v zajetí. Dospělá se pak může volně pohybovat po celé domácnosti. Při své živosti se stále připomíná a chce, aby se jí někdo věnoval. Kavka bývala nejčastěji majetkem venkovských kluků, kteří si pokládali za čest vychovat z ní co nejvíce učenlivou “káču”. Využívali jejího dobře modulovaného hlasu a učili ji některým lidským slovům. Učenlivost napodobování má však kavka vrozenou, sama umí brzy napodobovat hlasy všech zvířat, které kolem sebe slyší.
V paměti mi utkvělo divadlo, jaké předváděla v roblínské hájovně, kde sdílela dlouhá léta s domácí drůbeží. Ovládala téměř všechny hlasy svých zvířecích společníků ze dvora; mnohé až k nevíře. Sotva se někdo cizí objevil u hájovny, rozštěkala se s lesníkovým psem tak, že to vypadalo na smečku hlídačů. Přímo do extáze však přiváděla panovačného kohouta na hnojišti. Když bohorovně vykokrhal nadvládu nad okruhem svých slípek, kavka po něm učinila totéž. Kohout se hned rozeběhl po dvoře a s vyzývavým křikem hledal bojovně svého soka. “Káča” ho opět napodobovala a kohout pak nebyl dlouho k utišení. Hlasový souboj s ním ji nevzrušoval, ale očividně ji uspokojovalo, jak to po něm umí i se selháváním hlasu.
Popisy k obrázkům
Autor fotografií: FOTO Jan Rys a archiv
