U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Kameny s podmanivou krásou
Kategorie: Volný čas | Autor: Iva Tvrzová
Říká se jim suiseki. Nejsou to obyčejné kameny – i když je s trochou štěstí můžete najít na poli za domem. Čas a voda jim daly roztodivné tvary, připomínající krajinné scenérie, lidské postavy, zvířata či jiné objekty.
Stejně jako ikebana a bonsaje mají i suiseki původ ve východní Asii. Ale zatímco s prvními dvěma druhy “zeleného” umění se můžete u nás setkávat už dlouho, suiseki se tu objevilo nedávno – vlastně až díky Karlu Šerákovi z Českých Budějovic. “Dříve jsem pěstoval bonsaje. Suiseki jsem poprvé viděl v roce 1996 u pana Pia Nottera ve Švýcarsku. Kromě toho, že je prezidentem evropské bonsajové asociace, má fantastickou sbírku kamenů z celého světa. Když jsem ji uviděl, řekl jsem si: To je překrásné, to budu dělat! Později jsem se seznámil s vynikajícím odborníkem na japonské suiseki, panem Martinem Pauli z Bernu, který mi objasnil podstatu umění suiseki,” vysvětluje své začátky pan Šerák. Za několik let dokázal pro tohoto koníčka nadchnout i další sběratele. Dnes je jich u nás asi pětadvacet. Když mluvím o sběratelích, nemyslím tím návštěvníky burz (i když v zahraničí se suiseki také kupují od hledačů). Sběratelé své kameny opravdu sbírají – brouzdají po polích, brodí se koryty řek, lezou po horách. První výstava suiseki u nás byla v roce 1998, v posledních letech se jich každoročně koná několik. Pan Šerák organizuje výstavy u nás a účastní se výstav pořádaných Evropskou suiseki asociací (ESA). Stál mimo jiné i u zrodu Sdružení českých sběratelů suiseki, je ve výboru ESA. Letos dostal pozvání – jako jediný Čech – vystavovat na dubnové prestižní mezinárodní výstavě bonsají a suiseki Ichi Shun-Ten v Mnichově.
Začalo to u Číňanů
V Číně se kameny začaly sbírat a uctívat už před více než dvěma tisíci lety – byly považovány za zhmotnění vesmírné energie. Staly se nepostradatelným prvkem zahrad. Později se zajímavě tvarované kameny instalovaly na dřevěné podložky a vystavovaly se spolu s dalšími starožitnostmi v domě. Z Číny se v 5. či 6. století dostaly do Japonska. Tady se jim začalo říkat san sui kei seki – kameny znázorňující krajinné scenérie – zkráceně suiseki. Teprve ve 2. polovině 20. století se o suiseki začali zajímat sběratelé v Evropě a Americe. “Na našem kontinentu je nejvíc těchto kamenů v Itálii, Čechách, Německu, ve Francii, Švýcarsku a na Slovensku. A co je smyslem sbírání suiseki?” zamýšlí se pan Šerák. “Pozitivní prožitek při jejich pozorování: kámen nám může připomínat místo, kde jsme jej našli, nějakou událost nebo osobu, přátele, od kterých jsme jej dostali. Nejlepší suiseki nejsou přesné kopie skutečných objektů, ale takové, které jen naznačují a podněcují tak divákovu fantazii.”
Není kámen jako kámen
“Suiseki není obyčejný kámen. Musí splňovat pět kritérií, podle nichž se hodnotí. Jsou to: zajímavý tvar (katachi), kvalitní materiál (shitsu), pěkná barva (iro), povrch (hada-ai) a stáří (jidai),” dozvídám se. Tvar je nejdůležitější. Jak už napovídá název v japonštině, suiseky jsou kameny znázorňující horské scenérie a scenérie s vodou. Kámen může vypadat jako ostrov, skalnaté pobřeží, hora, pohoří, rovina s pahorkem, hora s vodopádem atd. Všechny typy mají svůj název. K suiseki se řadí i takzvané objektové kameny, kterým se správně říká keisho-seki. Tvarem připomínají člověka, nějaké zvíře nebo dům, most či loď. I ony mají svá pojmenování. Co se týká kvality, kámen musí být dostatečně tvrdý a soudržný. Musí působit přirozeně, být bez čerstvých ostrých zlomů. “Kvalitu dodáme suiseki také soustavnou péčí. Kameny s drsnějším či matným povrchem vystavíme na delší dobu slunci a denně je přeléváme vodou, občas měníme jejich polohu. Hladké kameny zas třeme hadříkem nebo rukou,” vysvětluje českobudějovický sběratel. Na dotaz, jak dlouho asi musíme kámen hladit, aby byl krásný, je odpověď dost překvapující: “I několik let.” Japonci sbírají spíše tmavé kameny, v Evropě a USA se sbírají i světlé formy. Povrch může být hladký i strukturovaný, s jemnými prohlubněmi i hlubšími rýhami, či s barevnými žilkami. Posledním kritériem je stáří, tedy optické i faktické stáří, kterého dosáhneme již zmiňovanou péčí. V Číně a Japonsku ovšem existují i suiseki, jejichž skutečné stáří je až tisíc let a je možné doložit, kdo je postupně vlastnil! Samostatnou skupinou kamenů, které nepatří mezi suiseki, ale společně se s nimi vystavují, jsou biseki. Kameny s výraznou barvou nebo kresbou, připomínající květiny či jiné vzory. Biseki se na rozdíl od suiseki mechanicky opracovávají a leští, aby barva a vzor co nejvíce vynikly. Co k mému údivu není tak důležité, je geologický původ kamene. “Já nejraději sbírám slepence, vápence, břidlice s křemenem, jaspisy, čediče i zkamenělá dřeva,” svěřuje se pan Karel. “Přednost dávám tmavým kamenům.” Někteří sběratelé dávají svým kamenům i jména, třeba Ďáblova hora, Kopce v Yamato apod. V Japonsku se k nim skládaly i verše.
Do přírody s ruksakem a holínkami
“U nás máme jednu obrovskou výhodu – nemáme ještě vysbíráno. A najdete tu všechny možné druhy kamenů. Sbírá se hlavně v létě, na polích, ale především v řekách. Chodíte řekou, stokrát se ohnete, stokrát kámen zahodíte. Nasbíráte ruksak nebo taky nenajdete nic.” Prozrazovat naleziště pan Šerák moc nechtěl, ale přece jen se dovídám pár tipů: řeky Jizera, Kamenice, Lomnice, Skalice. Na Budějovicku můžete najít zajímavé hadce, na Plzeňsku, Třeboňsku a Rakovnicku zkamenělá dřeva. Ale hledat můžete v podstatě všude. “Když někam jedu, dávám automaticky do auta ruksak a gumáky. Někde zastavím a jdu se podívat, jestli tam nejsou zajímavé kameny.” Co se s nimi děje, když je donese domů? “Namočím je na několik dnů do kbelíku s vodou, pak je kartáčkem – případně drátěným kartáčem nebo smirkovým papírem – očistím od usazenin a řas. Ještě je nechávám nějaký čas venku před domem. Pro ty, které mě osloví, vyřežu potom podložku,” vysvětluje celý postup vzniku nového suiseki pan Karel. Každému suiseki totiž přísluší speciální nízká podložka (daiza), která přesně kopíruje tvar kamene a v níž je kámen dobře usazený. Daiza se vyřezává z tvrdých, někdy i měkkých listnatých dřev. Svým tvarem i barvou by měla harmonizovat se suiseki. Některé typy kamenů (znázorňující ostrov, s hrubším, matným povrchem, které ošetřujeme přeléváním vodou) se přes léto vystavují v mělkých keramických či porcelánových miskách (suiban), naplněných pískem (symbol vody). Suiseki v daiza nebo suibanu se dávají ještě na nízký lakovaný stolek, někdy je doplňuje i bonsaj a nebo menší rostlina (shitakusa).
Každá rada je cenná
Co by poradil začátečníkům? “Kdo by se chtěl věnovat suiseki, měl by si o nich nejprve něco nastudovat. Informace najde např. ve čtvrtletníku Bonsai – příroda a člověk. Zájemce bych rád pozval na 4. mezinárodní výstavu bonsají, suiseki, ikebany a kaprů koi, pořádanou od 16. do 20. června v Kongresovém centru v Praze. Menší výstava bonsají a suiseki bude 9. a 10. července v Semilech. Vrcholem sezony pak bude v září celonárodní výstava bonsají a suiseki v Plzni. Ve své sbírce má Karel Šerák asi dvě stě kamenů. “Něco vidíte tady doma – na policích a ve vitrínách, něco mám v zaměstnání, něco je uložené v krabicích. Občas posílám kameny na výstavy. Mým snem je vytvořit takovou sbírku, kterou bych mohl vystavit pro veřejnost. Ukázat, co dovede vykouzlit příroda ve spojení s rukou řezbáře,” plánuje českobudějovický sběratel.
Foto 1 – Dobutsu-seki (kámen ve tvaru zvířete), Českobudějovicko
Foto 2 – Karel Šerák s částí své sbírky
Foto 3 – Iwagata-ishi (skalnaté pobřeží), řeka Kamenice
Foto 4 – Sugata-ishi (kámen-člověk), nazvaný “Básník Li Po”, řeka Lomnice
Foto 5 – Toyama-ishi (vzdálená hora), Itálie, Ligurské Alpy
Foto 6 – Shimagata-ishi (ostrov), Švýcarsko
Foto 7 – Yamagata-ishi (hora se zasněženými pláněmi – ve sbírkách je velmi ceněný), řeka Kamenice
