U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Kamenné zdivo
Kategorie: Stavení | Autor: Jan Pešta a Alfréd Schubert
OPRAVUJEME
Vminulosti patřil kámen na venkově k nejběžnějším stavebním materiálům. Jednotlivé druhy kamene se od sebe často velmi liší fyzikálními vlastnostmi, na nichž závisí výsledná kvalita a trvanlivost zdiva. V závislosti na místních geologických podmínkách stavěli naši předkové buď z neopracovaného lomového (případně sbíraného) kamene, z částečně opracovaných kvádříků či z pravidelných opracovaných kvádrů, místně nazývaných “štuky”. Od konce 19. století se na vesnici začaly v omezené míře objevovat i různé další formy kamenného zdiva s dekorativní vazbou, jako zdivo haklíkové či kyklopské.
Omítat či neomítat?
Až na regionálně omezené výjimky byla v minulosti většina kamenných staveb omítána. V případě opravy obytných stavení tedy zpravidla připadá v úvahu jedině opětné omítnutí odhaleného zdiva. Velké množství původně omítaných staveb (zejména hospodářských) se ale v současnosti po erozi omítky uplatňuje svým obnaženým povrchem, často s maltou vyplavenou ze spár. Stěny z kamenného zdiva, pokryté mozaikou nesouvislých ostrovů omítky, mohou být vzhledově velmi působivé. Dnes je proto můžeme vnímat jako ustálenou součást vzhledu mnoha českých vesnic (podobně jako vnímáme hradní zříceniny bez omítek). Při rozhodování o způsobu opravy kamenného zdiva bude tedy hrát velkou roli estetické hledisko. Doufejme, že různé romantizující úpravy s kameny “plovoucími” v omítkové ploše či s osekanými a pečlivě vyspárovanými plochami kamenného zdiva již patří minulosti. Také opačný přístup, tedy bezohledné zakrytí povrchu zdiva neprodyšnou krustou tvrdé cementové omítky či dokonce betonu lze do jisté míry považovat za estetický itechnologický zločin.
Omítané zdivo
Při úvahách, jak upravit povrch kamenného zdiva, bychom neměli zapomenout také na praktická hlediska. Omítka chrání zdivo před účinky povětrnosti. To je důležité zejména pro zdivo z měkčích druhů kamene, mezi které patří například břidlice, vápenec, opuka či pískovec. Tuto přirozenou ochranu je sice částečně možné po poradě se zkušeným odborníkem nahradit napuštěním povrchu zdiva vhodným prodyšným hydrofobním prostředkem, ten ale nezabrání případnému mechanickému poškození povrchu kamene. Pokud se tedy rozhodneme pro opětné omítnutí kamenné stěny, měli bychom dodržovat několik zásad. Omítka by měla živě kopírovat nepravidelný povrch podkladového zdiva. V opačném případě se malebný venkovský dům může změnit na nevzhlednou krabici. Připomeňme také, že použitá omítka by měla být prodyšná a neměla by být tvrdší, než je podkladový materiál (pozor tedy na omítky s větším obsahem cementu). Jinak hrozí po čase odtržení kry nově provedené omítky včetně lícové vrstvy kamene. Jak ale postupovat v případě, kdy omšelý povrch kamenné (původně omítané) zdi vyžaduje opravu, ale zároveň se nechceme smířit s tím, že malebná struktura starého zdiva zmizí pod vrstvou nové omítky? Zejména u hospodářských budov a ohradních zdí můžeme použít způsob opravy, uplatňovaný v poslední době na zříceninách hradů a tvrzí. Malta se rozetře ze spár do úrovně líce větších kamenů, které zůstanou obnažené. Hrany kamenů a menší úlomky kamene jsou chráněné vrstvou malty, zatímco větší kusy kamene se i nadále pohledově uplatňují svým přirozeným půvabem přírodního materiálu. Velkou pozornost je ale třeba věnovat vhodnému zabarvení malty, aby výsledek působil co nejpřirozenějším dojmem. Malta nesmí být ani křídově bílá, ani cementově šedá. Její zabarvení by mělo odpovídat světlému žlutohnědému odstínu přírodního okru. Toho lze nejlépe dosáhnout použitím vhodně zabarveného písku, případně citlivým přibarvením malty minerálním pigmentem. Dříve se běžně používal kopaný písek z místních zdrojů, který ale většinou bývá méně kvalitní. Také struktura by se měla blížit vzhledu původní malty. Ta zpravidla nebývala příliš jemná, často obsahovala i menší oblázky. Naprosto nevhodné je zdůraznění nebo pečlivé vyhlazení spár. Chceme-li potlačit barevný kontrast mezi odkrytými plochami zdiva, zbytky omítky a nově opravenými partiemi, je možné zeď opticky sjednotit vápenným nátěrem, který zachová plasticitu podkladu. Za největší úspěch může vlastník chalupy pokládat takový výsledek, který není na první pohled vůbec patrný a návštěvník se domnívá, že se dívá na stěnu v originální podobě, již dávno nedotčené rukou řemeslníka.
Režné zdivo
Režný, omítkou nezakrytý povrch kamenného zdiva se podílí na vzhledu řady vesnic. Snad nejznámějším příkladem jsou “chmelařské” obce v oblasti Džbán na severním Rakovnicku a na jihu Lounska, s charakteristickými stavbami z neomítaného opukového zdiva. Technika zdění z opukových kvádříků, s architektonickými detaily z pálených cihel, zde přežívala dlouho do první poloviny 20. století. Podobné stavby (zejména hospodářské) ale nalezneme i v některých dalších oblastech s výskytem opuky a méně kvalitního pískovce – například na Kladensku, v okolí Prahy či v severním předpolí Železných hor a na Vysokomýtsku. V “žulových” oblastech (Sedlčansko, Horažďovicko) se někdy setkáváme s podružnými hospodářskými stavbami z neomítaného, jen obíleného kamenného zdiva, běžnou součástí krajiny jsou zde také nasucho skládané kamenné ohradní zdi. Specifický půvab mají i stavby z neomítaných, hrubě opracovaných žulových balvanů, které nalezneme na několika místech na Tachovsku v podhůří Českého lesa i jinde v západních Čechách. Pokud nechceme narušit tradiční vzhled vesnického prostředí, měli bychom při opravě kamenného zdiva vycházet především z dochovaného stavu. Neuškodí, pořídíme-li si fotografii, zvláště přichází-li v úvahu rozebrání a přezdění části stěny. Pokud není na opravu k dispozici dostatečné množství původního materiálu, je třeba hledat pro doplnění kámen stejného nebo alespoň podobného vzhledu. Bývá výhodné, podaří-li se získat patinovaný kámen ze zbořených staveb v okolí, případně materiál z místního (obvykle nejbližšího) lomu. Pokud bude zapotřebí zdivo přezdít, je třeba pečlivě vybrat řemeslníka, který dokáže starší způsob zdění napodobit. Dnešní zedníci jsou totiž zvyklí používat materiál pravidelného tvaru, tedy cihly nebo tvárnice. Stejnou péči je nutné věnovat i opravě rozvolněného líce zdiva. Nepravidelný tvar kamenů a nepříliš pevná malta nutily dříve zedníky vyplňovat všechny širší spáry drobnými úlomky kamene, cihel či tašek, tzv. “šíbry”. Chybějící šíbry není správné (ani hospodárné) nahradit tlustou vrstvou malty. Mezery by měly být opět vyplněny úlomky kamene či cihel, podle dochovaného vzoru. U starších zdí z lomového kamene se běžně setkáváme se spárami otevřenými do hloubky několika centimetrů. Tyto otevřené spáry se výrazně podílejí na vžité podobě mnoha staveb z kamenného zdiva. Je proto vhodné respektovat je i při opravě a ustoupit s lícem malty od povrchu zdiva. V zájmu zachování tradičního vzhledu by líc malty ve spáře neměl být vyhlazený, po zavadnutí malty je proto třeba jej zdrsnit (např. svazkem hřebíků). Vzhled opraveného zdiva může dlouhodobě pokazit i líc kamenů, potřísněných maltou. Kameny je proto třeba čistit hned v průběhu opravy.
* * *
Vybrané rady a tipy:
* Při opravách kamenného zdiva se nesmíme nechat unést přílišným romantismem.
* Pečlivě očištěné kamenné zdi se zvýrazněnými spárami působí téměř vždy dojmem kýče.
* Při rozhodování o vhodném způsobu opravy musíme vycházet jak z poznání původní úpravy, tak i z dochovaného stavu.
* Pokud budeme kamenné zdivo znovu omítat, je třeba dbát na to, aby omítka nebyla tvrdší než podkladový materiál.
* Při opravě by se měla struktura a barevnost použité malty blížit maltě původní.
* Stejně tak kámen, použitý pro opravu, by měl být stejného druhu (získaný třeba z jiné rozebírané stavby v okolí).
* Velké spáry je třeba vyklínovat úlomky kamene či cihel, jejich plošné zaplnění maltou není estetické, ani ekonomické.
