U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
KÁMEN 2. – ČIŠTĚNÍ a OCHRANA
Kategorie: Stavba | Autor: Připravila Ivana Bursíková
RENOVACE
V minulém čísle jsme se zabývali odpovídajícím začleněním kamene jako architektonického prvku ve stavbě. Nyní vás seznámíme s technologickými postupy pro čištění a konzervaci kamene, ohrožovaného různými erozními vlivy, působení člověka nevyjímaje.
Po staletí se lidé pokoušeli nalézt způsob, jak kámen chránit a konzervovat. Staří Římané používali na mramor vosk, barokní pískovcové sochy byly napouštěny horkým lněným olejem a pak natírány olejovou barvou. V 19. a 20. století se používaly fluáty a vodní sklo, jimiž bylo poškozeno mnoho kamenných památek, neboť došlo k zasolení a výkvětům.
Nalakovaný kámen
Jeden z nejméně vhodných způsobů používali naši předkové v době, kdy byly vynalezeny syntetické barvy a laky. Kámen, který byl třeba zašpiněný nebo skvrnitý, dostal pěkný nový nátěr. Vypadalo to dobře, kámen měl jednotný odstín a několik let se nic špatného nedělo. Občas se sice objevily puchýřky, barva se odloupla, často i s vrstvou kamene, nešlo však o žádnou tragédii, vždyť bylo možné kámen opět natřít. Jenže za dalších pár desítek let kámen “zdobilo” několik vrstev laků, které se postupně loupaly tak, jak pod nimi probíhal destrukční proces. Kámen se drolil a dalším lakováním nebylo možné situaci zlepšit mimo jiné i proto, že kamene místy už dost chybělo. Kámen natřený nepropustnou barvou “nedýchá”. Znamená to, že je jednostranně uzavřen jeho pórový systém. Voda, která v kameni byla nebo do něj jako dešťová či vzlínáním od spodu vniká, se nemůže přirozenou cestou odpařovat. Stoupá k povrchu kamene a přináší s sebou různé soli, které nabírá cestou v hornině nebo jejím okolí (nejčastěji v maltě). Pod nátěrem voda časem vyschne, ale soli, které přinesla s sebou, již zůstanou. Při opakovaném zvlhčování tyto soli svými krystalizačními tlaky kámen trhají. Voda zároveň působí rozkladně na některé minerální složky kamene a v zimě se přidává zamrzání a rozmrzání vody uvnitř. Když je povrchová vrstva pod nátěrem dostatečně rozrušená, odpadne i s nátěrem. Kámen pak zůstává ještě více otevřený destrukčním vlivům.
Krusty a skvrny
Estetickými závadami, které však mohou mít daleko hlubší dosah, jsou zejména krusty – povlaky na povrchu kamene, a potom různá znečištění – skvrny. Pod krustami bývá nesoudržný materiál, proto jejich odstraňování často vede k velkým ztrátám hmoty kamene. Skvrny mohou být nanesené zvenčí, pak je tvoří prach, saze, mastnota, oxidační produkty železných či měděných prvků (rzí), zelené povlaky rostlin či mikroorganismů, anebo mohou být vnitřní, na jejichž vznik mají vliv hlavně pochody probíhající uvnitř horniny. Velmi častým jevem jsou výkvěty solí způsobené vzlínáním vody obsahující posypové soli (soli mohou mít původ i v omítce či kameni).
Povrchová ochrana
Po očištění je povrch kamene náchylnější k zvětrávání. Kameníci říkají, že je otevřený. Zejména drolivé a měkčí kameny (pískovce) je vhodné konzervovat. Před konzervací je potřeba zabránit vnikání vody do kamene. U zdiva to znamená provést izolaci proti spodní vodě, případně ochranu proti dešti. Konzervace je postup, při němž je kámen napuštěn zpevňující a v případě potřeby i vodoodpuzující látkou. Vývoj konzervačních prostředků směřuje k chemikáliím, které nemění barvu kamene, nepodléhají stárnutí, jsou pokud možno odstranitelné (důležité hlavně u památek) a zejména neuzavírají pórový systém kamene. Někteří restaurátoři impregnují památky akryláty a epoxidovými pryskyřicemi, což jsou procesy nákladné a nevratné.
Organokřemičitany
Největší využití mají v současnosti díky svým vlastnostem i ceně zpevňovače kamene na bázi organokřemičitanů. Ty vytvářejí s křemíkem (obsaženým v minerálech) v kameni přirozené chemické vazby a vlastnosti kamene zůstávají zachovány. Nelze je použít na silně zasolené zdivo a nejsou vhodné ani na nesilikátové horniny (vápence). Ke zpevňování vápenců se po léta s úspěchem používá opakované napouštění vápennou vodou. Povrch kamenů namáhaných srážkovou vodou, tj. různých říms, hlavic sloupků plotu a jiných, je možné opatřit ještě vodoodpudivým (hydrofobizačním) nátěrem. K nejznámějším konsolidantům patří Porosil, Wacker, Steinfestiger, Rhodorsil, Fixasil a další (přehled prostředků ke zpevnění a hydro-fobizaci kamene uvádí časopis Zprávy památkové péče č. 6/1994). Konsolidační prostředky je možné nanášet na kámen štětcem nebo při větších plochách stříkat. Přebytky je nutné otírat, aby se nevytvořily lesklé plochy. Nejen čištění ale i zpevnění vyžaduje stabilní letní počasí, nelze pracovat za mrazu či silného větru. Konsolidanty obsahují rozpouštědla, proto ipři práci s nimi je nutné dbát na bezpečnost. Velmi poškozené kameny je možné doplnit směsí umělého kamene (k dostání ve specializovaných prodejnách) nebo vyměnit. Tady by měl asistovat odborník, protože nový kámen by se měl tomu starému co nejvíce podobat. Měl by být pokud možno ze stejného lomu nebo blízkého okolí. Velmi důležitý je způsob uložení kamene u sedimentů. Špatné uložení proti tomu, jak byl kámen uložen v lomu, vede k jeho rychlému rozpadu.
