K chalupě se musí dozrát

Rubrika: Chalupy

Tahle nás upoutala na první pohled. Na rozdíl od mnoha roubenek v Podkrkonoší se nepřevlékla do černobílé, ale její dřevo vedle bílých spár má barvu lesního medu.

Chalupě současná barevnost moc sluší

Chalupa je viditelně rekonstruovaná a velmi pečlivě udržovaná, a tak nás překvapilo, že ji Holubcovi koupili teprve před osmi lety. Žijí v Trutnově ve starším podnikovém řadovém domku, který se jim podařilo odkoupit. A k radosti jim donedávna chyběla snad jen zahrada. Akci „chalupa“ urychlilo narození první vnučky.

Seznámení na inzerát

Okna byla natřená nabílo, už když Holubcovi chalupu koupili; a u toho taky zůstalo

„Já jsem v mládí hodně sportoval a přitáhl jsem k pohybu i děti. Evina hrála první ligu basketbalu a závodně plavala a Roberta bavil hokej, pár roků hrál i v Pardubicích,“ chválí František děti. „Jezdili jsme s nimi po sportovních akcích, o víkendech jsme se rozhodně nenudili. Ale pak byly děti najednou velké a už si věci zařizovaly sami…“

Překulila se osmdesátá léta a pan Holubec, povoláním svářeč, začal samostatně podnikat. „Práce a starostí bylo moc, ale ve mně pořád hlodala dávná touha po chalupě. Jak mi přišly do ruky noviny, přečetl jsem nejdřív sport a hned potom inzerci. Jednou, je to už těch osm roků, se v rubrice nemovitosti objevila chalupa nedaleko Dvora Králové. Měli jsme tam v teplárně dlouhodobou zakázku, tak jsem si řekl: za kouknutí nic nedám a vyrazil jsem.“

Fasádní bílá, kterou jsou nalíčeny spáry i předsunutá bytelná podezdívka, je omyvatelná; prach smyje déšť

Objížděl kolem roubenky tam a zpátky a co viděl, porovnával s cenou, která byla v inzerátu uvedena. „Chalupa se mi líbila, ale řekl jsem si, že bych ty prachy za ni nedal.“ Vydal se však ještě dál, bylo pěkně, až se dostal nad Pecku. Viděl Zvičinu ozářenou sluncem a v dálce Sněžku a navazující krkonošské hřebeny, Paku, Lázně Bělohrad…

Než ten den usnul, hodně přemýšlel. A ráno se vydal stejnou trasou. Potvrdil si dobrý dojem, a tak se večer o chalupě zmínil. „Žena nechtěla ani slyšet. Říkala: Jezdíš takhle domů pozdě, dáš si kafe a usneš a teď bys chtěl ještě dřít na chalupě a vrážet do ní peníze? Pár dnů nato jsem přesto Hanku vytáhl na výlet a skončili jsme tady. Rozhlídla se a nenadávala, tak jsem věděl, že je to na dobrý cestě. Za pár dnů jsem vezl do realitky zálohu.“

Barevné dilema

Majitel se nevrátil k červené i proto, že nemohl objevit lazuru, která by původnímu tónu odpovídala

Chalupa byla postavena v roce 1921, ale už třináct roků nato se tehdejší majitel pustil do částečné přestavby. „Je přezděná část stavení směrem na severozápad. Odtamtud, od hor, přicházejí větry, déšť i chumelenice nejčastěji. Původně byla chalupa celá roubená,“ ukazuje František na obrázek v sednici. Vidíme na něm ovšem roubenku natřenou červeně…

Prý to bylo veliké dilema: zůstat u původní barevnosti, což by znamenalo červené trámy a žlutý štít, nebo zvolit jinou, podle svého? „Samozřejmě jsem k tomu přečetl spoustu věcí, vím taky, že v Podkrkonoší se dělá ve štítě bílé laťování, ale nakonec jsem chalupu vyladil do měkké hnědi a štít nechal jednobarevný. Je to lazura v odstínu dub. Snad špatně nevypadá.“

Obyčejný smaltovaný sporáček nahradila v sednici kachlová kamna, která tu kdysi stála. A v místě, kde jsou dnes dveře na zahradu, bývalo jen okno

Než ovšem mohl chalupář vzít do ruky štětec, musel obrousit trámy, na nichž bylo pod oprýskaným červeným povrchem vidět několik dalších nátěrů. Nakoupil brusné kotouče na flexibrusku, respirátor a masivní dřevo z obou stran opracoval až do míst, kde mezi trámy vykoukla stará výplň z plev a hlíny. „Byla zaplaťpánbůh ve velice dobrém stavu, tak jsem ji ve spárách ponechal a povrch uzavřel elastickou sádrou od Knaufu. Dělá se s ní dobře, tuhne patnáct dvacet minut. Nakonec se může čímkoliv přetřít. Na spáry uvnitř jsem použil Primalex a tady venku fasádní barvu,“ ukazuje bělostné pruhy. Na název si už nevzpomněl, jen na to, že je to barva umyvatelná a déšť ji nesplaví. I na obrázcích vidíte, že výplň dobře drží, i když dřevo stále pracuje.

Na co nestačím sám…

František Holubec se práce nikdy nebál. Dnešní funkce ho nutí spíš shánět a zařizovat práci pro partu, proto ho ta manuální o víkendech moc bavila. V roce 2001 a zhruba třech čtvrtinách následujícího mu ovšem chalupa dala pěkně zabrat. „Když jsme ji kupovali, věděl jsem ovšem, že jak nebudu na něco stačit, pomůžou kluci z party, kamarádi, rodina. Byli tady po šichtě i o víkendech mnohokrát.“

V bývalé komoře je dnes ložnice majitelů; je zařízena také tradičním nábytkem

Také interiér totiž vyžadoval zásadní rekonstrukci. Světlo svítilo a z jednoho kohoutku tekla voda – ale to byly veškeré vymoženosti. „Říkali jsme si se ženou, že než se tady zabydlíme, je třeba udělat pořádně izolace, podlahy, elektriku a vodu. Té bylo nejvíc ve sklepě. Pod chalupou je pramen a voda pořád přibývá. Abychom se jí zbavili, museli jsme vykopat hluboký kanál přes celou zahradu, aby se voda dostala přepadem do příkopu.“

Také vás napadlo, proč chalupáři nevyužili pramene pro zalévání květin a trávníku? Nebylo třeba, pro ten účel jim proutkař našel silný pramen přímo na zahradě.

Další rekonstrukční zásah mířil do podezdívky a do podlah. O izolaci stěn se postarala firma z Hradce Králové. „Podřezali vidiovým řetězem podezdívku ve spárách mezi cihlami, šlo jim to jako po másle. Vložili tam lepenku ze speciální hmoty a ještě spáru vždycky utěsnili plastovými klíny,“ hovoří František s uznáním o práci odborníků. „Do podlahy jsem se pustil sám. Vyvezl jsem shnilá prkna a vykopal terén do půl metru. Pak přišel beton, lepenka, kterou jsme s kamarády vytáhli nahoru k roubení, další beton, pak polystyren a palubky. Mezi tím se dělala voda, elektrika a další kouzla.“

Šikovná ženská ruka dovede vytvořit půvabná zákoutí

Paní Holubcová v té době ještě pracovala v kanceláři a pečovala o svou i manželovu maminku. Ale o víkendu často doma uvařila a přijela s obědem. Hlavně když byl na chalupě i nějaký brigádník. „Díky Hance máme dnes slušnou kuchyň a koupelnu. Chystal jsem umyvadlo na mytí nádobí přímo v sednici, ale ona říká: Pojď se podívat, kde by byla pěkná kuchyň, a vedla mě do komůrky hned vedle, kde měli naši předchůdci ložnici. Vešla se tam nejen kuchyňka, ale i koupelna se sprchovým koutem.“

Teplo domácího krbu

František myslel samozřejmě i na to, aby bylo v chalupě teplo. Dřív, než starý smaltovaný sporák v hlavním obytném prostoru vystřídala lahvově zelená kachlová kamna, nechal postavit nový komín. „Říkal jsem si, v kdovíjakém stavu za těch osmdesát let je. Ale bylo to, jako když vlezete do starýho auta. Jedním problémem začnete a hned se objeví další. Takže následovala střecha. Zpředu, od silnice, byl eternit docela dobrej, od severu to už bylo horší. Pozval jsem pokrývače, protože vím, že umějí tuhle krytinu čistit wapkama – proudem vody. Říkal, že ji vyčistí, ale on s tím prý nebude spokojen a my taky ne. Tak se nakonec na střeše objevil tmavošedý Beronit.“

Kamna u Holubců postavil Milan Munzar; tento prospěšný koníček ho „drží“ už devatenáct let

Teplo domácího krbu však zůstalo u Holubců nejslabším článkem. František není příznivcem radiátorů a věřil, že kachlová kamna vytopí celou chalupu. Ale i když je k nim připojen ventilátor, který teplý vzduch prohání do dalších místností, nestačí to.

„Když jsme tady třeba kolem Silvestra čtyři dny, chalupa se prohřeje, ale jinak musíme přitápět elektřinou,“ komentuje paní Hana. A její šikovný muž nahlas uvažuje, jak situaci zlepšit. „Dva metry od chalupy vede plyn, ale to by znamenalo zase všechno překopat. Spíš se s kamnářem domluvím, aby do kamen zabudoval výměníkovou vložku, z které by se dalo teplo rozvádět po celé chalupě. A radiátory už nějak zakamufluju.“

Tady se všichni sejdeme

Kristýnka si zahrádku jaksepatří užívá

Při naší loňské návštěvě si František postěžoval, že se k pořádné práci nemůže dostat. Ve všední den přijede na chalupu, kam se na léto z Trutnova vždycky přesouvají, po páté hodině a už se mu do ničeho nechce. A když jsou tu v létě vnoučata, radši jim vymýšlí programy. „Ještě nějaký čas uteče, ale já už dnes myslím na to, aby si Kristýnka, Terezka i nejmenší Anetka našly šikovné kluky, abych měl pomocníky“, přiznává František.

Myslím však, že na ně moc práce nezbude. Snad jen občasná procházka se sekačkou nebo příprava dříví na zimu. Jinak bude chalupa jistě jako klícka. Možná se děda, až bude v penzi, pustí i do zatím neobydlené části podkroví nad velkou sednicí. Ať má dost místa i další generace.

Kdoví, zda spíš ptáček láká kamarády k hostině, nebo je kocour odrazuje…

Tu dobu bezpochyby uvítá i paní Hana, které bývá přes den na chalupě trochu smutno. Má sice ve vedlejší chalupě dobrou sousedku, paní Věru, ale ta se na zimu vrací domů, do Prahy. I paní Holubcová se vracívá do Trutnova, kde má sourozence a přátele. Na venkovský život si zkrátka zatím nezvykla. „On tady relaxuje a já mu k tomu dělám ozdobu,“ směje se smířlivě.

„Já za sebe musím říct, že jsem tady opravdu spokojen a mohl bych tu být pořád,“ uzavírá František. „Je to navíc místo, kde se všichni občas slezeme. A to je taky dobrý.“ Když už jsme se u vrátek loučili, přiznal ještě, že rád chodí po okolí a dívá se, jakou kdo má chalupu, která se mu líbí a která ne, kterou by nekoupil a kterou možná koupil… Ta jejich pořád vítězí.

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: FRANTIŠEK MALÝ