U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
JINÁ ZEMĚ, JINÝ MRAV
Kategorie: Z kuchyně | Autor: ZI
Jednou, bylo to těsně před víkendem, se u domovních dveří ozval zvonek. Tatínek se vyklonil z okna a očima hledal nečekaného návštěvníka. Dole stál mládenec s baťůžkem na zádech, s tmavými vlasy a – s šikmýma očima. “Malér! Dole čeká Japonec. To bude ten, co měl přece přijet až za týden!” zvolal zděšeně otec. Syn Mirek se ale rozzářil nadšením. Dva roky si dopisoval s japonským studentem, který se teď vydal do Evropy. Co na tom, že se trošku předběhnul. Jde jen o to pro něj narychlo vymyslet program. Buď spolu stráví sobotu a neděli ve městě nebo… nebo ho vezme na chalupu. Druhá varianta s převahou zvítězila a rodiče nebyli proti. O jednoho více nebo méně, na tom nesejde. A tak se Japonec Ejži stal svědkem překotného odjezdu české rodiny na víkend. S naloženým autem se napřed jelo do garáže pro přívěsný vozík, na němž stála připravená mohutná polorozpadlá skříň, kterou otec přivezl ze zaměstnání, z právě zrušeného skladu. Ta se bude ještě hodit! Odtud se rodina přesunula na pražskou zahrádku, kterou bylo potřeba ještě před víkendem zalít a sklidit co přes týden dozrálo. Ejži nenacházel slov. Poprvé v životě uviděl zahrádkářskou kolonii a prvně se vezl stodvacítkou, která spíše jen zázrakem dokázala utáhnout přívěs s almarou. Zjevně však nechápal, proč se polorozpadlá skříň veze tak daleko, a proč se pak všichni, po příjezdu na chalupu, tváří tak spokojeně, když se jim podařilo lopotně ji dostrkat po úzkých schodech na půdu. Po večeři rodina usoudila, že je nejvyšší čas představit Ejžiho sousedům. V počínající noci za svitu hvězdiček Mléčné dráhy Mirek a Ejži odkráčeli do zahradní chatky na vedlejší parcele. Dřevěná bouda, na první pohled nezajímavá a částečně ukrytá v porostu, však Ejžimu postupně odhalovala svá kouzla: kulečníkový stůl, skvělou hudební aparaturu, pivní sklípek a samozřejmě početnou společnost. Někdo tu byl kvůli kulečníku, někdo kvůli povídání a všichni hlavně kvůli pivu. Ejžiho okamžitě obklopily Hana s Olinou a hbitě tlumočily. Bouřlivě nadšený byl basista Rosťa. “Japonsko! Teď jsem se odtamtud vrátil! Perfektní koncertní sály! Víš, kde jsme hráli? Ne? To je skandál! Jak se jenom to město jmenovalo?. Ejži začal soustředěně vyjmenovávat všechna japonská města na západním pobřeží. “Ne, ne! Nebylo to velké město. Ale rozhodně známé, vždyť tam se vaří japonské pivo Kirin! To musíš znát!” Ejži byl zaskočen takovým orientačním údajem, nicméně po vyjmenování další třiceti měst se strefil do černého. Rosťa křičel: “Jo, Akita, ano, tam je ten pivovar! Tam jsme hráli,” a radostně chvátal do sklípku pro další lahváče. Ejži se s úklonami omlouval, on pivo ne, on jen colu. Všichni kolem se rozemáli: “Vy Japonci umíte auta a elektroniku, my zase pít pivo!” Další dny trávili Mirek s Ejžim cestováním po blízkém okolí a Ejži se udiveně ukláněl nad věcmi pro nás naprosto samozřejmými. Ať už to byla pravá a nefalšovaná antuka na tenisových kurtech, typické české koláče s ovocem sypané drobenkou, přes sto let staré chalupy, ve kterých se dodnes žije, nebo na konci vesnice malý hřbitůvek plný květin, který, přitulený ke kostelíku, vypadá jako malá zahrádka. Ejži za pár dní odjel, ale jeho návštěvu dodnes připomíná skříň odpočívající na půdě chalupy. Tatínek k ní nedávno nastěhoval ještě jednu. Však se obě budou někdy hodit.
