U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
JE TU BLÍZKO ke hvězdám
Kategorie: Návštěva | Autor: Zdeněk Hrabica
Jen si nemyslete, že malíř – grafik je stále obklopen mnoha lidmi a žije si životem bezstarostného poutníka. Jak jsem poznával Miroslava Houru, i já jsem postupně dospíval k jinému mínění. A uvědomil jsem si, že i lidský vztah s léty zraje.
Pozvání na Hourovu chalupu mi dovolilo hlouběji proniknout k srdci dobrého člověka. Překročil jsem práh dvousetleté roubené podhorské usedlosti a přijal místo za kulatým stolem. Byl jsem okouzlen, přestože stavení neoplývá komfortem.
Uvítání s rituálem ruky
Stejně jako všichni příchozí i já jsem se rád podrobil Hourovu chalupářskému rituálu. Hostitelé mne vybídli, abych si podle zdejší tradice položil ruku na bílou čtvrtku a podle vlastní úvahy buď tužkou, pastelkou nebo fixem ji obtáhl. Případně, ještě než připojím své jméno a příjmení, abych ještě něco nakreslil nebo napsal.
Z tohoto nápadu postupně vznikla originální chalupářská galerie návštěvníků, čítající dnes přes dvě stovky obkreslených obyčejných lidských ručiček. Jedny ruce jsou slavnější druhých. Poutníci, kteří přišli k manželům Libuši a Miroslavu Hourovým, aby poseděli a otevřeli svá nitra, jsou velmi zajímaví. Jsou zde ruce architektů Rudolfa Bergra nebo Jiřího Fosta. Nejslavnější je zřejmě ruka velkého básníka Jana Skácela; ten ji navíc ozdobil ještě veršem. Ale nechybějí ani ručičky kolegů malířů a grafiků Jaroslava Chudomela, Vladimíra Suchánka, Jaroslava Lukavského, Františka Peterky a mnoha jiných.
Chalupa není muzeum
“Nejvíc si cením skutečnosti, že se nám podařilo za dlouhá léta udržet zvnějšku charakter lidové stavby. Takové, jakou ji před staletími sroubil z krásných, sekerou přisekávaných trámů místní tesař,” vrací se náš hostitel k začátkům stavby.
Jenže časy se mění, co bylo není. O chalupě to platí dvojnásob. “Samozřejmě si stále uvědomuji, že naše požadavky na pobyt v chalupě se podstatně liší od představ předků. Jako malíř a grafik navíc občas nutně potřebuji pracovat s malým lisem, barvami a někdy i řezbářským dlátem. Nelze samozřejmě přehlížet ani potřeby ostatních rodinných příslušníků. A tak se po určitou dobu, jak byly peníze i materiál, přebudovávaly vnitřní prostory,” začíná chalupář vyprávět o době, kdy se tato oáza klidu občas měnila ve staveniště.
Dnes je chalupa zabydlená, útulná, v podstatě v dané chvíli nepotřebuje žádných velkých zásahů – ale jako každá chalupa vyžaduje stálou údržbu, drobné úpravy a opravy. Patří k ní i neustálá likvidace škod, způsobených zlodějskými “nálety”, které se ani tomuto koutu nevyhýbají.
Hrdost každého chalupáře
Stejně jako asi v mnoha dalších staveních, která prošla přestavbou za asistence majitele, i tady jsou místa, na která je chalupář obzvláště hrdý. “Žádné stavební plány se pochopitelně nedochovaly, tak nezbývalo pustit se do přestavby podle vlastního projektu. Mým požadavkem bylo otevřít prostor celého obydlí. Ve štítu chalupy byly původně dvě nizoučké selské sednice: spodní s bílou, přes rákos nahozenou zdí, horní byla roubená. A nad tím vším zcela prohnilý strop. Tak jsme poschodí se stropem odstranili a vytvořili jednu velikou místnost. A nad ní jsme zavěsili ochozy s průchodem do vedlejších horních prostor chalupy, které zůstaly zachovány,” zastavuje se Miroslav Houra u jednoho z takových míst.
Vnitřní základní prostor tvoří hlavní obývací místnost s malými okny, vpouštějícími spolu s řadou horních oken světlo do příbytku. Vévodí mu kulatý stůl obklopený sedačkami a válendami, nad stolem je zavěšený velký lustr. Stojí zde také pěkná stará zdobená skříň. Z místnosti vede do ochozů poněkud strmé dřevěné schodiště, před nímž plápolá oheň ve vlastnoručně vybudovaném krbu.
Hra na seberealizaci
“S chalupou jsem se stal spolu s rodinou, přáteli a řemeslníky nejenom projektantem, ale i stavitelem, zedníkem a tesařem. Pokud síly a zdraví stačí, jsme jimi dodneška. Vezměte si například omítání kamenné zdi. Jde o práci, která se vždy po čase opakuje. To se musí nejprve rozdrtit střešní tašky nebo cihly až na prášek. Ten se pak spojí s fermeží, povrch zdi se tím natře a nechá se důkladně zaschnout. Teprve potom lze nahazovat omítku. To je zkušenost našich moudrých a zdatných předků. Žádné zázračné materiály.
Na chalupě jde vždycky o určitou hru na seberealizaci. Já jsem za další trvalý přínos chalupaření považoval i skutečnost, že jsem zde mohl a mohu tvořit, že mohu na pomocném lisu tisknout grafiku. U stropu na ochozech mám natažené šňůry s kolíčky na sušení tisků, rozmalované obrazy zase rozvěšuji po všech stěnách,” svěřuje se umělec.
“Mou největší pýchou je ovšem náš krb. Teprve při práci jsem si uvědomil, jak složitá je to stavba. Nejdřív jsem musel přesvědčit mistra pradávného řemesla, aby postavil krb asymetricky, se stranami jakoby zakulacenými. Nebylo snadné přemoci zakořeněné řemeslnické představy,” vzpomíná chalupář, zatímco v krbu vlídně praská hořící dřevo.
V chalupě je dále kuchyň, černá kuchyň, sklípek, několik místností pro děti a pro vnoučata, skromná koupelna a toaleta. Stodola slouží jako garáž. A pak je tu zahrada, která rozhodně zaslouží zvláštní kapitolu.
K domovu se člověk musí prostárnout
Kolikrát jsem slyšel od Miroslava Houry, že prostor nesmí nic předstírat. Mnohokrát jsem mu dal za pravdu, zejména v pohledu na zeleň, obklopující chalupu. Kameny sestavené v pomníky, dřevěné lavice uprostřed bílých bříz, zídky podpírané naštípaným dřevem na topení, kameninové květináče, skulptura ptáka, ohniště obklopené kameny – to vše tvoří dohromady přirozenou oázu klidu.
“Často si uvědomuji, že tady v tom zeleném ráji, který v zimě přikryje sněhová peřina, jsou slyšet snad i sněhové vločky. To, co tady, nelze prožít v žádném městě. Občas vyjdu do zahrady a posedím s rodinou i přáteli v některém z našich zákoutí. Jsou to moc příjemné chvíle.
Jaké mám ještě plány? Jsem tvůrce a občas ještě toužím něco vyrýt do dřeva, do lina, nakreslit a namalovat. A pokud jde o domov? Udržet jej v obyvatelném stavu, bez výraznějších civilizačních zásahů. Pocit bydlení spojuji s pocitem domova, zakořenění. Ani na chalupě není prostor daný, je to prostor vytvořený. Pocitová záležitost. Myslím, že tenhle pocit, kdy udělám dva kroky a jsem venku, je ničím nenahraditelný. To mi nemůže dát nikdo a nic na tomhle světě. Stačí dva kroky – a vidím hvězdy…
K domovu se musí člověk prostárnout,” káže muž, zrozený na Sázavě. Je vynikajícím umělcem, grafikem, představitelem moderních exlibris. Nemá v sobě nic z toho, co o jeho příjmení praví výkladový slovník: “Houra, v nářečí hourat = kolébat, houpat se”.
Stojí pevně na svých nohou a rád hledí ke hvězdám. Na chalupě k nim – k rozsvíceným hvězdám má blízko a ony se pak často objevují i v jeho tvorbě.
1 Roubenka z 19. století posazená do zeleně s plastikou
2 “Přemýšlel jsem o kamenech. Nakonec jsem z nich postavil sochy,” vysvětlil Mistr své dávné řešení
3 Malíř a grafik Miroslav Houra
1 Stůl náleží k atmosféře domova, rodiny a přátel
2 Obývací místnost vznikla ze dvou pater selské usedlosti
3 Krb patří k pýše chalupářů Libuše a Miroslava Hourových. Vyznačuje se vydařenou asymetrií
4 Ruční lis je vrstevníkem lidového stavení
FOTO PETR ZHOŘ A JOVAN DEZORT
