U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Jarní předsevzetí
Kategorie: Na úvod | Autor: Helena Čechová
Vzpomínáte si ještě na tu právě uplynulou zimu? Mírně řečeno byla atypická. Tedy jak kde a kdy, samozřejmě. Mně zůstalo v paměti, že jsem si těsně před Štědrým dnem přinesla ze zahrádky rozkvetlý zlatý déšť. “Svět se pomátnul,” říkala jsem si. Ale pak jsem si uvědomila, že řada předchozích let byla podobná. Před nějakými pěti šesti roky jsme už v únoru na naší zahrádce sázeli rané brambory. V bláhovém domnění, že o to dřív je budeme sklízet. Opak byl pravdou. Sadba se tehdy zřejmě zalekla a v zemi tvrdošíjně čekala na tu svou chvíli ještě déle, než kdybychom ji zasázeli v termínu, který jí přísluší. Na rozdíl od brambor je však člověk nepoučitelný a jestliže navíc není pecivál, tak neodolá a musí se v tom svém záhonku za každou cenu rochnit, když počasí jen trošku dovolí… A tak jsem díky poslední zimě zrušila všechny své plány, co se údržby domu týče. Plánovala jsem, že vymaluju předsíň, koupelnu a takové ty drobnosti kolem. Houbelec jsem vymalovala! Zase jsem sázela brambory (dnes už poučena o trochu později), zase už jsem po lokty ponořena do záhonků, ze kterých stejně nikdy nic kloudného nevzejde, a na vnitřek domu se jaksi nedostalo. Do roka a do dne, dávám si závazek, že když teď nemám na vnitřky čas, tak příští rok na ně určitě dojde. Jednou jsme se dali na chalupářskou dráhu a smiřme se s tím, že nejde stihnout všechno najednou. On ten binec uvnitř chalupy počká a malování taky neuteče. Na programu dne je totiž v tuto chvíli něco daleko důležitějšího: JARO. Klepe na vrátka jen jednou do roka a když mu otevřeme dveře, setkáme se s tak široce otevřenou náručí, kterou snad nikdo jiný nemá. Takové návštěvy je třeba si vážit. Takže s nosem zapíchnutým do neopakovatelně voňavé půdy si v duchu šeptám a zároveň přitom volám hodně nahlas: Díky za to, že tuhle možnost mám!
