U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Jarní dostihy
Kategorie: Volný čas | Autor: Kamil Kovář
Každoročně se u nás v městečku konají jarní dostihy. Bez závodní dráhy. Bez koní. Opakují se s hliněnou pravidelností: od konce února do poloviny března. Přesnější termín určují první přítulnější sluneční paprsky.
“Venco, viděls, Mrozkovi už mají v pařeništi salát a kedlubny!” tímto zvoláním paní Turečková slavnostně odstartovala Velkou zahradní steeplechase.
“Žádné vyléhávání, je nejvyšší čas!” Pan Tureček neochotně odložil časopis s článkem o jezdcích formule jedna. “Ale vždyť to je blbost. Půda je ještě studená,” pokoušel se odporovat.
“Zajímavé – u nás je studená a u Mrozků není!”
Venca se pomalu zvedá a odchází do kůlny pro nářadí.
“Podívej, Turečkovi sadí,” podával hlášení zpoza záclony pan Chvátal, “ale není to ještě nějak brzy?”
K oknu přiskočila jeho polovička: “Já nevím, že tobě se vždycky všecko zdá brzy.”
Vykláním se z balkonu. Po chodníku se k domkům blíží paní Dondová s malou Monikou. Kouká: u Turečků i Chvátalů se pilně zahradničí.
“Blázni, jeden den se ukáže trochu tepleji a už blbnou,” samosoudcuje nahlas.
Záhumenkové závody jdou do otáček. Z Turečka i Chvátala stékal pot. Zem totiž vypadala prohřátá jen na povrchu. Blázni, reprodukuji si sám pro sebe libozvučný výraz kritičky. Aspoň že ona je rozumná. Přestože doposud jsem ji příliš neměl rád, zabrnkala mi do noty. Mezitím ze zahradního cvičiště ke mně doléhaly povely sousedek.
Co tak podráždit okolí? Letos už je pozdě. Výstřel startovní pistole tentokrát vyšel z Mrozkovic polnosti. Švandu uskutečním příští rok. Mezi nezáhony vyrukuji s rýčem a motyčkou ještě o čtrnáct dnů dřív, třebaže půda bude pokryta sněhem. Začnu fungovat coby rozbuška v řetězové reakci. Vyhraji tak zahradní antidostihy, kdy nehraje roli finiš, nýbrž start.
Pohled na dva kutající roboty už mě omrzel. Beru si vlněnou deku, že si na chvilku… V zámku se ozvaly klíče.
“Ani si nelehej,” volala na mě manželka ode dveří, “jdem do zahrady, ať nejsme zas poslední! Už tam jsou všichni.”
Za deset minut se proháním s kypřidlem po pařeništi. Na kedlubny a salát byl nejvyšší čas. Říkal to každý. Mé ženě cestou z obchodu… i paní Dondová…
