Japonské zahrady

Zahrady v zemi Nippon jsou prý krásné, až se tají dech. Vlastimil Kastner ji mnohokrát navštívil. Snažil se pochopit psychologii tvorby japonských zahrad, jejich uklidňující sílu.

Na břehu jezírka v Třebízi je připravena i tradiční stavbička čajovny, v níž se po dokončení zahrady bude podávat čaj

Koncem osmdesátých let minulého století měl pan Kastner možnost spolupracovat při vzniku japonské zahrady knížete Reniera v Monaku s panem Iwasakim a dalšími mistry. To byl nejvýznamnější impulz pro jeho další směřování.

Promyšlené do detailu

Díky pozvání pana Iwasakiho procestoval Japonsko, ostrov připomínající dlouhou nudli, od severu k jihu. „Nejrychlejší je to samozřejmě vlakem. Shinkansen peláší krajinou nějakých 300 kilometrů v hodině a jízda v něm je velkým zážitkem. Navštívil jsem velké parkové komplexy u chrámů a samurajských svatyní či domů. Jsou opravdu kouzelné. A Japonci si je dnes, kdy jsou většinou přístupné, umějí užívat. Když je třeba na jaře svátek sakur, celé Japonsko se skoro zastaví, města se vylidní a lidi jdou do parků, do zahrad a obdivují tu pomíjivou krásu.

Jejich zahrady jsou kompozičně promyšlené do posledního detailu. Mají ducha, který vás vtáhne, osloví a dá se říct hýčká. Je to, jako když vstoupíte do katedrály. Najednou se všichni zpomalí, ztiší…“ vypráví pan Kastner dál o dokonalosti velkých zahradních areálů, ale iminiaturních zahrádek umalinkých domů.

Najít cestu ke klidu

Český zahradník zkrátka nastudoval spoustu informací o zahradách v japonské literatuře a ještě víc se naučil od tamních mistrů. Věděl, že i u nás, ve stále uspěchanějším středoevropském prostoru, je čas nabídnout lidem zklidnění. Právě proto otevřel v roce 1990 Bambus centrum v Třebízi.

I taková voda může „proudit“ zahradou

Zahradní architekturou se Vlastimil Kastner zabývá více než třicet let. Nevede si evidenci, ale jeho kompozice přinášejí radost a klid majitelům spousty zahrad nejen v Česku, ale i na Slovensku, v Německu, Rakousku, ve Švýcarsku. „Neženu to,“ vysvětluje, „na každé zahradě pracuji tak, jako bych si ji dělal sám pro sebe. Když mám někomu vytvořit svět, který je mu blízký, musím toho člověka taky trochu poznat.“

Není nečeské implantovat k nám japonskou zahradní kulturu? – ptám se odborníka. Tvrdí, že není. Vždyť jsou tu i francouzské nebo anglické zahrady. Ty japonské jsou vždy kompozicí odvozenou od reálu, jaký vytvořila příroda. „I když zahradník použije prvky, inspirované japonskou kulturou, jde stále o českou zahradu. O kompozice, vycházející z místních klimatických, půdních a hydrologických podmínek.“

Co tvoří japonskou zahradu

Přírodní tvarované kameny, tvarované i netvarované dřeviny a buď vodní prvek nebo i jeho náhrada – písek či štěrk v suchých zahradách. To jsou velmi zjednodušeně základní součásti japonských zahrad, z nichž je třeba vycházet při koncipování jimi inspirovaných prostorů kdekoli ve světě. Jaké dřeviny sem patří? – ptám se dále.

Zimní lucerna (Maru yukimi) se širokým kloboukem se umísťuje na břeh jezírka nebo k význačnému soliternímu stromu

„Je jich mnoho. Jsou u nás všeobecně známé, ale v jiných kompozicích, takže si jejich půvab často neuvědomujeme. Prim hrají borovice, kterým Japonci umějí vtisknout vlastního ducha, osobitou krásu. Tvarují malé i veliké stromy. Třeba i borovici, měřící dvacet metrů. Když stihnete období, kdy je tvarují, říkáte si, panebože, jak oni se tam nahoře udrží! Vezmou do ruky, upraví, vyčešou a zaštípnou každou větvičku. Mají horolezecké popruhy a obrovské bambusové žebříky, aby nic nepoškodili. Nebo si postaví bambusové lešení a pak ho zase velice rychle rozeberou a uklidí. V tom je jejich síla: udělat pro druhého vždycky maximum. Měli bychom se od nich učit nejen zahradní kompozice…“

Japonské zahrady jsou vždy koncipovány jako hra protikladů – podobně jako se doplňují jin a jang. Vedle vysoké se umístí nízká oblá dřevina, vedle rovného stromku křivý, vedle tvarovaného netvarovaný atd.

K barevné rozmanitosti v průběhu roku přispívají zjara zejména magnólie a sakury, léto patří azalkám a rododendronům, podzim paletě barev japonských javorů a v zimě zahrady zkrásní leskem námrazy a popraškem sněhu na zelených větvích borovic.

Můstek se v japonské zahradě klene ze břehu na ostrůvek, který Japonci nazývají „horai“ - ostrov nesmrtelných duší. Věří, že duše přecházejí po smrti ze břehu života po můstku, jehož červená barva znázorňuje krev, na ostrov nesmrtelnosti

V žádné japonské zahradě nechybí můstek. I jeho umístění má svůj význam a pravidla. Klene se ze břehu jezírka na ostrůvek vytvořený většinou z několika velikých kamenů. Japonci jej nazývají „horai“ – ostrov nesmrtelných duší. Věří, že naše duše přecházejí po smrti ze břehu života po můstku, jehož červená barva znázorňuje krev, na ostrov nesmrtelnosti. Tam se duše promění ve své další inkarnace. Klenba můstku připomíná tvar pradávného buddhistického zvonu a sloupky zábradlí jsou zakončeny hlavicemi znázorňujícími znak buddhismu.

Nezbytnou součástí asijských zahrad jsou také symboly štěstí – posvátná želva nebo jeřáb, sestavené z přírodních kamenů. V žádné zahradě se nevyskytují oba najednou. V Bambus centru v Třebízi jsme objevili želvu, jakoby vylézající z „oceánu“.

Chvála bambusu

Jaké jsou nejoblíbenější rostliny majitele Bambus centra v Třebízi? Jak lze odvodit už z názvu jeho centra, miluje zejména bambus. „Opěvují jej i básníci a malíři v Japonsku a v celé Asii. Listy přirovnávají k obočí gejši, jeho stabilitu k zemskému povrchu k postoji samurajů, kteří také odolávali všem nepředvídaným okolnostem, ladnost a hladkost stvolu je v očích umělců jako ženské tělo. Ostatně bambus dává Japoncům opravdu mnoho. Dělají se z něj stavební konstrukce, nábytek, nádobí, krmiva…“

Maru yukimi neboli zimní lucerna bývá menší a jejím typickým znakem je široký klobouk. Umísťuje se k význačnému soliternímu stromu nebo na břeh jezírka, kde je ve vodě těsně pod hladinou usazen kámen. Noha této lucerny pak slouží i jako vodoměrný znak

Vlastimil Kastner sám napsal knížku o bambusech. Je velkým propagátorem jejich pěstování v českých zemích. Připomíná však, že existují dva typy, z nichž jeden je subtilnější a druhý se dost rychle rozrůstá i do šířky. Proto doporučuje nakupovat rostliny u specializovaných firem. Anebo, když nevíte, o jaký jde typ, oddělit kořeny v zemi od okolí určitou bariérkou.

Zkraťme cestu k radosti

Mnohé z potřeb pro tvorbu zahrady inspirované japonskou kulturou najdete i v třebízském Bambus centru. Jsou tu přírodní soliterní kameny, pítka, japonské lucerny, z nichž každá má jiný význam, svou řeč, kterou hovoří k zasvěceným, jsou tu menší i větší natvarované stromy a samozřejmě i bonsaje.

Miniaturní kdoulovec japonský v květu

„V lese jsou lokality, kde je možné si po se dohodě se správcem nebo hajným nějakou náletovou rostlinku vyrýt. Třeba tam, kde se bude těžit dřevo. Od semenáčku je příliš dlouhá doba pro naši radost. Síla kmínku deset krát deset – to je na sto let! Takže u nás si zájemci vyberou bonsaje podle svých představ i ceny. Dovážíme je lodí ve speciálních klimatizovaných kontejnerech,“ vysvětluje pan Kastner.

Ceny bonsají jsou odstupňovány podle stáří a stylu, v jakém jsou tvarovány. A taky podle toho, jaký mistr měl rostlinu v rukou. Může být malá, mladá, ale jestliže ji tvaroval opravdový mistr a vtiskl ji svůj rukopis, bude mít vysokou cenu. Takové ovšem uvidíte spíše jen na výstavě. Letošní výstavu v Bambus centru, kde majitel prezentuje každoročně i svou soukromou sbírku japonských bonsají, už bohužel nestihnete, ale přijďte se podívat počátkem dubna 2011.

Okouzlí vás jistě i ukázka japonské zahrady, kterou tu Vlastimil Kastner se svými spolupracovníky už několik let buduje. On sám je přesvědčen o tom, že se o své domečky a zahrádky i tady, v Česku starají lidé stále lépe. „Mnohdy stačí inspirace“.

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: VLASTIMIL KASTNER A AUTORKA

Japonské zahrady