U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
JAK SE BYDLÍ ve “špejcharu”
Kategorie: Návštěva | Autor: Iva Tvrzová
Náhody někdy sehrávají v našem životě – i v životě časopisu – zajímavou roli. Náhodné setkání s dávným známým našeho fotografa, a “…vy jste z Chataře a chalupáře? To by vás mohl zajímat můj dům – původně je to vlastně špejchar, upravený pro bydlení.” Na dotaz, jak je dům zařízený, zazněla odpověď: “V jednom patře to je devatenácté století, ve druhém jednadvacáté.” Odolejte takovému pozvání! Za nějaký čas už jsme mířili autem do malé vesničky na Podřipsku.
Po mnoha letech prožitých v Praze, v hektickém povolání, neustále obklopený lidmi, zatoužil pan Jelínek z rušného města odejít. “Hledal jsem tři a půl roku, kam bych se uchýlil. Nejsem pobožný, ale když nic nevycházelo, obrátil jsem jednou oči k nebi a řekl jsem v duchu: Pane, já jsem přece hodný člověk, to bys mi nemohl pomoci? A deset minut nato jsem uviděl realitní kancelář, kterou jsem kupodivu ještě neznal. A tam mi řekli, že před deseti minutami jeden člověk přinesl novou nabídku. Spatřil jsem fotografii stavení, které se mi okamžitě zalíbilo. A hned jsem ten dům koupil.”
Od první vteřiny to tu na něho působilo pozitivně. Ale hlavně velice brzy poznal, že tady jsou dobří sousedi. “Pomáhají nám, pozvou dokonce na zabíjačku, my se ženou zase pořádáme ,garden party’, na které zveme různé zajímavé lidi, třeba herce, lékaře, a pochopitelně přijdou i sousedi. Tady z té pavlače jim recitovali třeba pan Otakar Brousek a jeho žena ,Zpěvy sladké Francie’. Každý host musí přinést něco k jídlu a pití, ale to, co mu nejvíc chutná, a ostatní koštují. Já si myslím, že je zapotřebí lidi vytáhnout od televize a naučit je zase společensky se stýkat. A protože v naší malé vesničce není ani hospoda (ani obchod, nic!), lidi zalézají do svých domovů a to není dobré. Někdy si připadám jako zapadlý vlastenec – ale upřímně přiznávám, že mě to moc těší… “
Vzhůru do podkroví
Na začátku ale čekala dnešního majitele romantického špejcharu spousta práce. O stáří usedlosti svědčí letopočet 1818, vytesaný na kameni z původního obytného stavení. Kdysi byla celá usedlost značně rozlehlá – patřil sem obytný dům (dnes už zbořený), zmíněný špejchar, stodoly a další hospodářské budovy, teď v ruinách. Část pozemku se stodolami a zbytky hospodářských budov patří jinému majiteli. Pan Jelínek koupil zahradu se špejcharem a skládkou smetí hned za vraty.
Špejchar sice už byl v té době upravený k bydlení, ale spousta práce tady ještě čekala. Předchozí majitelé provedli i některé ne zrovna šťastné úpravy – stropy obložili polystyrenovými deskami, které měly budit dojem středověkého kazetového stropu. Prostorové členění bylo dané. Přízemí sloužilo (a slouží i dnes) jako technické zázemí (kotelna, sklad, garáž), pro obytné účely bylo upraveno první patro, přístupné po vnějším schodišti a kryté pavlači. Podkroví nebylo využíváno, vchod na půdu byl zakryt starým špinavým kobercem.
Nový majitel každého stavení nejprve zjišťuje, jak je na tom dům po stavební stránce, pak teprve přijdou na řadu další zvelebovací práce. Ačkoliv špejchar není podsklepen, vlhký není. Ale protože stavba je kamenná, dělaly se sanační omítky. Okna ani dveře se vyměňovat nemusely. Zato s krovem bylo dilema. “Starý tesař nám řekl, že může ještě vydržet léta nebo zítra spadnout. Když se brzy nato u vedlejší stodoly najednou v noci zřítila celá střecha (obě stavení mají stejný původ), okamžitě jsme se rozhodli udělat krov a střechu nové. Firmu už jsem měl vytipovanou, udělala to perfektně a za krátkou dobu. Při té příležitosti jsme se rozhodli krov trochu zvednout a bydlení rozšířit i do podkroví,” říká náš hostitel.
Schody mezi 19. a 21. stoletím
V prvním patře najdeme malé zádveří, halu s jídelním koutem a částečně oddělenou kuchyňkou (příčka s obloukem bude v zájmu lepšího využití kuchyňského prostoru co nejdřív zrušena), velký pokoj, dvě ložnice a malou koupelničku se sprchou a WC.
V obytném patře nás vítá příjemná kombinace bílých omítek a nově natřených hnědočerných původních nosných trámů, se kterými v pokoji a jídelně ladí solidní nábytek z tmavého dřeva a kožená sedací souprava. Atmosféru 19. století dokresluje ještě pár kousků starého nábytku, doplňků a obrázků, například skleník v jídelně (jediný kus z původního vybavení domu) a vyřezávané křeslo v pokoji. K němu se váže zajímavá historie: Kdysi (za minulého režimu) bylo součástí bohatého zařízení bytu jedné hraběnky, odkud ho pan Jelínek zachránil, když se veškeré vybavení po její smrti likvidovalo. Dá se v něm u krbu příjemně snít. Na podlahách je většinou praktická dlažba, v pokoji a ložnici koberce.
Původní elektrické přímotopy nahradilo v celém domě ústřední topení (kotel na lehké topné oleje je v přízemí). Když se v pokoji topí v krbu, pomocí průduchů ve zdi se může vyhřívat i jídelna. Částečných změn doznala i koupelna, ale obyvatelé uvažují o prostornějším a komfortnějším hygienickém zázemí – ovšem jedinou možnost poskytuje přízemí. Znamenalo by to vybudovat zřejmě točité schodiště, které by přízemní koupelnu propojilo s obytným patrem. Je tu také zatím problém s vodou. Na pozemku jsou sice dvě studny – původní zděná a novější hluboká, je v nich ale pouze užitková voda, pitná se musí vozit. Ale místní úřad už slíbil na letošek přivést pitnou vodu.
Z haly vedou schody do nově upraveného podkroví. Tady nenajdete žádné tmavé trámy ani starý nábytek, žádnou nostalgii starých časů. Všude vládne světlé dřevo, jednoduché moderní a účelné vybavení – opravdu jednadvacáté století. Podlahy tvoří lakované dřevoštěpkové desky, stěny a strop jsou obloženy dřevem a sádrokartonem. Na jedné straně domu vznikl veliký pokoj se spaním pro hosty a částečně oddělenou “pracovnou” manželky, na druhé straně je pracovna manžela (vybavení nezapře bývalého a i dnes ještě činného novináře) a na ni navazující “zimní zahrada”. Díky velikému prosklenému francouzskému oknu je z ní nádherný výhled do divoké zeleně za domem a na louky a pole. Tady se dá v pohodlných křesílkách číst nebo poslouchat hudba, pán domu tu také plánuje pěstovat orchideje. První už celé léto kvetla a teď odpočívá.
Zahrada s romantickým kouzlem
Stavení obklopuje příjemná zahrada, v níž žádná cesta a cestička nevedou rovně, ale hezky se vinou v měkkých křivkách tam, kam je potřeba dojít. Působí to velice přirozeně, stejně jako dláždění z různě velkých kamenů nebo několik osázených kamenných koryt. Dnes se tu všechno zelená, ale na začátku tu v jedné části zahrady tráva ne a ne růst. Pak se přišlo na to proč. “V těch místech byly v zemi základy dřívějšího obytného stavení,” vysvětluje majitel, “musel jsem je vykopat. Tak jsem taky našel kamenný kvádr s vytesaným letopočtem 1818 a jménem zakladatele usedlosti – W. Waneka. Teď zdobí zahrádku před domem,” ukazuje pan Jelínek. Zmizely i různé kůlničky a přístavky u zdi vedle vstupu do zahrady. Na jejich místech zrají ostružiny a víno.
Pozemek je od případného ruchu vesnice oddělen domem a vysokou zdí. Na druhou stranu se dívá do divoké zeleně za plotem – ale už ne dlouho, protože náš hostitel pozemek za domem přikoupil a chystá se na jeho zvelebení.
Tichá oáza s bažanty za plotem
Na každého příchozího musí určitě dům se zahradou působit stejně jako na nás – jako klidná oáza daleko od hlučícího světa.
Ale život na venkově mívá i stinné stránky – horší dostupnost, daleko na nákupy a k lékaři, neustálá starost o dům. Jak se vlastně městský člověk vypořádá s životem na venkově? “Jako dítě jsem žil na vesnici, tak vím, co to obnáší. Řadu věcí na domě a v zahradě si dělám sám, leccos jsem se už naučil. S něčím mi pomůžou kamarádi a sousedi, něco udělají firmy. K cestám do města a na nákupy používáme auto. Ženu, která chodí do práce do města, vozím ráno na nádraží a zas pro ni přijíždím. Spokojený je tady i náš pes, irská teriérka Irča, skvělá hlídačka. Až k zahradě nám chodí srnky, viděl jsem tu i lišku. Bažanti, kteří večer přilétají spát na dub za zahradou, už mají svá jména. Když si sedneme večer na zápraží a díváme se do kraje, nemá to chybu.”
* * *
Pan Jelínek s teriérkou Irčou
Nápis na kameni z obytného domu prozrazuje stáří stavby a jméno jejího stavebníka
Bývalý špejchar, dnes upravený k bydlení, obklopuje upravená zeleň. Původní obytný dům stál vpravo, u cihlové zdi
Vedle vstupu do pokoje je kout s mohutným krbem a zachráněným starým křeslem
Pokoj v obytném 1. patře v decentní hnědobílé trochu připomíná hradní síň. Robustní kožená sedací souprava se do rozlehlého prostoru perfektně hodí
Z haly vede schodiště do podkroví, úplně vpravo se za obloukem schovává kuchyňka, uprostřed chodbička k ložnicím a koupelně
Ložnici ještě “zdobí” polystyrenové “štuky” na stropě a stěnách, dílo dřívějších majitelů. Co nejdřív by mělo zmizet
Jídelnímu koutu v hale dodává červenobílá kostička na textilu útulnost
Tady jsme opravdu v jiném století. Pracovnu pana Jelínka oddělují od zimní zahrady široké prosklené posuvné dveře. Francouzské okno zimní zahrady se dívá do zeleně za domem. Díky tomuto řešení jsou podkrovní místnosti krásně prosvětlené
Pokoj pro hosty s pracovním koutem ženy v nově vybudovaném podkroví
Zákoutí v zimní zahradě s pohodlným křeslem (jsou tu dvě) láká k odpočinku a pohledům ven do kraje
Světlá trámová konstrukce tu působí úplně jinak, než o patro níž. Životní styl 21. století dokresluje nezbytná počítačová technika v pracovně
Časem k té první orchideji v zimní zahradě přibydou další
FOTO PAVEL VESELÝ
