U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Jak potok zachránil chalupu
Kategorie: Návštěva | Autor: Marie Rubešová
Počátkem sedmdesátých let to byla nejhorší, nejzanedbanější chalupa ve Stárkově. Podlahy žádné, takže když si člověk sedl na židli, zapíchl se do hlíny asmetí, do velké sednice přepažené hobrou a kusem látky místy pršelo a roura bubínkových kamen byla prostě jen vyvedena oknem ven. A kůlna neměla stěny vůbec. Nebýt toho, že chalupa stojí za potokem apřes mostek se nedalo přejet s těžkou technikou, byla by už dávno srovnaná se zemí.
Jaroslavu Bábíkovi, jejímu dnešnímu vlastníkovi, by to tenkrát ani moc nevadilo. Když jeho rodiče zbídačenou roubenku v roce 1972 koupili, bylo mu patnáct a měl úplně jiné chutě než pomáhat s rekonstrukcí. Dnes hluboce chápe jejich nadšení, i když mu hlavní motiv, jenž přivedl otce s maminkou do tohoto kraje na prahu bývalých Sudet, chybí. “Seznámili se kdysi na nedalekém hradě Bischofstein (Jirásek jej nazval Skály), a proto si tenhle krásný cíp východočeského kraje zamilovali. A když otcův kamarád vyprávěl, že chtěl koupit chalupu, ale odřekl ji, nedalo jim to a zajeli se do Stárkova podívat. Hned, když ji od silnice viděli, řekli si: Tam za potokem to bude jednou pěkné.”
Městečko pod Turovem
Loni bylo obci ležící na staré obchodní cestě ke Hronovu rovných 750 roků. Jaroslav Bábík, přestože bydlí s rodinou v Hradci Králové, se počítá za těch pětadvacet roků, co sem jezdí, k místním. A zná historii Stárkova lépe než někteří starousedlíci. “Od počátku se tady pěstoval len a žili tkalci a horníci, kteří jezdili do Chlívců a Odolova kopat uhlí. A stárkovské plátno se prodávalo do celého světa. Ta naše chalupa na kraji obce byla dokonce faktorkou, sem tkalci nosili dílo na prodej. Zjistili jsme podle údajů na trámu v sednici, že jí bylo v roce 1845 přiznáno cechovní právo. Postavena však byla, jak připomíná letopočet na futru u vstupních dveří, už v roce 1806. Stárkov býval kouzelné dřevěné městečko (na město je povýšil majitel stárkovského panství Bernard Žehušický v roce 1573). Dokonce i dvoupatrová fara nad náměstím byla roubená, stejně jako kostel, který však spolu s mnoha dalšími dřevěnými stavbami podlehl požáru v roce 1622. Fara však byla v roce 1660 obnovena a patří k nejstarším stavbám svého druhu v tomto kraji. Nedaleko ní vytvořil sochař Bartoloměj Henrich z Litomyšle kolem roku 1755 vzácnou křížovou cestu se čtrnácti zastaveními. Vzhled starého Stárkova připomínají historické veduty, jejichž kopie si chceme pověsit do haly v patře. Rád bych ji dokončil ještě v zimě,” slibuje si Jaroslav Bábík. “Ale pohled na naši obec je pěkný i dnes,” pokračuje ve vyprávění, “přestože roubenek ubývá i bez přispění ohně. Kolem Pražské třídy, která je hlavní komunikací, bývalo spolu s tou naší osm pěkných chalup. Zbyly jen čtyři.” Na zvlněný katastr Stárkova je dobře vidět z vyhlídky zvané Vysoký kámen i z vrchu Turova, v němž podle pověsti čekají, stejně jako v Blaníku, na svou chvíli čeští rytíři. Ale snad už to městečko žádná kalvárie nečeká. Po období, kdy se obyvatelstvo dělilo polovinou na starousedlíky a chalupáře, začíná dokonce přibývat těch prvních. Když se cena benzinu vyšplhala ke třiceti korunám, pár Pražáků a Hradečáků dokonce prodalo chalupy nové stárkovské generaci, mladým, kteří neměli kde bydlet. Nezbývá než doufat, že i oni vnímají krásu starých stavení a nebudou necitlivě měnit jejich vzhled.
Chalupa chodí po zahradě
Jaroslav Bábík dozrál ve svých čtyřiceti do moudrosti svých rodičů. Stejně jako oni pochopil, že staří stavitelé a obyvatelé chalup moc dobře věděli, proč a jak stavět i jakých materiálů použít. “Položili pár kamenů do písku, na ně udělali roubení. Když začalo dřevo vlivem mrazů pracovat, zvedla se chalupa nahoru – a zjara si zase sedla na místo. Říkáme tomu, že chodí po zahradě. Ta naše se dokonce v zimě odtrhne od kůlny. K té jsem dělal normální základy. Sklep je prostě vykopaný ve stráni a nikde “neběhá”, ale je taky dobře vymyšlený. Skoro až do prázdnin nám v něm vydrží loňské brambory. Otec ho před lety vyspravil a udělal tam klenutý strop. V těch svých patnácti šestnácti jsem ho považoval za blázna. Dnes tiše smekám.” Otec Bábík, vyučený soustružník, uvedl se svou pilnou ženou chalupu do obývatelného stavu. Na jejich syna, snachu Janu a dnes už i dvaadvacetiletého vnuka Jardu zbylo však ještě práce dost (dcera Denisa má teď dvacetileté starosti, takže se zapojí jen někdy). Na obílená prkna mezi trámy, kudy padal z patra prach, natloukli hobru a dostavěli kůlnu, v níž našla důstojné místo dílna. Vyměnili lepenku na střeše a postavili nový pěkný komín. Upravili si venkovní posezení sohništěm, udírnou a letní kuchyní a také obložili a postupně zvelebují podkroví. K původní světničce přibyly další dvě ložnice na letní spaní. Z kuchyňských kamen sem sice vede výměník, ale když uhodí mrazy, je nejlíp dole na peci. “Tam je moje území, mám teplíčko rád,” přiznává chalupář. “Kachlová kamna s pecí, v níž se nepeče, postavili už mí rodiče. Materiál koupili v Černilově u Hradce Králové z bouračky. Jenom za flašku. Všichni si tohle zařízení moc pochvalujeme. Žena při vaření – a já s Felinkou v noci. Neděste se, to je naše kočka. Jmenuje se Felicita Oranto a je to Peršanka s pěkně dlouhým rodokmenem. Ale na české chalupě je spokojená.”
Základna pro tuláky
Spokojeni ba přímo šťastni jsou i její ostatní obyvatelé. Jejich požitek však násobí i skutečnost, že Stárkov leží v krásné krajině plné lesů, kopců a skal. “Vyjít si na túru nebo vytáhnout kolo a projet se po okolí mě vždycky těšilo. Tady je opravdu na co se dívat,” chválí Jaroslav Bábík. “Z rozhledny nejvyššího vrchu našich Jestřebích hor Žaltmanu je vidět od Černé hory přes Sněžku až po Žacléř a Orlické hory. Do Adšpachu nebo Teplických skal je to kousek a když člověku není zatěžko nést deset patnáct kilometrů kolo na zádech, může se vydat i na polskou stranu, na Hejšovinu a Bludné skály. Pak to vezmu přes Broumov zpátky a tady jen padnu a je mi dobře.” Někdy jede sám, jindy se přidají kamarádi. Rádi přijmou upřímné pozvání. Paní Bábíková si zatím užívá klidu na chaloupce a připravuje laskominy (patří mezi ně, jak jsme měli možnost posoudit, báječné douzované klobásky, utopenci, hermelín s česnekem a feferonkami a nejrůznější naklá-daná grilovaná masíčka). Ale i ona má toulavé nohy, jednou dvakrát za rok vyráží s partou z práce na túry do Krkonoš, do Tater, někdy i do Alp. “Člověk se sem potom vrací ještě raději,” souhlasí s manželem. “Ráno nás vzbudí divoká kachna s káčaty na Jívce, veverky hledají v krmítku a srnec si klidně lehne do skalky a rozválí mi afrikány. Chvíli mám chuť ho zahnat, že mi kazí práci, ale pak se jen tiše dívám. Do města se nám odsud vůbec nechce.”
Lesu se patří poděkovat
Ale vraťme se ještě k proměnám stárkovské chalupy. Zatím posledním řemeslnickým počinem Jaroslava Bábíka a jeho více či méně aktivních pomocníků je hala v podkroví. Při naší návštěvě měl připravený zatím jen materiál, takže jsme ji neviděli. Prý se povedla, obložil ji dřevem a vyzdobil kopiemi historických vedut, které zachycují Stárkov zhruba v polovině 18. století. Ale žádné muzeum, to není jeho styl. Řemeslo je mu blízké, v mládí se dokonce vyučil truhlářem. Dnes však už trénuje jen na chalupě. Nejen s pilou, bruskou, sekerou a dalším truhlářským náčiním, ale pochopitelně i se štětcem (luxolem a vápnem natírají roubení každý rok) a s kosou. Dvakrát do roka poseče celou rozlehlou plochu kolem stavení od potoka až pod les, předek navíc srovná sekačkou každých čtrnáct dnů. “Sekám moc rád,” přiznává. “Naučil mě tomu strýc, otcův bratr. Říkal vždycky: S kosou se nesmíš dřít, s tou se musíš mazlit. Tak se mazlím. Podobně dnes ostatně přistupujeme i k údržbě a úpravám chalupy. Nic nás nehoní, každá práce – a hlavně její výsledek – je nám pro radost. Cítíme to tak se ženou oba. A snad iděti naši filozofii okoukají.” Pěkně se sedí ve veliké sednici iu dřevěného stolku, sousedícího s ohništěm a letní kuchyní. Než jsme dorazili, byl Jaroslav Bábík na houbách. Přinesl hřiby, ale hlavně spoustu krásných kozáků, a tak jsme dostali výslužku na cestu. Zkoušeli jsme pak s Martinem projít kus lesa cestou domů, ale bez velkého úspěchu. Asi skutečně funguje páně Bábíkův zvyk: “Za každou houbu lesu děkuju. A když je hříbek nebo kozák opravdu pěkný, tak se i pokloním.”
