U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Jak chutná na Hladově
Kategorie: Návštěva | Autor: Marie Rubešová
Z obce Mnich se vine cesta kopcem vzhůru. Vlevo se mihnou červené střechy několika stavení a už na nás shlížejí chalupy sedící až pod lesem na obzoru. Říká se tady na Hladově, protože pole v okolí vždycky rodila víc kamení než žita.
Pprávě tady, na rozhraní jižních Čech a kraje Vysočina, se před necelými třemi lety usadil Jindřich Bílek se ženou Blankou. Kdyby mu někdo ještě rok před tím řekl, že bude chalupařit, vysmál by se mu. On a usadit se někde na samotě? Vždyť jeho agentura organizuje život několika pražským kapelám. A v Mníšku pod Brdy má hospůdku! To se přece s chalupařením nerýmuje.
Šťastná výhybka
Jindra Bílek je přesvědčen, že naše kroky někdo řídí. Jeho osud na sebe už několikrát vzal podobu Jardy Čvančary, kapelníka country skupiny Taxmeni. Zkrátka říká svému kamarádovi “můj výhybkář”. Jistě tušíte, že má prsty i v Bílkově chalupaření. “Jeli jsme jednou na koncert a Jarda zničehonic říká: ‘Nechceš koupit chalupu na Vysočině? Vím o jedné, nebyla by drahá.’ Nevím, jestli to tenkrát myslel vážně, nebo hodil nápad jen tak do placu, ale semínko bylo zaseto.”Zakořenilo velmi záhy. Na obhlídku se Bílkovi vydali v zimě. “Brodili jsme se vysokým sněhem skoro až sem nahoru a žena říká: ‘Jestli je to někde tady, máš smůlu. Sem mě nikdo nedostane.’ Už se chudák viděla, jak pere na valše. Vůbec jsme tenkrát ‘naši’ chalupu nenašli. Ale mně to nedalo a za pár dní jsem vyrazil na jih znovu. To místo se mi líbilo. Mělo atmosféru. Ptal jsem se lidí okolo, ale nikdo bývalého majitele neznal. Byl jsem dokonce až u téhle chalupy a koukal do oken. Něco mě k ní táhlo jako magnet…”
Byla to ona! S chalupářem, který chtěl koupit stavení blíž ke svému trvalému bydlišti, se nakonec sešli přímo na Hladově. A bez smlouvání si okamžitě plácli.
Voda musí do domu
Selské stavení, spojené se stodolou bílou zdí s klenutou bránou, je zhruba 170 let staré. Část zdi ve stodole je trochu vyboulená, jako by se kamenům už nechtělo držet pohromadě. “Pozval jsem si sem kamaráda stavitele a vybouleninu mu ukazuju. Řekl jenom: ‘Když to vydrželo sto sedmdesát let, tebe to přežije taky’. Tak jsem klidnej,” usmívá se zapřisáhlý optimista Bílek.”Minulý majitel byl spíš intelektuál než mužskej od řemesla. Ale o chalupu se staral dobře. Já jsem tomu zatím moc nedal. Co jsem ale udělat musel, byl přívod vody do stavení. Aby Blanka nemusela prát na valše a chodit na suchej záchod. Studna už tady naštěstí byla, my jsme do ní jen dali pumpu. Pozval jsem na brigádu kamarády, protože já nejsem velkej stavitel. Líp umím bourat. Společně jsme zazdili taky zápraží. Byla tady bytelná zídka, tak jsme mezi ní a převis střechy vestavěli tvárnice. Ten prostor měl samozřejmě své kouzlo, ale kam jinam se záchodem, prádelnou, sprchovým koutem, kotelnou a archivem? Ona ta naše chaloupka moc veliká není. A se stodolou mám jiné plány. Ale neboj se, zase to bude pěkný. Převis trochu protáhnu a udělám nad vstupem do baráku kruchtičku,” ujišťuje chalupář, když vidí tichý nesouhlas.Provedl nás nedokončenou přístavbou až ke zmíněnému archivu. V malé komůrce tam leží všechno, co tento bouřlivák za téměř šedesát let života vymyslel, sepsal a taky dostal. Vyznamenání, pochvaly, anonymy, udání. Vzpomínky čekají v krabicích na svůj čas. “Musím si všechno nejdřív uspořádat v hlavě. Pak teprve uvidím, co s tím. Možná všechno nakonec skončí na půdě a vnoučata se budou hrabat v krabicích a říkat si: Děda byl pěknej magor.”
Jako na Větrné hůrce
Zatím si Bílkovi své chaloupky užívají jen o víkendech a dovolených. Krátce po koupi chalupy totiž sehnali v Jindřichově Hradci malý byt. Na opravy tedy mnoho peněz nezbylo. Krovy jsou naštěstí dobré, ale za pár let bude třeba položit novou střechu. Tady na kopečku se vítr občas snaží očesat nejen švestku pod chalupou. “Předešlý majitel mě taky varoval, abych nezazdíval zadní vrata od dvora. Ty, co vedou k lesu. Prý to sám jednou udělal – a v zimě měl dvůr plný sněhu. Vítr se tady pěkně točí a když neměl kudy odletět, zafoukal sníh do dvora, že se prý musel prohrabávat. Bál jsem se, aby něco s větrnými proudy neprovedla i ta moje přístavba. Ale všechno je v pořádku. Dvoreček je sice o něco menší, ale nám stačí. S žebřiňákem se tu otáčet nebudu.
Co si ale musíme tady nahoře pochválit, jsou suché základy,” pokračuje chalupář. “Stavení podsklepené není, ale zatím nám sklípek nechybí. A počítám, že se do pěstování brambor a zeleniny nepustíme ani v penzi. Jak je to tady s odpadem? U záchoda je klasická jímka. Protože jsem ji shora zastavěl, vybírá se zvenku od lesa, otvorem v ohradní zdi. Tedy – ještě jsem ji nevybíral. Nebylo třeba. Ne že by mě Blanka trápila hladem, když jsme na Hladově, ale mám tam pozorovací šachtičku, něco jako periskop.”Další vynález jsme našli v malé ložničce, kterou ještě bývalý majitel obložil prkny nepravidelných tvarů. Přes postel směrem k televizi leží dálkové ovládání – kulečníkové tágo. “Mimochodem, když jsem tady boural okno, nevěřila bys, co z něj bylo materiálu! Jeden kamínek slepenej ke druhýmu! Lidi museli bejt svatý, než tu chalupu postavili.”Sám přiznává, že mezi svaté nepatří. Ani mezi náboženské fanatiky. Přesto vztyčil u plůtku pod chalupou křížek. Na hřbitově v Mnichu jich našel pár vyhozených. Dal řeč se starostou, přispěl pár stovkami na kostel a bylo to. Čerstvý chalupář si vybral ten tmavý, kovový. Jako by tady stával odjakživa.
Westernová stodola
V Bílkovic chalupě je kupa drobností, které připomínají Jindrovu westernovou minulost. Je stále viceprezidentem Westerners International pro východní Evropu. Většinu artefaktů, které získal při organizaci romantických poštovních jízd amerického Západu v srdci Evropy, však umístil ke kamarádovi do muzea Pony Expressu v Hrušovanech nad Jevišovkou. “Naše stodola pro takové dokumenty není dost důstojná. Navíc je pořád zakrámovaná, jiné práce byly důležitější. Ale podle mé představy, schválené i Blankou, zůstane střed volný, aby sem člověk mohl eventuálně zajet autem. V dolní části bude malá westernová ‘přepřažka’ pro kamarády, abychom nerušili rodinu, když přijedou. A tady nahoře se vejdou věci, co do kůlny patří. Tedy nějaké nářadí, ale taky jeden nebo dva koníci, možná osel, koza… Záleží na mámě.”Budou vypásat louky okolo stavení, s nimiž má chalupář zatím starosti. Rozhodl se totiž, že je bude kosit vlastnoručně – a zjistil, že to není tak snadné, jak se zdá. Ale to prý až půjdou opravdu do důchodu.
Kraj plný příběhů
“I když je to samota, nežijeme tady sami. Na víkendy jezdívá soused, který se snaží dokonce hospodařit, a nad námi jsou další chaloupky. Říká se tam Na vrších. Má tady hospodářství, tedy hlavně koně, Honza Rückl ze známé rodiny sklářů. Býval taky jezdcem Pony Expressu. O kus dál, na místě, kterému se říká Betlém, má chalupu Milan Dufek od Rangers. Nějaký hospodář z Mnichu tam prý kdysi pásl dobytek. Když dělal do noci, taky tam s koňmi a kravami ve stájích spával. A lidi říkali, že je jak v Betlémě.”Krásně se to poslouchá, Jindra je dobrý pozorovatel i vypravěč. A leccos ho láká i ke zpracování literárnímu. “Určitou roli by v tom měly hrát právě kříže, kterých je tady v okolí spousta. Jsou zajímavé nejen samy o sobě, krásné jsou na nich i nápisy. Dole pod kopcem stojí na jednom: ‘Bože dej, ať naše kroky vedou k dobru.’ Rád bych poselství křížů spojil s těmi, kteří mě v určitých mezních situacích ovlivnili. Mohla by to snad být připomínka, abychom víc vnímali, jak důležitá jsou setkání s lidmi. Osudová setkání.”Se ženou, která jeho osud ovlivnila nejvýrazněji, se svou Blankou, sedává teď rád na Hladově, na lavičce pod chalupou. Kvůli ní před pětatřiceti lety neutekl s bratrancem do Kanady. Už bylo všechno zařízené, ale stačilo poslední rande s dívkou… a osud šel jinou cestou. “Bratranec Lojza, s nímž jsem chtěl před lety prchat za kopečky, se byl na nás podívat. Když viděl, jak si to tady užíváme, říkal: Udělals dobře, žes tenkrát nikam nejel.”
***
1) Hladovská samota leží na Vysočině, ale ještě v jižních Čechách
2) Blance s Jindrou to na Hladově chutná. A nejen u stolu
3) Okno z ložnice – jedna z pozorovatelen pána domu. A postavička na stolku se prý jmenuje Hlad. Jak jinak…
4) Při pohledu zezadu, od lesa, můžeme ve zdi dvora objevit i malý otvor, jímž se vybírá jímka
1) Až ty cesty na tom světě přejedem a přejdem, v jedné hospodě na nocleh pán nepán se sejdem… vstup do stodoly zdobí slova této moudré písničky
2) Starý “sucháč” se hodí, když přijedou kamarádi na potlach. Že je našišato? “Aspoň vidíte, jak já stavím,” smál se Jindra
3) Při stavbě zřejmě zbyl materiál, a tak stavení “podpírají” kamenné tarásky. Na jeden umístil chalupář kouli a tvrdí, že je z dob, kdy kolem táhnul Žižka
4) Na chalupě si konečně našli čas jeden na druhého. A při odjezdu mi paní Blanka, ta tišší z rodiny, řekla: “V životě jsem se s ním nenudila”
FOTO MARTIN MAŠÍN
