U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
I skála má svá úskalí
Kategorie: Návštěva | Autor: Michal Rubáš, foto Vlastimila Vališová
Předem ohlášen jsem se vypravil za Ondřejem a Johanou Suchých do Šemánovic. Ať se nikdo neurazí, ale trasa Praha – Mělník, není-li to tanečním parníkem, je docela nuda. Všude pole lán, placka vlevo lemovaná zeleným rourovodem, zprava silueta Spolany.
Jakmile se však klikatá silnička zanoří mezi skály malebného Kokořínska, k pravé idylce očividně přihořívá a v Šemánovicích přímo hoří. V posledním, stometrovém úseku, nebezpečně klesajícím pískovcovým koridorem, se vybaví slova z itineráře: Tam pozor! Břicho automobilu vyluzuje zvuky kovoobráběcí dílny, provázené sborem přátel člověka. Neklamné znamení, že kdosi zabloudil nebo někdo bude mít návštěvu.
Dobře utajený domeček
Úpravnost pozemku je vizitkou, že zde vládne ruka pilná a citlivá. I exkurze studentů zahradní architektury by si mohla leccos opsat. V jezírku s barevnými karásky, které mimochodem rovněž vypadá skvěle, se nedávnou inventurou zjistilo, že jeden kousek chybí. Přestože případ není definitivně uzavřen, podezření padlo na užovku.
Domeček pod svahem, do poslední chvíle neviditelný, je zčásti zakousnutý do pískovcové skály a ze tří stran orámovaný hradbou ze stejného materiálu. Kol dokola jeviště v plenéru, všechno pravé a zaručeně přírodní, zákoutíčka, nad jakými by poskočilo srdce každého mistra s paletou.
Šemánovičák a Březiňačka
Generální přesun z Prahy do Šemánovic je dílem paní Johanky, protože její muž původně o něčem takovém nechtěl ani slyšet. Hledala dlouho a vytrvale, až stanula právě zde. Poté, co domeček vysvobodila ze sevření přebujelé zeleně, s obavami sondovala, co všechno je shnilé, a s radostí naopak objevovala to, co nemovitůstku drží pohromadě. “Má žena se vlastníma rukama do všeho naprosto nebojácně vrhla a tam, kde její odborná zdatnost nestačila, koordinovala práce povolanějších.”Dnes už jsou stálými obyvateli se všemi právy a povinnostmi, od volebního až po placení za popelnici. Místní příslušnost si jeden i druhý vybral podle toho, kam ho srdce táhne. “Adresu máme Březinka, ale bydlíme v Šemánovicích, ovšem až za cedulí. Ondra se tváří jako Šemánovičák, já se cítím být Březiňačka.”Ondřej Suchý se cestami za obživou nepravidelně pohybuje mezi Šemánovicemi a naším hlavním městem veřejnou dopravou. “Oba máme řidičák, ale drásalo mi nervy, když jsem řídil a má žena se na to musela dívat a naopak.” Ona je strážkyní rodinného krbu a štěstí, s příkladnou péčí o všechno, co praktický život obnáší. Krysařík, jménem Lupino II, má kromě mnoha jiných činností na starost, aby signál zvonku od tlačítka na brance nebylo možno dole v domečku přeslechnout.
Komici vlhkosti zbavení
Mít část obydlí trochu jako jeskyňku je sice romantické, ale skála má svá úskalí. “Problémem je vlhkost,” zachmuří se starostlivě Ondřej Suchý. “Nejkritičtější místo je pod schody do podkroví, kde je chaloupka zakutaná do skály. Vzhledem ke své profesi mám spoustu spisů a šanonů s nahrávkami. Například mé nenahraditelné rozhovory s Oldřichem Novým ze 70. let. Nebo záznam části představení z Violy z roku 1969, které se jmenovalo Zpověď V + W aneb Walk Over a pan Werich k němu namluvil krásný úvod. Jára Kohout, než zemřel, mi odkázal své unikátní nahrávky z Hlasu Ameriky z let padesátých. Ještě na kotoučích, které nejsou ani v archivu. Přijít o takové unikáty, to bych tedy nesl velmi těžce. Považuji je za něco jako rodinné stříbro, které nesmí přijít k úhoně.”
Přesto jednoho osudného dne zjistil, že kulturní odkaz chytil sice nepatrnou, ale přece jen plíseň. “Ondra naskládá všechno tam, kde je jen trochu místa,” napovídá rozuzlení paní Johanka. “Tady je všechno malinké, tak jsem pásky po vysušení, k nelibosti mé ženy, odnosil do ložnice a nastrkal je pod postel. Teď už je to v suchu,” stojí si za tím, že účel světí prostředky.
Nepřítel v kanystříku
“Trápila jsem se i se smradlavými chemickými prostředky, radila se s odborníky, ale Ondra to vyřešil naprosto geniálně,” nešetří chválou při vzpomínce na vítězství nad živlem paní Johana. “Jsme přilepeni na pískovec a v podstatě vše, co se tady kdy řešilo, se ukázalo jako neúčinné,” cítí naopak on, že celá věc si zasluhuje bližšího objasnění. “Po stěnách stékaly čůrky a na zemi jsme čvachtali ve vodě. Především jsem se držel zásady, že nejsem tak bohatý, abych mohl kupovat levné věci. Udělal jsem dobře, když jsem si opatřil zahraniční přístroj na odsávání vlhkosti. Nebýt kamaráda, který mne na něj upozornil, nikdy bych neměl tušení, že něco takového existuje. Funguje to jako vysavač vzduchu, ale to prosím říkám jako laik. Přístroj se sám zapíná i vypíná a my jen vynášíme kanystřík. Vodou se naplní za týden, v červnu už svítí kontrolka po třech dnech na znamení, že je to plné. Během zimy, kdy se topí, dá vlhkost pokoj a tuhle chytrou věcičku uvedeme do chodu zase až na jaře. Na filtru se usazuje prach ze vzduchu. Z nevědomosti jsem dva roky nic nečistil, stroječek začal zlobit, ale už jede zase úžasně.Až přijedete příště, dejme tomu tak za dva roky, všechno bude úplně jinak. Vymýšlím takový zahradní domek, samozřejmě izolovaný, kde budu mít pracovnu a přestěhuji tam všechny své archiválie.” Do sucha a hlavně do prostoru, jehož potřeba se ukáže vzápětí.
Maximum na minimu plochy
Zastřešené zápraží, z části porostlé vinnou révou, nesplňuje jen poslání relaxační, ale je tolik potřebným obývákem “navíc”. Centrální místnost uvnitř má totiž rozměry japonských domácností a spojuje v jednom funkci obývací, kuchyňskou, jídelní a ostatní.Aby toho nebylo málo, vejde se ještě rozhlasové ministudio s metrákovou střihačkou, která už je dávno v důchodu. Každopádně předností maxima na minimu plochy je úspora zbytečně vynaložených kroků, protože pro všechno se stačí jen trochu víc natáhnout. Možná právě tady nalezneme odpověď na otázku, proč Suchých nechovají dogu, ale krysaříka.Na kredenci, o které ještě bude řeč, se mezi porcelánem a sklem rozličných tvarů a ,ismů’ zaleskne mosazná trumpetka. “Pochází z 19. století a hrála v ruské vojenské kapele. Unikátní kousek, který jsem kdysi získal výměnou za cosi. Muzikanti nástroj obdivují a nejvíce po něm toužil Ladislav Gerendáš, který protiúčtem nabízel starožitný kornet. Abych se ho konečně zbavil, řekl jsem, že jsem trumpetku daroval Johaně.”
Dědictví po tatínkovi
“Tak tohle je můj pracovně inspirativní a současně nahrávací koutek, nad kterým mám ty nejoblíbenější tváře.” Fotografie podepsané od Beatles, Miloše Formana, přáníčko od pana prezidenta, profil Lídy Baarové, samozřejmě Jan Werich a nechybí Zlatá deska Supraphonu. “Má žena tomu trochu ironicky říká ,nástěnka’, ale mně to dělá dobře. Jsou s tím spojeny drobné vzpomínky na lidi, které znám, i na ty, kteří už tu nejsou.”Největší daň z místa byla obětována kredenci po tatínkovi. Nejde o dědictví ledajaké a už vůbec ne komerčně řemeslné produkce. Před námi se tyčí monument, po všech stránkách originál. “S rodiči jsme bydleli v rozděleném bytě a maminka si neustále lámala hlavu, jak všechno co nejpraktičtěji vyřešit. Tatínek se zapojoval technicky a její plány měnil v činy. Ač prapůvodně truhlář, toto je jeho jediné dokončené dílo. Všechny návštěvy nad naší kredencí stojí v úžasu a obdivně šeptají, že tatínek musel být velmi nadaný a šikovný člověk.”Dodejme, že k nejpozoruhodnějším projektům pana Suchého-otce, dokonce chráněným proti zneužití patentem, patřil jakýsi “multinábytek”. V jediném kuse suploval zařízení několika místností, takže v poloze na zádech byl ložnicí, z boku knihovnou a ve vzpřímené pozici příborníkem. Geniální myšlenka se dostala do fáze makety a její autor na stránky vynálezeckého časopisu, kde mu byl věnován článek s názvem Dobrodinec malých bytů.
Na neduhy jsou Šemánovice
Na šicím stroji značky Minerva Bobbin se suší bylinky, ty suché už hřadují v plátěných pytlíčcích na tyči nad sporákem. “Doména mojí ženy. Hodně nasbírá, něco vypěstuje sama,” uděláme jen půlobrat v pracovně a jsme rovnýma nohama v kuchyni. “Řepík na opary a nehojící se rány, lípa je jasná, bezinky s medem na chřipku, máta, meduňka, dobromysl, támhle majoránka. Tady je hlavně léčivé už samo ovzduší,” shrne paní z malého domečku.
FOTO 1 – “Tady je nám dobře,” říkají úsměvy Ondřeje a Johanky Suchých
FOTO 2 – Ondřej Suchý s Janem Werichem nás zvou na návštěvu
FOTO 3 – Společnost dělají Ondřeji Suchému při práci fotografie jeho oblíbených umělců
FOTO 4 – Jednou nohou v domě, druhou ve skále.
FOTO 5 – Tady je dobře vidět, jak se dům “zakousl” do pískovce
FOTO 6 – Stará unikátní trumpetka je muzikantsky založenými návštěvami vždy obdivována
FOTO 7 – Zákoutí v podkroví vyzařuje klid a pohodu. Kdo se tu asi po večerech dívá na hvězdy?
FOTO 8 – Kuchyňská část v centrální místnosti s originální kredencí, dílo pana Suchého-otce
FOTO 9 – Odpočivná, jídelní a pracovní část hlavní obytné místnosti
FOTO 10 – Měkké pískovcové skály sváděly už naše předky, aby si do nich kutali obydlí nebo aspoň chlívky. Skalní prostory na zahradě využívají i dnešní majitelé chalupy
FOTO 11 – Že by se i muzikolog dal na bylinky?
FOTO 12 – Jezírko s karásky láká k zastavení a zadumání
FOTO 13 – Příjemných zákoutí je na zahradě všude, kam se podíváte
FOTO 14 – Ve skleníku pěstuje paní Johana vlastní zeleninu
