Hradecké arboretum

Rubrika: rss-feed, Zahrada, Zahradní realizace

Manželé Juklovi vytvořili originální svět, kde se propojují rostliny, dřeviny a sochy. Zahrada dostala podobu arboreta, ozvláštněného skalkami, protkaného cestičkami a oživeného artefakty z hořického pískovce. Zahradu hlídá kamenný anděl a mnich.

Zahrada obklopuje ze dvou stran řadový domek na okraji Hradce Králové. Na pozemku, kde zprvu převažovaly staré ovocné stromy, začali nadšení sběratelé a skalničkáři s výsadbou před čtyřiceti lety. Výsledkem je arboretum se stovkami kultivarů rostlin a dřevin, včetně bonsají a čarověníků.
Nejbarevnější je zahrada zjara, kdy vyrážejí stínomilné hajničky a postupně vykvétají skalničky a cibuloviny, které Juklovi milují. Prohlídka zahrady se dílem podobá exkurzi do botanické zahrady, dílem putování zemí Oz.

Dvorek je plný překvapení.
V nenápadném jezírku
s lekníny, které napájí okap
domu, dokonce nějaký čas žili
mladí japonští kapři zvaní koi

I dvorek může být krásný

U uliční branky nás vítá paní Juklová a provází na dvorek, vydlážděný mozaikou z úlomků betonu a kamenů. Od sousedů odděluje dvorek i samotnou zahradu zeď z plochých opukových kamenů. Působí velmi plasticky, protože pan Jukl si s částí zdi pohrál a vytvořil na ní velkou kamennou rozetu. Tu a tam některé kameny vyčnívají a vytvářejí plošinky, na nichž jsou usazeny bonsaje.
Prostor kolem jezírka krášlí pískovcové stojany s kamennými platy. Na nich se téměř vznášejí miniaturní skalky: kompozice ze skalniček, bonsají a čarověníků, proložené tufovými kameny. Jde o nápad, kterému manželé říkají kamenné ostrovy. Na dvoře je využitá každá píď zeminy, ve všech rozích něco raší a kvete. Dokonce i u zdi, oddělující zahradu od sousedního pozemku, je umístěna malá skalka složená z těch nejmenších čarověníků běžných druhů stromů, tedy i vzácnějších listnáčů.
Překvapení čekají na každém kroku: kolem ozdobné brány se zvonem lze projít do skryté, částečně zahloubené části zahrady, kde kdysi býval sklep. Do dolíku se sestupuje po schodech z cihel ze zbořeného tereziánského opevnění. Svahy obsadila skalka s dominantou tvarované borovice Pinus monophylla (severoamerická, pomalu rostoucí dlouhověká borovice), které dělá společnost plastika šklebícího se kocoura. Sklípek přestavěla majitelka na skleníček, kde pěstuje květiny do vázy a zeleninu, vešla se sem i pěstírna mokřadních rostlin, kapradin a čarověníků.

Část zdi překrývají pražce, jinde omítka nebo kameny

Od sbírky k okrasné zahradě

Juklovi začali při úpravách zahrady tím, že rovinatý terén pozemku zvlnili. Bylo to nutné, aby vyhověli požadavkům jednotlivých druhů rostlin na vlhko, světlo a stín. Vznikly tak skalky, malé rokle, četné pěšiny. Na vhodných místech vysázeli vyšší stromy, které drobnějším rostlinám dávají stín. Ze zajímavých druhů začali postupně skládat miniarboretum.
Ke vzniku okrasné zahrady majitele inspirovala návštěva u známých. „Po jejich vzoru jsme se pustili do sbírání zajímavých rostlin. Časem jsme si uvědomili, že naše zahrada není nekonečná a zaměřili jsme se na drobnější druhy a na čarověníky. I tak je zahrada plná, ale práce neubylo. Například skalky se musí jednou za pár let rozebrat a doplnit zeminou, aby rostliny měly pořád dost živin,“ vypráví paní Juklová, která se v současnosti už o zahradu stará sama.

Na visutých výsadbách mají skalničky skvělé podmínky

Tvarované stromy: babyka a sekvojovec

Na sedmi stech metrech čtverečních, které měli Juklovi k dispozici, nelze nechat stromy příliš bujet do výšky. Aby měly všechny rostliny dostatek slunce i stínu, majitel stromy tvaroval, někdy i do bizarních podob. „Třeba tenhle panašovaný javor babyka manžel sestřihával do podoby deštníku, aby vytvořil široký stín,“ říká paní Juklová. Pak nás vede ke své oblíbené borovici Pinus monophylla, která má ve svazečku jedinou jehlici. „Hezká je i borovice Pinus cembroides. Těmto americkým druhům se na naší hradecké písčité půdě kupodivu dost daří.“
Zaujala nás převislá forma sekvojovce obrovského, který vytváří zelený sloup, od něhož se po zemi rozbíhají do stran plazivé větve jako chapadla. „Ten jediný se zpočátku musel zalévat. Časem dosáhne půlmetrových až metrových ročních přírůstků.“

Na vyvýšených záhonech se čarověníky
snáze opečovávají a nehrozí jim
převlhčení kořenů

Skalky pana Jukla

Některé partie zahrady jsou vybudované na mírně vyvýšených záhonech, které od cestiček odděluje obrubník s betonovým základem, překrytý pískovcovými kameny. Na nich jsou umístěny drobnější rostlinky a bonsaje. Ty se tak dají lépe obdivovat, snáze se o ně pečuje a využije se lépe místo.
Ze skalniček se v arboretu nejvíce daří lewisiím, na jedné skalce lze objevit i nenápadnou, modře kvetoucí kytičku připomínající „africkou fialku“ saintpaulii. Jde o starobylý druh ramondie pyrenejské.

Sochy ze skládky

Při putování zahradou co krok narazíme na sochu či kamennou zajímavost. Některé jsou dílem majitele, jiné zachránil ze skládky u hřbitova a pak po svém dotvořil. Nepřehlédnutelný je rozjímající budhistický mnich. Sochu „řvouna“ pan Jukl vytvořil ze starého patníku, k soše ještěra ho inspirovala starodávná kašna s drakem. Návštěvníky prý nejvíc okouzluje socha anděla, kterého majitel zachránil ze skládky, vyspravil, zbavil zbytků křídel a udělal mu svéráznou čepičku. O kus dál obdivujeme částečně pomalovaný sloup složený z několika rozbitých torz.
Nejproslulejší je prý kamenné křeslo pro hosty, na jehož opěradle se vine bájný ještěr. Je poskládané asi z deseti menších kamenů. „Jeho základem byla pískovcová lavička,“ prozrazuje majitelka. „V křesle se fotili skoro všichni čeští skalničkáři, kteří naši zahradu navštívili.“

Stěny v prostoru bývalého sklípku vznikly
ze starobylých cihel pocházejících
z mnoha zbořenišť

Proměny patníků

Jak to přišlo, že zahrada oplývá tolika zajímavými kamennými díly? V nedalekých Hořicích i na Hradecku byly pískovcové lomy a hojně se z něj stavělo, dělaly se z něj koryta, obrubníky, patníky. Hořický pískovec se také snadno opracovává.
„Manžel pracoval jako modelář ve výrobě slévárenských forem, uměl malovat i modelovat, měl velkou prostorovou představivost. A také smysl pro kuriozity. Čas od času si nějaký ten pískovcový kus ze základů rozbořeného domu přivezl a něco z něj vytvořil. Stejně rád tvořil i z pískovcových patníků.“
Než začal tvořit, zašel pan Jukl do knihovny a ofotil si obrázky drobnějších sošek a soch, aby měl pro svoje dílo měřítko i vzor, a pak se pustil do vlastní tvorby. „Sochy vždycky tesal rovnou, bez nějakého většího rozkreslování,“ vysvětluje paní domu. „Nová soška byla do dvou dnů na zahradě.“ Nové byly krásné, nyní, když už mají patinu, jsou ještě hezčí, míní návštěvníci arboreta.

Text: Radka Borovičková
Foto: Zdeněk Roller