Horké léto v barvě vějířovky
Každá kapka dešťové vody je v Podkrkonoší vzácná. Vloni přes léto v Lázních Bělohradě skoro nepršelo, přesto se v zahradě Bernardových trávník zelenal a panující horké počasí nebylo na většině rostlin vidět.
Manželé Bernardovi žijí v malém podkrkonošském městečku Lázně Bělohrad. Libuše pracuje jako fyzioterapeutka v lázních a Arnošt v Povodí Labe. Mají dvě dospělé děti, Lukáše a Šárku, kteří již založili vlastní rodiny, a mají už také dva malé vnoučky. Bernardovi vlastní řadový dům na okraji města a bydlí v něm od devadesátého roku. Pozemek pravidelného půdorysu sousedí s poli a dalšími domy v řadové zástavbě a měří i s domem necelých 500 m2. Dalo by se říci, že za domem vznikla běžná zahrada, kdyby z ní nebyla vidět špička baňaté kostelní věže, která na pozadí tvoří hezkou dominantu, a kdyby tu nebylo tak zeleno a takové množství nápaditých detailů.
Soukromí zaručeno
Zahrada se v čase proměňovala. První roky v ní pěstovali mrkev a chovali krůty. Libuše dnes přiznává, že to nebyla dobrá volba, vitaminová zahrádka a zvířata totiž vyžadují stálou pozornost a vytrvalou péči. Ale zkusili to.
V současné době je zahrada okrasná s dvěma místy pro posezení a odpočinek u kávy či džbánku chladné vody – pod balkonem a pod pergolou u zahradního grilu. Tady se Bernardovi scházejí a po očku dohlížejí na malou vyrůstající generaci. Lehátko pod slunečníkem je pro toho, kdo si chce dopřát poležení ve stínu.
Soukromí u Bernardových je zaručeno. Okraje rámují z boků hradby vysokých tújí, za domkem, kde je zahradní gril, zakrývají plot rákosové rohože. Odnikud sem není vidět.
V jezírku se daří orobinci, ale žije v něm i několik červených karásků
Tajemství pěstitelského úspěchu
Zahrada je dílem obou manželů. Libuše nakupuje a stará se o rostliny, vymyslela i meandrující tvar záhonů, Arnošt sem navozil kameny, seká trávu a tvaruje stromy. Paní domu připomíná: „Dům i pergolu stavěl můj muž. A také vyřezával plastiky.“ Poznamenává, že hříbky a hastrman jsou sice ze špatného dřeva, které se rozesychá, ale plastiky pořád zahradu zdobí.
Na otázku, co tu roste, odpovídá se smíchem: „Sama nevím, nakupuji tak, že vybírám očima to, co vypadá zajímavě. Asi to není nejlepší způsob, protože neznám nároky rostlin a netuším, jak se jmenují. Prodavačka z místního zahradnictví pana Lejdara mě už zná a směje se, jak mě vidí. Mimochodem je to nejlepší zahradnictví široko daleko,“ říká Libuše, která se ale například v květinách určených do truhlíků zasvěceně orientuje.
„Kupuji vějířovky, pelargonie, ledovky, balzamíny, verbeny, begonie. Naposledy jsem brala 150 sazenic, z toho jen vějířovek bylo sto!“ sděluje překvapivou informaci a vypráví, co s nimi dělá. „Chce to samozavlažující truhlíky. Vějířovky totiž musí mít stále vodu a hnojivo. Do jednoho truhlíku se vejde sedm litrů vody. U hnojiva v návodu je, že se má používat jednou nebo dvakrát do měsíce, ale já se nebojím a ke vějířovkám ho přidávám skoro do každé zálivky. A také nešetřím se samotnými sazenicemi. Do jedné mísy, kterých je po zahradě na špalcích vícero, jich dávám sedm.“ Potom prozrazuje, že se zaměřila na fialové květy, protože má vyzkoušeno, že bíle nebo růžově kvetoucí rostliny nejsou tak efektní.
S orientací v názvech kytiček a dřevin to vůbec není tak špatné, jak tvrdí. Zahrádkářka jmenuje například smrk před pergolou, o němž sděluje, že jej Arnošt kvůli přílišné výšce uřízl, převislou břízu a modřín, dlanitolisté javory nebo azalky a rododendrony. Ty jsou už dávno odkvetlé a horko nevydržely ani květy hortenzií.
Živé artefakty
Přímo před domem, který vrhá stín na část pozemku, je záhon. Kromě jedlovců stříhaných do špičky a stínomilných druhů tu v kamenném poli rostou tři vysoké a štíhlé podivuhodné rostliny. Každá větev je holá, jen na konci je chomáček jehličí. „To jsou túje!“ seznamuje nás Libuše. „Byly to naše první stromečky a byly jen deset centimetrů vysoké, když jsem je sázela. Manžel je dlouho zastřihával do tvaru kužele a pak je ostříhal do této podoby. Když jsem změnu poprvé viděla, myslela jsem, že padnu!“ směje se doširoka. Stromy zdobí kokosové skořápky visící na silonových vlascích a artefakty v přírodních barvách. Seříznuté kmínky chrání proti dešťové vodě obrácené hliněné květináče.
V blízkosti stříhaných tújí dostaly možnost vyniknout ledovky, které jsou nasázené ve vědru a v korýtku zhotoveném z kmene stromu. Upoutávají také netřesky a rozchodníky, jež zabydlily pár starých bot a další nádobu. A mezi tím jsou malé i velké kameny, opracované i neopracované, které sem navozil Arnošt z okolních lesů. Nenápadnou kulisou jsou i samorosty a vyřezávané plastiky. Kamenný hrnec s vodou v množství přírodních tónů úplně zaniká, ale není tu nadarmo. Libuše vysvětluje: „Pijí z něho vrabci, kteří přilétají v hejnku.“
Blahodárná voda
Trávník zabírá plochu ve středu, tady je slunečno, až parno. Po krajích, ve stínu stromů, se však daří i kapradinám, které milují vlhko. „V tomhle horku trávu musím kropit, zrovna tak vypijí spoustu vody i ostatní rostliny, ale někdy to nepomáhá, tepla je až moc,“ krčí rameny Libuše nad schnoucími hortenziemi.
Arnošt, který právě přijel na kole, utrousí: „Občas manželce říkám, ať už položí hadici.“ Spotřeba vody u Bernardových ještě asi poroste. „Čekáme na další přírůstky od dětí. A zatím pro vnoučky plánujeme na trávníku bazén. Zahrada se bude i dál vyvíjet podle našich potřeb,“ uzavírá naše povídání Libuše.
Text a foto: Martina Lžičařová
Horké léto v barvě vějířovky
