U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Hattrick chalupáře Kroupy
Kategorie: Návštěva | Autor: Igor Kroupa a Marie Rubešová
“Jako malý chlapec jsem měl starou dřevěnou stavebnici. Z ručně vyřezávaných trámků, dveří a okének se dala sestavit chaloupka. Bývala mojí nejoblíbenější hračkou,” vzpomíná Igor Kroupa ze Šumperka. Stavebnice mezitím zmizela kdesi v nenávratnu, ale vzpomínka na dětství zůstala. Už proto, že měl náš dnešní hostitel šanci pohrát si s ručně tesanými trámy a vyřezávanými dveřmi a okny ve skutečnosti. Dvě velké “skládanky” jsou už hotové – a třetí roste do krásy.
První chalupu koupil se ženou a přáteli, tedy manželi Rybičkovými, v roce 1984. Měl tehdy potíže s průduškami a doktor mu doporučil pobyt v horách, na čerstvém vzduchu. Při hledání toho pravého místa projel hodně benzinu, ale nakonec je našel téměř za humny, v Jeseníkách. Chalupa, za níž bublá potůček, mu doslova učarovala. Stojí v obci Nové Losiny u cesty, po níž projedou jen místní, anebo ti, co si chtějí na stráních spadajících do losinského údolí vyjít na túru nebo zalyžovat. Přestože bylo všechno špinavé, zpustošené, zarostlé kopřivami a lopuchem, odsouhlasil i zbytek party, že se to stavení z kamene, dřeva i z cihel stane místem společných víkendů a dovolených. Všem byla jasná podoba těchto chvil “oddechu”…
Odkaz života předků
Přirozená podoba téměř sto padesát let staré chalupy, zaoblené rohy lavic a ohlazený kamenný práh, věci, na nichž spočinula jistě tisíckrát ruka či noha hospodáře – to vše vnímal Igor Kroupa jako odkaz. “Bylo to silnější než staré fotografie. Jako by člověk cítil, že v těch věcech zanechali dávní obyvatelé část své duše. Po delší debatě o příští podobě stavení jsme se všichni (tenkrát to znamenalo 4 dos- pělí + 4 děti) shodli, že zachováme, co zachovat půjde. Nejen vybavení, ale také materiál, ze kterého byla chalupa postavena.” To předurčilo i způsob rekonstrukce. Po podzimku přeplněném špínou, prachem a smradem, kdy vzaly na ohni za domem za své i poškozené a nepotřebné věci a pod lopatami a krumpáči mužů zmizel dřevěný záchod, chlév a hnojiště, nastala zimní chvilka klidu. I to však byl pojem relativní, protože v ní vznikl projekt. Oba manželé Kroupovi vystudovali fakultu pozemního stavitelství na ČVUT, paní Alena se dokonce projekční činnosti věnuje, a tak jej nebylo třeba zahrnout do nákladů. Na jaře roku 1985 to začalo. Jakmile se u chalupy objevil šedý trabant, věděli starousedlíci, že bude na co se dívat. Její noví obyvatelé se totiž rozhodli roubené části postupně rozebírat a znovu skládat dohromady. Spodní trámy byly shnilé a rozpadlé, a tak bylo třeba je nahradit. Ne sice novými, ale zdravými ze starých staveb nebo z bouraček. Snažili se skutečně ctít ducha doby, v níž stavení vznikalo. “Podlahová prkna a schodiště máme z místní školy, která se rušila při integraci obcí v šedesátých letech. A krásné trámy na roubení jsme koupili za cenu palivového dříví na zámku v Loučné nad Desnou. Úplně zbytečně tam zlikvidovali starý dobrý krov a nahradili ho ocelovým. Potom soused boural kůlnu – a já to nevěděl,” vzpomíná chalupář. “Než jsem se rozkoukal, přijeli borci v bílých autech, oblékli si montérky a na třech liazkách všechno odvezli, asi do Německa. Totéž se mi stalo, když jsem nabízel 20 tisíc za dřevo z už zbourané stodoly. Majitel se jen usmíval – už měli slíbeno totéž v markách.”
Truhlář v říši divů
Ze starého materiálu nechali přesně podle těch původních vyrobit také nová okna. Když přinesli dřevo z okenních rámů z demolice jiného domu, truhlář nešetřil nevybíravými slovy. “Později sám přiznal, že s tak kvalitním dřevem již dlouho nepracoval,” usmívá se pan Kroupa. “Jak by ne. Na okna a dveře se kdysi používalo nejlepší husté dřevo bez suků, kácené v zimě, když je míza v kořenech. Tenkrát mívali truhláři stromy už na stojato rozsortýrované. A představíme-li si, že dřevo ve stavbě nejméně sto let vysychalo, nemůže být lepšího materiálu.” Práce se starým dřevem přinesla ještě jedno poznání. Trámy z bouraček byly o poznání těžší než nové. “Dříve se pro stavby těžilo dřevo ze stromů rostoucích na skalách. Mělo sice malé přírůstky, avšak husté letokruhy, bylo zkrátka hutnější, a proto těžší,” vysvětluje stavitel. “Celá roubenka včetně krovu byla kdysi postavena bez použití hřebíků. Například krokve ve vrcholu střechy byly spojeny přeplátováním a dřevěným kolíkem. Na pozednici byly tyto trámy zasazeny na čep do vydlabaného otvoru. Vtip byl v tom, že vysadit šly jenom jedním směrem a pouze vysunutím vzhůru, nikoliv páčením nebo vyvracením. Čepy a dlaby byly provedeny tak přesně, že když čep po vysazení navlhnul a dřevo mírně zvětšilo svůj objem, nešel již spoj zpátky sesadit,” vzpomíná Igor Kroupa. Nejdramatičtější však byla výměna trámů v roubení. Nebyla k mání žádná literatura, a tak dali hlavy a ruce dohromady. Celou stavbu podepřeli sloupky a začali ji odspodu rozebírat. Zpětná “montáž” probíhala opačně, shora dolů. Jednotlivé plošky rybinových spojů v rozích srubu byly totiž tak nakloněny, že museli každý spoj samostatně rozkreslit (Alena Kroupová), aby se při zatížení vahou stavby rybina nerozevírala a trám nevysouval ven, pak přesně podle skicy vytesat a vydlabat (Igor Kroupa a Vladimír Rybička). Stanislava Rybičková se vedle vaření, při němž s ní samozřejmě spolupracovala i paní Alena, věnovala vedení kroniky. Díky tomu jsme mohly reportážní fotografie, uveřejněné na další dvoustraně, doprovodit aktuálním textem.
* * *
Z kroniky domu čp. 12
červen 1985
Od začátku bylo jasné, že některé shnilé trámy bude třeba vyměnit. Chlapci tedy podepřeli chalupu podpěrami a začali rozebírat stěny. To bylo uprostřed týdne, a když jsme s Alenou a dětmi v pátek přibrzdili před barákem, zůstali jsme v šoku. Z chalupy, která neměla severní stěnu, tedy tu od silnice, zůstala pouze střecha a jeden nebo dva horní trámy, z nichž do vzduchu smutně trčela okna. Pod tím na změti všeho možného seděli naši muži a zcela zmořeni na nás nehybně civěli. My stejně nehybně seděly v autě a bez dechu zíraly na to, co bylo dříve domem… Hned v sobotu ráno však začali znovu stavět roubené stěny z nových zdravých trámů – odshora dolů jako v Kocourkově. Mezitím se u chalupy zastavovali domorodci a neschopni slova zírali; kolem jedoucí auta přibržďovala, aby si pasažéři mohli prohlédnout losinskou raritu: chalupu visící ve vzduchu. Zvlášť efektně vypadala večer – zevnitř osvětlená reflektorem – kdy podpěrné trámy nebylo z venku ve tmě vidět.
leden – květen 1986
Na chalupě zůstávají demoliční a výstavbové práce v rovnováze – druhá část rovnice mírně převažuje, což znamená, že práce postupují nezadržitelně kupředu. Jeden týden u nás člověk vstoupí dveřmi někam (dřevník, sklad apod.), zatímco o týden později si na tomtéž místě rozbije nos, protože otvor je zazděný a dveře jsou o metr dál nebo za rohem. Taky se vám může stát, že jdete vylít špinavou vodu od nádobí, vyjdete z kuchyně na chodbu – a můžete rovnou vylévat, protože část zadní stěny domu v minulé půlhodině zmizela. Po týdenní absenci na chalupě si s Alenou se zájmem prohlížíme levou polovinu domu zářící novotou. Stačí dojít na nákup a po návratu je možno oťukat si nový komín, prostě trikový film a námořník Pepek jsou proti nám trapní amatéři.
duben – listopad 1987
Předehrou k hlavnímu tématu a zároveň úvodem do prací roku 1987 bylo bourání stodoly u jednoho souseda. Hoši při něm získali nejen množství použitelných eternitových šablon, ale zároveň i cenné zkušenosti, jak je při sundávání nerozbít, což se jim brzy hodilo, protože pak jsme dávali nový klobouk naší chaloupce. Dne 21. července byla na naší chalupě uzavřena sázka s MUDr. Ivo Konešem o jednu láhev dobré whisky o termín dokončení chalupy. Strana domácí, zastoupená Igorem a Vláďou, vyhlásila termín 8. 11. 1988, což strana pochybující považuje za nemožné. Obě strany už se těší na whisky, kterou nebudou muset platit. Ve stavebním deníku jsem dokonce objevila Igorovo optimistické proroctví: “Bude platit dřív!!!” Což Ivo Koneš ještě netuší.
září – listopad 1988
Ještě dnes, když kdokoliv z nás uslyší slovo dřevomorka, dělá se mu mírně řečeno mdlo. Objevil ji Vláďa v druhé polovině září. Dřevomorka si už několik měsíců pochutnávala na trámech nové dřevěnice a do budoucna si nedělala žádné starosti, protože si snadno spočítala, že dřeva je na chalupě dost a dost na několik desítek let dopředu. Prakticky celý říjen strávili Vláďa s Igorem tím, že se jí snažili tuto lákavou představu překazit. Nejprve strhli část obložení sauny, dřevo vyvezli a spálili; v rohu vysekali cihly šamotky i zasažené dřevo ze stěn, odbourali cihlovou stěnu mezi saunou a koupelnou, vysekali komín až na kamennou zeď, v rohu koupelny vymlátili kachličky a dlažbu až hluboko do izolace a při té příležitosti zjistili, že dřevomorka obsadila dokonce i prostor mezi vrchním betonem, polystyrénem, izolací a podkladním betonem. Činila se, mrška. Celý narušený prostor posléze vypálili letlampami, vysušili, natřeli kyselinou, potřeli penetrolem, položili nové izolace, zalili to celé asfaltem a teprve pak znovu všechno vyzdili. Byla to lahůdka. Slovo houba se během října dostalo na chalupě na index, děti dokonce měly zákaz sbírat houby v lese, kde tou dobou houfně rostly… Dalších několik stran kroniky pojednává o urputném boji o zvládnutí termínu, do něhož byla zapojena další část příbuzenstva (což pravidla nevylučovala). A před závěrečnou statistikou rekonstrukce září toto sdělení. PROSTĚ: JAK JE NAŠÍM ZVYKEM, OPĚT JSME SLAVNĚ ZVÍTĚZILI! Následuje kapitola, nazvaná Malá statistika. Igor Kroupa v ní vypočítal, kolik pytlů cementu, kubíků písku, kolik cihel, tvárnic, trámů a prken tato chalupa spolkla. Jde i o materiál, z něhož povstala její východní nová část na místě zbourané kůlny. Přidává počet oken, dveří, světel – i čas, který při rekonstrukci strávili. Bylo to 3,8 roku, tedy 44 měsíců, anebo ještě konkrétněji – 1 330 dnů. Vznikly 2 kuchyně, 3 obývací pokoje, 3 dětské pokoje, 1 pokoj pro hosty, tedy celkem 9 obytných místností. Celková podlahová plocha je 198 m2. A počet lůžek se může z běžných 24 rozšířit až na 35.
* * *
Chalupě vyrostla konkurence
Na rekonstrukci chalupy, přestože mnoho materiálu pocházelo z bouraček, padly všechny úspory. Vyšplhaly se (včetně 55 tisíc, které za ni potomkům původních majitelů zaplatili) přes 200 tisíc korun. Aby bylo na splácení dluhů a na provoz, rozhodli se ji později pronajímat. Zájemců bylo dost mezi domácími i přespolními (tenkrát na počátku devadesátých let to byli hlavně Holanďané). Ještě předtím však nastal čas sametové revoluce, který vtáhl do svého proudu i losinské chalupáře. Igor Kroupa byl jedno volební období dokonce šumperským místostarostou a stále úzce spolupracoval i s Vladimírem Rybičkou, ředitelem tamního Domu kultury. Ale proud se uklidnil a najednou bylo víc času. A osvědčená parta řemeslníků měla chuť pracovat. Celkový počet dětí se do onoho roku 1995 ustálil na osmičce a ty čerstvé měly také chuť zažít báječnou švandu, o níž četly v kronice. Tak byla založena kronika číslo 2 a chalupě v Nových Losinách vyrostla v sousedství konkurence. Stavěli ji hned od počátku jako penzion. Je přímo výstavní, ozdobená podle krajového zvyku černobílým eternitovým štítem, ale uvnitř trošku cítíte, že není zabydlená a provoněná obyčejným životem. Přestože i “dvojka” vznikala z trámů a prken převážně z bouraček, rozpočet dosáhl 650 tisíc (kdyby se stavěla z nového, stála by prý čtyřikrát tolik). Díky tomu, že kromě malých brigádníků přibyly i elektrická pila a další nástroje, šla práce rychle od ruky. Za dva roky bylo hotovo. Obě chalupy u novolosinského potoka tedy ožívají vždy s novými hosty. Dnes jsou z devadesáti procent tuzemští, další jezdí hlavně z Německa. Oceňují přírodu v podhůří Jeseníků, ale i klid a soukromí, které poskytuje interiér i okolí chalup upravené pro posezení i pro hru. Velmi šťastné dny tu prý loni prožila i skupina mentálně postižených dětí.
Do třetice všeho dobrého
To je sice všechno hezké, řekl si zhruba rok po dokončení “dvojky” podnikatel Kroupa (vedle výuky mladých památkářů provozuje s přítelem Rybičkou ubytovací služby, ale rozšířil je také o pomoc při výstavbě kachlových kamen, krbů, saun, domků a roubených chalup), ale není kam jezdit o víkendech. A tak pár desítek metrů na východ od svých dvou kamarádek roste do krásy třetí chalupa. Bývala to stodola, kde lesáci skladovali seno a oves pro koně a Kroupovi ji původně koupili na bouračku. “Jenže ona si sedí na kopci nad silnicí mezi dvěma stoletými lípami a je tam moc pěkně. Tak jsme se rozhodli, že si ji necháme. Je z jiného těsta než ty dvě předchozí a zatím svou tvář hledá. Ale jsem přesvědčen o tom, že ji najde. Díky tomu, že se do rekonstrukce vrhli hlavně naši nejstarší synové – dvaadvacetiletý Lukáš, který studuje pozemní stavitelství na ČVUT, a o pět roků mladší Ondřej, který je ve druhém ročníku Střední odborné školy památkové péče v Šumperku, kde na půl úvazku učím – bude to tvář poněkud avantgardnější,” uzavírá Igor Kroupa, jemuž se tak, samozřejmě za přispění dalších rukou u hlav, povedl hezký chalupářský hattrick.
