Dvůr Prak rozkvetl
Rozkvetl a zkrásněl nejen letním kvítím, ale hlavně přítomností lidí, kteří pozvedli stavby z ruin a vdechli jim život. Dnes se na okolních polích pase nenáročný kanadský skot a prohánějí se ušlechtilí lipicáni.
Inspiraci můžete potkat kdekoli. Ta, která přivedla Naďu a Jana Tupých na statek Prak, se houpala na krku kravek na rakouské louce. „Okouzlilo nás, jak jejich zvonce pěkně cinkají. A říkali jsme si, že by bylo hezké mít něco takového za barákem,“ startuje Ing. Jan Tupý, stavař-památkář, své vyprávění.
Co způsobily kravské zvonce
Naďa i Jan pocházejí z Prahy a k venkovu neměli pražádný vztah. Žili ve velkém rodinném domě na Ořechovce, který zdědili po Janově dědečkovi. „Těsně před převratem umřela babička a já jsem upravil z jejího patra tři pokoje k pronajmutí. A protože byl o ubytování velký zájem, bydlel u nás kníže Lobkovic, Roger Vadim s Miou Farrow a další celebrity, přebudoval jsem na penzion celý dům. My jsme se nakonec přestěhovali do paneláku. A byly peníze na další investice.“
Ještě jsme neprozradili, že Jana vždy vzrušovaly netradiční výzvy. Hotové věci ho nebaví. „Jak je něco dokončeno, žene mě to dál. Život v paneláku nás příliš neuspokojoval, a když už jsme měli ty kravské zvonce, řekli jsme si, že by to chtělo ještě statek na víkendy.“
Po půl roce náhodně objevili na samotě vedle Drahňovic nad Českým Šternberkem zdevastovaný dvůr. Janovu duši památkáře zaujal na první pohled barokní špejchar, který nemohl skrýt svou bývalou krásu. Zajímavý byl také název usedlosti – Prak. „Zjistili jsme, že se tak jmenuje podle obléhacích strojů, jimiž vojska Jiříka z Poděbrad útočila v roce 1467 na Český Šternberk, který stojí nedaleko. Kníže Zdeněk ze Šternberka se totiž jako katolík přidal na stranu Maďarů proti králi, který byl podobojí.
Prak se říkalo už původnímu poplužnímu dvoru (dvůr v majetku vrchnosti, k němuž patřily pozemky obdělávané pluhem), který byl v roce 1753 postaven převážně ze dřeva. Ten však kolem roku 1760 vyhořel a byla postavena nová usedlost z kamene a cihel. Při první pozemkové reformě za první republiky ji i s polnostmi získala rodina Kurchmanových ze Soběšína jako zbytkový statek. Po druhé světové válce byl znárodněn. A po čtyřiceti letech devastačního hospodaření státních statků získali Kurchmanovi statek zpět v restituci,“ informuje se zaujetím nový majitel.
Právě od Kurchmanových koupili manželé Tupých Prak i s pozemky v roce 1995. Když Jan líčí, jak statek vypadal, je s podivem, že do té koupě šli. Všechno bylo rozbité, stavby měly leckde rozpadlé zdi a s výjimkou obytné části propadlé krovy. Interiéry byly poničené, vlhké a ze stěn čpěl sanitr. „Za hospodaření státního statku se totiž všude chovala prasata. V konírně, v barokním špejcharu a dokonce i tady v sednici,“ popisuje Jan.
Víkendy pod stanem
Inženýr Tupý má už léta malou projektovou a stavební firmu, která se zabývá především rekonstrukcemi historických památek. Před dvaceti lety pracovala i na rekonstrukci statku Prak. „Jezdili jsme sem tenkrát jen na víkendy,“ přidává se do hovoru paní Naďa. „Než se dala do pořádku obytná část, spali jsme ve stanu. Otočili jsme ho tak, abychom na tu spoušť radši ani neviděli. Honza postavil altán, kde jsme měli stůl, pár židlí a ledničku. Jíst na zemi se nám přece jen nechtělo,“ vzpomíná na krušné začátky.
Nejdříve se samozřejmě dělaly střechy a zároveň se upravovaly místnosti k bydlení. V přízemí nechali majitelé zbourat dělicí zeď, čímž ze dvou místností vznikl pěkný prostor do „L“. A v branickém ateliéru si nechali navrhnout a posléze postavit kachlová kamna.
Proč jsou suché podlahy
„Vlhkost od podlahy je vadou mnoha venkovských staveb,“ začíná Ing. Tupý zeširoka. „Když je koupí noví majitelé, položí často na dřevěná prkna linoleum, podlaha shnije a chalupa chytí houbu. Nebo podlahu vytrhají a zabetonují. To je nejhorší, co můžou udělat. Ale i když položí pod podlahu kvalitní izolaci a neodizolují obvodové zdi, vlhkost ve zdech vyskočí do metru, spadne omítka venku a pak i uvnitř.“
V obytném pokoji s kachlovými kamny, ze kterého je kouzelný výhled do krajiny, není po vlhkosti ani stopy. Podlahy jsou totiž odspodu provětrávané. „Dnes se používají speciální tvarovky, což je jednodušší, ale my jsme tu tehdy pod podlahy položili keramické hurdisky z ostře páleného střepu,“ vysvětluje Jan. „Dali jsme vrstvu říčního písku, který odpuzuje vlhkost, a do něj jsme udělali kanály z hurdisek. Mezi nimi jsme v podélném směru nechali protéct beton, takže i kdyby se tvarovka jednou rozsypala, rastr tam zůstane. V koncích jsou kanály, které na jedné straně vzduch přivádějí a na druhé straně ho komínovým efektem odtahují.“
Odtahový kanál je za kamny ve zdi vedle komína, s nímž jde až nahoru. Nasávací otvory jsou ve štítové stěně. Ty je důležité umístit alespoň 25 cm nad zemí, aby je v zimě nezakryl sníh. Právě za mrazu, kdy je vzduch sušší než v létě, je totiž větrání pod podlahou účinnější. Na takhle provětrávanou podlahu lze dát třeba i lino, plovoucí podlahu nebo dlažbu.
„Tady je dlažba, protože se samozřejmě chodí zvenku v botách. A taky kvůli psům. Máme čtyři a patnáct koček,“ spočítala Naďa. „V roce 2002, když jsme se sem přestěhovali z Prahy natrvalo, jsme si přivezli jednu kočku. Nějak se pomnožily…“
Tam, kde je to prospěšné, používá firma Ing. Tupého tradiční materiály a postupy. Dokonce sami hasí vápno a pak si míchají klasické vápenné omítky. „Za pár let se sice musí zdivo tu a tam opravit, ale to není tak velká práce. Ovšem tam, kde se to hodí, pracujeme i s moderními omítkovinami,“ přiznává památkář. „V některých místech jsou to trojsložkové sanační omítky. Ve chlévech totiž přes všechny vysoušecí systémy prosáklé smíšené zdivo vlhne. Na ně musí přijít jen difuzně otevřená omítka.“
O interiérech a jejich zařízení vypovídají obrázky. Nejvíc se žije v domodra laděné veliké světnici s kachlovými kamny. Kuchyňka z modřínového dřeva je od jídelny šikovně oddělena pultíkem. Ptám se, kdo má při zařizování hlavní slovo. „My se u toho vždycky hádáme. A z toho nakonec vznikají dobré věci,“ přiznávají svorně naši hostitelé.
Pastviny ožily
Koupi statku iniciovaly kravské zvonce. A majitelé si skutečně zhruba rok po koupi statku první krávy pořídili. „O zemědělství jsme nevěděli lautr nic, tak jsem zašel do zemědělské školy v Suchdole u Prahy za vrátným a zeptal jsem se, kdo má na starosti dobytek. Prý docent Louda. Zaťukal jsem na kabinet, ale pan docent zrovna zkoušel. Můj dotaz ho zřejmě zaujal, tak ekzamen přerušil a dal si se mnou kafe. Po hodině řekl: ‘Vy o tom dobytku ale opravdu nevíte vůbec nic! Kupte kanadský hereford, pusťte ho do krajiny a nestarejte se o něj.’ Uběhly dva roky a náš herefordský býk vyhrál první místo na výstavě v Letňanech!“ vypráví s pýchou Jan.
Když se dá člověk na vojnu, musí bojovat. Přesně to platí o začátcích chovu skotu na Praku. „To jsme ještě bydleli v Praze. Třikrát týdně jsem vstával v pět ráno a jezdil na statek. Nakrmil jsem dobytek a šup zpátky do Prahy na devátou do práce. Kamarád se tady stavoval po zbývající dny. Tak jsme rozjeli čistokrevný chov herefordů. Část jalovic prodáváme a býky chováme na maso. Zpočátku jsme odchovávali i špičkové plemenné býky. Jejich prodej je podstatně lukrativnější.“
Zaplnil se i špejchar
Když už byly na Praku krávy, řekl si muž, kterého hotové věci nebaví, že by bylo pěkné, kdyby tu byli taky koně. Neměl totiž pořád vhodné využití pro parádně zrekonstruovaný špejchar, v němž byl za první republiky ustájen skot.
„Zajel jsem do Benešova za panem Absolonem, což je známý koňský handlíř, že potřebuju třiadvacátého června, kdy mám narozeniny, na Prak dva koně. Chtěl jsem si udělat radost. Kdysi jsem totiž na koni jezdil. Pan Absolon mi poslal celkem slušné koníky, rajtovat se na nich dalo, ale já pořád nebyl spokojen. Říkal jsem si, že když prodáváme ty čistokrevné býky, mohli bychom udělat u koní totéž. Sedl jsem si na terasu, otevřel knihu o plemenech koní, vše prolistoval, knihu zavřel a řekl: Mámo, budeme chovat lipicány.“
Ono se řekne lipicáni, ale kde je sehnat! V naší republice je jich velmi málo, po oddělení Slovenska zůstal zemský chov u sousedů, v hřebčíně Topolčianky. Ale neúnavný organizátor měl brzy zmapovány i chovatele v Česku. „Tenkrát bylo centrum chovu lipických koní na Moravě, na zámku Lešná. Měnil se tam zrovna ředitel a ten nový lipicány nechtěl, což byla moje chvíle. Šup, a už byli tady. Postupně jsem pak ty krásné koníky skupoval po jednom po dvou od různých chovatelů. Samozřejmě podle rodokmenů a rodů.“
Asi vás nepřekvapí, že na na statku Prak je v současné době největší chov čistokrevných českých lipicánů a oficiální centrum jejich chovu v České republice. Chovných koní tohoto plemene je v celé republice asi sto deset a v Drahňovicích jich mají čtyřiadvacet. Jsou tu i dva špičkoví plemenní hřebci.
Lipicáni patří do kočáru
S chovem koní přišel pomáhat odborník, Tomáš Jelínek. A osud opět zapracoval. „Tomáš má kladrubskou střední chovatelskou a jezdeckou školu a pak byl na praxi v Anglii. A strašně rád jezdil závody v zápřeži. Začal mě přesvědčovat, že bychom mohli s lipicány taky závodit. Jsou to koně typičtí pro kočáry a drezúru. To bylo v roce 2004.“ Dopadlo to tak, že inženýr Tupý koupil tři kočáry, protože na závody musí být jeden pro maraton, jeden pro parkur a jeden tréninkový. Vždycky je naloží do kamiónu, lipicány do přívěsu a vyrážejí s panem Jelínkem po Evropě na závody. „Máme docela úspěchy.“
Za svůj životní úspěch ovšem Ing. Tupý považuje to, že se loni v říjnu uskutečnil u nich na statku sjezd chovatelů lipických koní z celého světa. „Tyto srazy jsou opravdu na špičkové úrovni a vždy v kvalitních lipických hřebčínech,“ připomíná s pýchou. „Příští sraz bude v Římě a další ve Vídni!“
A jaké další radosti přináší život na venkově Janovi a Nadě? V roce 2011 přebudovali střední část hlavního křídla na penzion. V bývalé konírně je veliký společenský sál s krbem, kde se odehrávají různá pracovní setkání, ale i oslavy a svatby. Klidné prostředí, volnost pohybu a možnost pokochat se pohledem na strakaté kravičky nebo obdivovat ušlechtilé koně návštěvníky přitahuje.
„Do budoucna máme ještě v plánu stavbu čtyř rybníků. A taky chceme přebudovat sýpku na konferenční sál a muzeum toho, co tahali koně – ať už v historických dobách, či dnes,“ uzavírá Jan Tupý. Paní Naďa připomíná, že ona se hlavně těší, až bude v provozu wellness centrum, jehož stavba se letos zahajuje. Na Praku se zkrátka lidé nenudí. Ti místní, ani návštěvníci statku.
text: MARIE RUBEŠOVÁ
foto: PETR ZHOŘ A ARCHIV PRAKU
Dvůr Prak rozkvetl
Dvůr Prak rozkvetl
