U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Dvoukolákem a míchačky
Kategorie: Návštěva | Autor: Helena Čechová
Přiznávám, že v Jeseníkách jsem teprve podruhé v životě, což je nejen ostuda, ale jak jsem zjistila, hlavně škoda. Poprvé jsem tu byla jako malá holka, která se kolem sebe dívala pohledem školačky na “pionýráku” – hlavně, aby o prázdninách byla legrace. Podruhé až dnes na služební cestě – a jsem zaskočena nečekanou krásou těchto hor. Vychutnávám ji plnými doušky. Mám k tomu nádhernou příležitost, protože cesta přes hory a doly je dlouhá. Chalupa, do níž jsem přijala pozvání, leží totiž až v samé hloubi malebných kopečků.
Manželé Jiří a Edith koupili stavení v pětaosmdesátém roce. Od konce války nebylo trvale obydleno, jen se zde chalupařilo, a jeho zchátralý stav umožňoval pouze letní pobyty. I ty však v nejskromnější podobě. “Od začátku jsme chtěli chalupu, která bude v rozumném dosahu našeho bydliště,” vypráví pán domu. “Navíc máme tuto oblast rádi, takže jsme po mnoho a mnoho víkendů projížděli okolí, nic k mání však nebylo. Jak to tak bývá, pomohla nám náhoda. Od kamaráda, tehdejšího spolupracovníka, jsem se dozvěděl o dvou starších lidech, kteří prý pro svůj věk chtějí jakési stavení v Jeseníkách prodat. Dal mi na ně spojení a hned jsme se za nimi s manželkou vypravili. Když jsme sem přijeli, nebylo o čem dlouho přemýšlet, protože kromě jiného zvítězila skutečnost, že pět minut od chalupy staví autobus, jedoucí sem necelou hodinku z našeho města, navíc bez přestupování. Dvě auta asi nikdy mít nebudeme, takže jsme už do budoucna museli počítat s tím, že jeden z nás bude někdy odkázán na hromadnou dopravu. Hned po první návštěvě jsme od těchto lidí dostali klíče a druhý víkend jsme již trávili tady. Ještě před kupní smlouvou. Zkrátka staroušci se zlatým srdcem. Dodnes jsme s nimi v kontaktu, byli se tu také párkrát podívat.” “Nastěhovat jsme se mohli okamžitě, protože nám tu bývalí majitelé všechno nechali,” dodává paní Edith. “Vybavení bylo víc než skromné, ale všechno bylo udržované až v překvapivě perfektní čistotě. Nám samozřejmě nešlo o vzhled, důležitá byla možnost vyspat se a mít v čem uvařit. Jakmile jsme se trošku porozhlédli, hned jsme začali plánovat. Manžel je stavební inženýr, což byla pro tohle velké sousto obrovská výhoda. Nejenže umí spoustu věcí sám udělat, ale hlavně ví, jak na to.” “Jasné bylo, že musíme začít odspodu. Při tání sněhu nebo při větších deštích patřilo k místnímu koloritu, že chodbou volně protékala voda. Jenže to byla jen ta, která se už nevešla pod stavení, takže musela prorazit na povrch. Dřevěné trámy žízní rozhodně netrpěly. Ta chalupa vlastně nebyla vlhká, ona byla přímo mokrá,” říká s úsměvem pan Jiří. Novopečení majitelé si tedy vyhrnuli rukávy, natřeli svaly francovkou a pustili se do téměř otrocké práce. Zvládali ji sami, s občasnou pomocí přátel, krumpáčů a koleček. Nejprve kolem celé stavby vykopali pořádný příkop a poté odkryli všechny podlahy. Tak odhalili zvenčí i zevnitř základy (dá-li se vůbec o nějakých základech mluvit) a chalupu po úsecích postupně celou “podřízli”. Tím ji oddělili od země a mohli udělat nové izolace obvodových a nosných zdí. Pod budoucí nové podlahy umístili množství drenáží, takže stavení dnes, obrazně řečeno, nadnášejí vzdušné proudy. Vykopané rigoly zvenčí chalupy vyzdili kameny s betonem, čímž vznikl půlmetrový žlab s odtokem, který vodě nedovolí vstup do domu. Této úpravě se říká “anglický dvorek”. Shnilé byly samozřejmě i podpěrné trámy, které drží celou stavbu včetně krovu. Bylo je nutné rovněž vyměnit. Aby měli majitelé jistotu jednou provždy, nahradili je kamennými sloupy. Ty daly chalupě zvláštní ráz a staly se zdobným prvkem. “Kámen a zase kámen! Nám se o něm i zdálo,” vzpomíná dál pan Jiří. “Když už jsme se ale pro tento stavební materiál, který spolu se dřevem do zdejší krajiny patří a je všude na dosah ruky, rozhodli, pochopitelně jsme ho použili i při stavbě terasy. Museli jsme ji vybudovat, protože pozemek je v prudkém svahu a neměli jsme si ani kam postavit stoleček a židličku na vypití kafe. Kameny jsme přiváželi na dvoukoláku z okolí, jen škoda, že jsme si je nespočítali. Co jich tahle stavba spolykala, to by snad bylo do Guinessovy knihy rekordů. Neměli jsme ani míchačku na beton, všechno se dělalo ručně.” Jediné, co bylo na původní chalupě dobré, byla střecha. Snad by se dožila dnešních dnů, kdyby se majitelé nerozhodli rozšířit své bydlení i do podkroví. Střešní okna byla v projektu nutností, “svezla” se proto s nimi i nová krytina. “Jsem ráda, že jsme se do podkroví pustili, protože dnes máme nejen my, ale i rodiny našich dvou dcer každý své soukromí. Manžel se tak navíc mohl “vyrajtovat” na svém koníčku – práci se dřevem.” A opravdu. Kromě síně a kuchyně jsou téměř všechny stěny obloženy dřevem, kterým je celý dům nádherně provoněn. Dokonce i většinu jednoduchého, vkusného nábytku si pan Jiří navrhoval a dělal sám. Ale teprve když jsem nahlédla do jeho skromné dílničky, dokázala jsem ocenit preciznost, s jakou je všechno vyrobené. Každý kout a každý výklenek je využit, vše je do detailu promyšlené tak, aby dobře sloužilo. Vymyslel například i poklop nad kachlovými kamny, který splývá s dřevěným stropem. Když je otevřen, pohodlně se jím vytopí celé podkroví. Nestálo to nic, jen trochu fištrónu. Pan Jiří je již v důchodu, nic mu tedy nebrání, aby byl na chalupě stále. Jeho žena je ještě částečně zaměstnána, dojíždí sem proto jen na víkendy (vida, jak se hodí autobusová zastávka za humny, když manžel má auto tady…). Mladší a nejmladší členové rodiny tu samozřejmě tráví prázdniny. Interiér chalupy poskytuje pro celoroční pobyt dostatečné pohodlí: koupelnu, splachovací WC, v kuchyni chladničku. Dokonce i auto má na chalupě své místečko – samostatnou garáž na zahradě. Když se ve staré usedlosti žije celoročně, jen jí to prospívá. Nejvýmluvnější je vždycky pohled na nejbližší okolí. Zahrada našich dnešních hostitelů intenzivní péči rozhodně nezapře. Jak si zde ale mužský, přes týden opuštěný, sám poradí? “Co já potřebuju… Jednou denně nějaké teplé jídlo, a to mi vždycky žena přiveze v pátek hotové na celý týden, strčíme ho do mrazáku a já pak už jen ohřívám. Běžné věci si vždycky koupím a kafe si uvařit umím. Ve městě bych se ukousal nudou, zatímco tady mám pořád co dělat. Nic mě tu při práci nerozptyluje, v klidu dělám běžnou údržbu, pečuji o zahradu, vymýšlím si další drobnosti… Pak máme aspoň víc času na klidné prožití společného víkendu.” Když člověka nehoní čas, je to ideální stav. A že si to tihle dva konečně zaslouží, o tom jistě není sporu.
