U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Dvanáct klíčů od chalupy
Kategorie: Návštěva | Autor: Marie Rubešová
Dovedete si představit chalupu, která leží uprostřed vesnice a přesto o samotě? Přesně takovou si před patnácti lety pořídili manželé Ernestovi. Ona chtěla spíš mezi lidi, on toužil po klidu, do nějž by mu každým oknem nekoukali sousedé. Podařilo se obojí. Ale cesta, kterou ke své vysněné chaloupce na Táborsku museli ujít, nebyla jednoduchá.
Po chalupě oba toužili tak silně, že je to dalo dohromady. Žádná ještě nebyla ani na obzoru a Soňa už sbírala hliněné hrnce, pekáče i starožitné drobnosti. A Jan, který má rovněž kořeny na venkově, brzy věděl, jakým dárkem svou dívku nejvíc potěší.
Příliš mnoho vlastníků
Svatba na sebe nedala dlouho čekat. Díky ní si mohli Ernestovi konečně vzít i novomanželskou půjčku. Protože však byla jen na zařízení a oni potřebovali hotovost, začaly ve spřátelených rodinách přibývat různé kousky nábytku i spotřebiče. A na kontě “chalupa” peníze. Při hledání té pravé jim pomohl známý. “Říkal, že u nich na jihu Čech je volných stavení dost a že nám velice rád něco ukáže. Vydali jsme se tedy na obhlídku. Mysleli jsme si, že domů pojedeme s klíčem od chalupy, ale vybírat nebylo snadné,” vzpomíná paní Soňa. “Jedna měla hezké okolí, ale byla to úplná ruina. Druhá byla vlhká, třetí moc malá, čtvrtá sice krásná, ale nešlo k ní přivést vodu. Anebo nás neoslovila. Až ta poslední. Šli jsme vesnicí úzkou cestou, jaké se v tom kraji říkává soutka, kolem nás byly chvíli jen kameny, a najednou se otevřel prostor se starou chalupou. Atmosféra toho místa na nás příjemně dýchla. Ten, kdo stavěl v roce 1896 tuhle hospůdku, věděl dobře, kam ji posadit. Okamžitě jsme věděli, že to je ona.” “Že je zdravá jen střecha a pár zdí a všechno ostatní potřebuje rekonstrukci, to jsme zjistili až později. Nevadilo nám to, byli jsme do práce celí žhaví. Jenže v tom byl háček,” přidává se doktor Ernest. “Chalupa měla dvanáct stařičkých majitelů. Jedenáct jich žilo v Čechách, dvanáctý ve Francii – a nikdo nevěděl kde.”
Víkendové “radosti”
Náplň víkendů mladé rodiny, která se rozrostla o droboučkého člena jménem Barbora, se v následujících dvou letech diametrálně lišila od původních představ. Sháněli po celé republice vlastníky dvanácti částí jejich příští chalupy. Jeden byl z jakési vsi ve východních Čechách, jeden od Nymburka, za dalšími ujížděli do Ústí nad Labem a do Tábora, z Milevska byli dva a jeden z Prahy… Největší starost jim dalo, jak lze tušit, vyhledat dědice ve Francii. “Když jsme ho přes známou ženiny přítelkyně, která ve Francii bydlí, konečně našli, vyvstal další problém,” pokračuje Jan Ernest ve vyprávění příběhu, jímž svého času ohromoval kamarády. “Zjistili jsme, že jde o nesvéprávnou paní, která žije v jakémsi ústavu. Dohoda tedy nebyla možná. Nezměnilo se to bohužel ani když zemřela. Podle francouzského zákona totiž dědí ten, kdo se o zesnulého staral. V tomto případě ústav, který ovšem nechtěl nic prodat.” Drama přece jen skončilo šťastně. Přes ministerstvo kultury se podařilo zjistit, že podle našich zákonů bylo toto dědictví opomenuté už před dvaceti lety. V případě, že se vlastník úřadům neozve ve chvíli, kdy dědí, nemovitost propadá státu. Poslední dvanáctinu tedy koupili Ernestovi, kteří už čekali dalšího potomka, jednoduše od státu.
Kdo “vybílil” chalupu?
“Prodeji už nestálo nic v cestě! Jeden z dědiců, vlastně manžel dědičky, nám konečně ukázal chalupu plnou starožitného nábytku i zevnitř. Říkal: ‘Je to tu samé harampádí, vyhodím to nebo spálím!’ Ale já se rozplývala nad každým kouskem a ubezpečovala ho, že to pro nás má velikou cenu…” vypráví paní Soňa. Jak se později ukázalo, on znal zase cenu slova. Za svou ochotu, že vystupuje za rodinu jako jakýsi prostředník, chtěl pro sebe dvacet tisíc navíc. Nakonec se spokojil s deseti, což byla vlastně pětina celkové sumy. A tenkrát samozřejmě víc, než dnes. Pak nastal den “D” a téměř neuvěřitelný fakt, že se dvanáct podílníků sešlo na notářství. Ernestovi si vzali den volna a těšili se, že pak půjdou někam na oběd, zkrátka si ten den pěkně užijí. Babička hlídala děti, tehdy už dvě, tak nebyl spěch. “Když jsme na notářství dostali klíč, byli jsme skoro v eufórii,” navazuje paní Soňa. “Pamatuju se, že byl březen, krásný den, všechno rašilo. Otevřeli jsme chalupu – a ona byla úplně prázdná.”
Skryté poklady
Když objevili dvě garnyže na oknech, pod kupou pytlů v bývalé kovárně, kterou si jeden z bývalých majitelů zřídil v černé kuchyni, starou truhlu a ve sklípku za harampádím deset hliněných hrnců, měli pocit vítězství. Pak ještě našli v kovárničce pár mosazných klik, které se později vrátily na dveře. Byly skutečně pro štěstí. Rodiče i přátelé jim otevírali svá srdce i půdy. “Moje žena je expert. Objeví pěkné věci i mezi pavučinami a sajrajtem,” chválí Jan Ernest. Mnoho zajímavých kousků prý objevila u jeho kolegyně, která zdědila obrovský statek u Kladna a neměla o život na venkově zájem. Ohromná tmavá půda plná myší i další průzkumnické zážitky se prý paní Soně občas vracejí ve snech. I když některé kusy nábytku zpočátku vypadají podle úsudku jejího manžela hrozně, přesvědčila ho většinou o svém dobrém odhadu. Odstranila lak, obrousila dřevo dohladka, natřela impregnací a nakonec napustila včelím voskem. Postupem času a díky neustálému tréninku se z ní stala zdatná restaurátorka. A z Jana Ernesta muž devatera řemesel. Zacházet s nářadím a nesedět s rukama v klíně, když je co dělat, se učil odmalička od otce. Práce s dřevem ho vyloženě těší, ostatní se učil za pochodu. Jen na omítky pozval místního řemeslníka. Netvrdí, že se vše podařilo napoprvé, ale s nezmenšeným úsilím a chutí umí chyby napravovat.
Zatěžkávací zkouška
Snad to bylo i tím dvouletým odkladem, ale pracovitost pána domu byla v prvních chalupářských letech až nezdravá. “Celý rok každý víkend mě žena v šest hodin ráno už neviděla a v devět večer ještě ne. Začalo to u podlah. Pod starým linoleem se objevily vrstvy novin, kartonů a špíny. Po jejich vyvezení přišla dolů izolace proti vlhkosti, pak beton, polštáře a dřevotříska. Brousil jsem ji, řezal na cirkulárce do čtverců a skládal na pero a drážku do šachovnice. Bylo to pracné a všude plno prachu, takže žena vzala děti – Barboře byly čtyři roky a Adamovi zhruba rok – a šla s nimi k vodě. Ani jsem nevěděl, že odcházejí.” A práce šla jedna za druhou. Pokládka terasové dlažby do předsíně, rekonstrukce stropů, bourání příčky ve velké sednici, která byla původně šenkovnou, výměna trojdílných oken v pravé části stavení za repliky původních atakdále. Vodu na stavbu a na mytí musel chalupář každé ráno nanosit z 200 metrů vzdálené pumpy a veškerý materiál tahat k domu na kolečku. Do té jejich soutky se totiž náklaďák nevejde. Přitom usilovně sekal zahradu, kterou prý původně “zdobily” jen metr vysoké kopřivy. “Zničil jsem na nich kosu. Kamarád mi totiž poradil, že veškerého plevele se mohu zbavit bez chemie, jen usilovným sekáním.” Přespávali tenkrát v jediné malé místnůstce, protože zbytek chalupy byl v pohybu, nebylo ani kde ohřát mléko pro synka. Paní Soňa sedávala s dětmi na dvorku, kde byl jen plácek zhruba metr na metr, a cítila se osaměle. Ale všechno to vydržela a její pracovitý muž ubral. Navíc Adam povyrostl a mohla se taky pustit do díla.
Divoký přítel oheň
Navzdory chalupářské tradici Ernestovi netoužili po klasických kachlových kamnech. Zejména pan doktor, který za mlada jezdíval do chaty, obhajoval otevřený oheň. Jenže do chalup se krby nedělají. “Nakonec jsme si postavili kachlový krb. Je to sice paskvil, ale báječný,” libuje si. “Děti na něm dřív i spávaly. Teď se do toho vyhřátého koutku všichni těšíme, hlavně když přijdeme vymrzlí zvenku. Ale já raději koukám do plamenů,” přiznává pán domu. A vzpomíná, jak se do stavby onoho zvláštního topidla vrhl spolu se ženou – za dohledu stařičkého osmdesátiletého pecaře. “Slovo dohled je dost nadnesený, protože ten osmdesátiletý pán už pořádně neviděl, ale cit pro řemeslo pořád měl,” komentuje paní Soňa. “Říkal: ‘Dejte tam sklo, kamení, co vám přijde pod ruku. Takových sedmdesát kbelíků to spraví, paninko.’ Tak jsem nosila a nosila. On sice věděl, co dělá, ale jak na to špatně viděl, dával některé kachle obráceně. A tak když ho manžel vždycky večer vezl domů, já jsem opravovala. Zatepla jsem kachle plné ornamentů a spár obracela a honem čistila, aby na nich nezaschla malta. To jsem si dala! Ale táhnou a hřejou báječně.” Manžel dodává, že jistě i proto, že do velikého, kdysi průlezného komínu, nechal zabudovat moderní komínové těleso Schiedel. O kachlová kamna Ernestovi nestáli i proto, že by na nich stejně nevařili. Původnímu účelu se totiž vrátila zářivě vybílená černá kuchyně. Až do loňského podzimu vařili na bílém smaltovaném sporáku, ale protože se v něm kuře peklo sedm hodin, rozhodli se jej (to už bylo po naší návštěvě) nahradit kamnářským skvostem z nerezu a kachlů. Když se zatopí, je to prý hukot. Jenže zvyk je, jak se říká, železná košile. A tak loni na Štědrý den naložili na pekáč mandle, že si je v nové troubě opečou, a klidně šli pokračovat v přípravách do velké sednice. “Za chvilku jsem se na ně šla podívat,” vzpomíná hospodyně. “V čerstvě vymalované kuchyni bylo jako v pekle, z trouby šlehaly plameny. Honem jsem do ní chrstla vodu. Zapomněli jsme, že kamna mohou být tak výkonná. Mandle byly trochu naolejované a když teplota přesáhla určitou mez, vzňaly se.” Sporák, který prý vyrábí jakási slovenská firma, i vlídnou obsluhu v kamnářství v Milevsku, kde jej koupili, však Ernestovi vřele doporučují.
Nakonec “přiletěl” bazén
Při úpravách a opravách chalupy pomáhali často i kamarádi. “Věděli, že když se obrátí na mě, přijdu okamžitě taky. Všichni jsme cyklisti, tak se třeba nejdřív jelo na výlet – a pak jsem je zapřáhl,” směje se pan doktor. “Jednou, když jsme společně slavili Silvestra, měl jsem tu připravené nové dveře. Řekl jsem: ,Tak, a teď vyhodíme tyhle staré.’ Vybourali jsme zároveň i futra, zasadili nová a pak i dveře. Bylo to jedno z nejhezčích vykročení do Nového roku,” vzpomíná. Kamarádi mají zásluhu i na vybudování onoho moře na zahrádce. Ernestovi původně bazén nechtěli, milovali rybníky. Ale když viděli, jak postupně zelenají, koupili nejdřív takový ten kulatý o průměru 5 metrů. “Děti si rychle zvykly na vodu a my na to, že je máme pod kontrolou. Dokud bazén nebyl, stály od rána u vrátek, kdy už půjdeme k vodě. A já jsem potřebovala dělat,” vysvětluje paní Soňa. “Jenže předloni v zimě praskl. Manžel je muž činu. Řekl, že postavíme pořádnej, a za hodinu už začal kopat.” Pak přišli ke slovu kamarádi. Původně bylo na zahrádce malé basketbalové hřiště. Házeli na koš – a kdo prohrál, musel vyvézt šest koleček hlíny z výkopu pro budoucí bazén. Původně měl být pětimetrový, ale nakonec měří o dva víc. Když už se stavitel rozjel, nebyl k zastavení. Navzdory tomu, že dva metry pod terénem je skála. Jenže způsobil tím problém téměř neřešitelný. Velký plastový bazén totiž nebylo možné k chalupě přivézt, tím méně ho nastěhovat úzkou brankou na zahradu. Ale jak vidíte na obrázku, řešení se našlo. “Náklaďák najel k naší soutce, ale nemohl se do ní s tou sedmimetrovou krásou vytočit. Tak jsme sehnali bagr s drapákem, který vozidlo uchopil a otočil do správného směru. Na další manipulaci jsem pozval dvanáct chlapů ze vsi. Řekli si asi, že když jsem šílenec já, dokážou, že taky nejsou žádné měkoty. A s rukama nad hlavou šoupli bazén přes plot. Loni začátkem června už jsme se koupali.”
Foto 1 – Stavení je uprostřed vsi – a přece na samotě…
Foto 2 – Klenutou branku vytvořil místní šikovný předák od zedníků. Podle náznaku původního oblouku udělal šablonu a dozdil jej. Zeď zdobí zajímavý jednoletý plamének rostoucí z kamenného truhlíku
Foto 3 – Pohled z ložnicové části směrem k posezení. Poličky na zdi i všechen nábytek v přírodním tónu prošel rukama paní domu. Strop, jehož trámy byly příliš zdevastované, ozdobilo staré dřevo z jiné chalupy
Foto 4 – Pálené letky, které vyráběla firma Fišer, jsou krásnou a nesmírně odolnou krytinou; díky tomu, že kamarád dával novou střechu a letky rušil, je jich i na vysprávku dost
Foto 5 – Velká sednice – původní hostinská místnost – byla později rozdělena zdí. Otevření prostoru pomohlo jejímu vzhledu i atmosféře. Podle židlí od rodičů nechali Ernestovi dodělat rohovou lavici
Foto 6 – Na kachlovém krbu, skrytém za zbytkem bývalé příčky, se krásně lenoší; i když zrovna to je činnost, nebo spíš nečinnost, které Ernestovi neholdují
Foto 7 – Bývalá černá kuchyně a sporák, který loni dosloužil. Na ni navazuje koupelna se záchodem, který nahradil tradiční kadibudku hlavně kvůli pohodlí dětí. Dlažbu příjemně zateplily rohože
Foto 8 – Síňka, z níž vedou vlevo dveře do sednice, vpravo do dětského a hostinského pokoje a přímo do černé kuchyně. Schody z borovice stoupají do podkroví
Foto 9 – V podkroví měl být původně kulečník a posléze ložnice pro paní Soňu a nejmladší čtyřletou Lauru. Dopadlo to tak, že s dcerkou spává táta a maminka, která se o ni stará celý týden, si dole užívá večera
Foto 10 – Paní Soňa s Barborou a Adamem u venkovního krbu. Jde o rozlehlou pětiúhelníkovou stavbu, která spolkla víc než valník kamene. Navazuje na ni lavice a schody na terasu. A z druhé strany krbu udírna
Foto 11 – Zahrádku na západ od domu zalehl bazén 7 x 4 metry. Má dobrý filtr a čističku, takže by se voda ani nemusela měnit. Ale Ernestovi raději zaplatí každý rok pět set za čerstvou
Foto 12 – Plavci si mohou odpočinou pod pergolou obrostlou vistárií a vínem, které na podzim rodí sladké hrozny
