Dům pro maminku

Není obvyklé bydlet v zahrádkářské kolonii. Za Věru Řežábovou, věčně pendlující mezi bytem a chatou, rozhodly děti. V místě, kde stávala chata, nechaly mamince postavit dům.

O zahrádkářské kolonii v Plzni-Bolevci se ví, že jde o mimořádně atraktivní lokalitu. Krásná příroda se soustavou rybníků vybízí k procházkám či projížďce na kole, přitom je odtud blízko do městského centra. Líbilo se tu i rodičům Věry Řežábové, kteří si v roce 1963 koupili pozemek s výměrou 1 200 m2 v nově vznikající chatové osadě. Postavili si malou, ale účelnou chatku a v té pak rodina trávila volný čas od jara do zimy. Na zahrádce rostlo 45 ovocných stromů a užitek přinášely i záhonky se zeleninou a jahodami.

“Tatínkovi jsem slíbila, že budu v zahrádkaření pokračovat,” usmívá se Věra Řežábová nad starými fotkami v albu a ukazuje na nich malou dřevěnou chatu schovanou mezi vzrostlými vysokokmeny. Po té již není ani památky. Před několika lety ji nechaly Věřiny děti zbourat a místo ní postavily domek.

“Maminka se stále pohybovala mezi bytem v paneláku a zahrádkou a vlastně neměla klid,” vysvětluje dcera majitelky, také Věra. “S bratrem jsme chtěli, aby zůstávala na jednom místě. S novou stavbou souhlasila pod podmínkou, že tu bude teplo a poteče tady teplá voda.”

Stavba, která vyhrála

Protože jde o zahrádkářskou kolonii, musela se stavba vejít do 100 m2 zastavěné plochy. V okolí stojí jen chatičky a tento domek se vymyká z běžné zdejší zástavby, přestože je také kolaudován jako rekreační.

Jan Řežáb, syn majitelky, je majitel developerské společnosti, stavař, který se vždy věnoval ekologii a ochraně přírody. Jeho cílem bylo postavit dům, který bude pro životní prostředí jen minimální zátěží. Realizovaný projekt je natolik výjimečný, že vyhrál 5. ročník soutěže E.ON Energy Globe Award ČR 2013 v kategorii Kutil. Této mezinárodní soutěži, která oceňuje projekty a inovativní nápady v oblasti životního prostředí a úspor energií, se mezi laiky i odborníky také říká ekologický oscar. Proč dům dostal toto prestižní ocenění? Je totiž energeticky aktivní, přesněji – dokáže vyrobit zhruba o 50 % energie více, než sám spotřebuje.

Jak je to možné? Konstrukci domu tvoří dřevěný skelet, vnější plášť je z dřevovláknitých desek s provětrávanou fasádou z modřínu. Jako tepelná izolace byla použita foukaná celulóza.

To, čím dům vyniká, je ucelený systém větrání, vytápění, chlazení a přípravy teplé užitkové vody. Použito je teplovzdušné vytápění s rekuperací, tepelné čerpadlo se zemním kolektorem umístěným dva metry pod úrovní terénu a krb s teplovodním výměníkem. Pro pohodlný provoz domu je nutných asi 6 tisíc kWh za rok, ovšem jen fotovoltaické články umístěné na střeše dokážou vyprodukovat 9 tisíc kWh. Nadbytečná energie se dodává zpětně do sítě, a tak se dál minimalizují náklady na provoz.

Protože Jan Řežáb usiloval o maximálně šetrný přístup k životnímu prostředí, řešil i hospodaření s vodou. Pod zemí jsou jímky, které zachycují dešťovou vodu a také vodu z čističky odpadních vod.

“Koncepce domu vychází ze systému energeticky pasivních domů společnosti Atrea, které jsou postaveny v obci Koberovy v Českém ráji u Železného Brodu,” vysvětluje Věrka. “Můj bratr použil jejich upravený typizovaný projekt, který počítá s větrací rekuperační jednotkou a teplovzdušným vytápěním a který je doplněn o tepelné čerpadlo se zemním kolektorem. V našem domě je rekuperace zkombinována s tepelným čerpadlem země-voda a fotovoltaikou. Energie pro tepelné čerpadlo se získává ze zemního kolektoru, zjednodušeně hadice uložené ve dvou metrech pod povrchem teras. Byl to první projekt tohoto druhu v České republice. Chtěli jsme, aby se maminka nemusela o topení vůbec starat a aby obsluha ovládání technického zázemí domu byla maximálně jednoduchá.”

Splnit toto zadání se povedlo. K mamince, která tu po kolaudaci nějaký čas žila sama, se později přistěhovala Věrka se svým malým synem. A právě mladá žena říká, že kromě výměny filtru u rekuperační jednotky, která se dělá jednou za tři měsíce, není nutné se o nic starat. “Topí to samo, vodu to ohřívá samo. Když zatopíme v krbu, větší část tepla jde na ohřev vody, protože topit není nutné. Stále tu je příjemně.”

Tři generace

Pojďme si dům projít. Jde o nepodsklepenou stavbu, kde se vpravo za vstupními dveřmi nachází technická místnost a koupelna se záchodem. Zbytek přízemí tvoří velký obytný prostor s kuchyní, jídelnou a pracovním koutem. Některá dřevěná okna s izolačními trojskly tu sahají až k zemi a dá se jimi vejít do zahrady. Tuto možnost využívají nejen Řežábovi, ale i zdejší domácí mazlíčci, ohař a dvě kočky.

V patře pod střechou je koupelna s vířivou vanou a tři ložnice. Vzhledem k tomu, že tu dnes bydlí zástupci tří generací, i nábytek je pestrý. Jídelna v přízemí je zařízena historizujícím nábytkem. Vedle stojí pracovní stůl, který je součástí moderní kuchyňské linky do U. Obývací pokoj je stejně jako kuchyně oblečen do bílé.

Zařízení dětského pokoje v podkroví odpovídá věku dítěte. Všude jsou hračky… Pokoj mladé Věry s tmavším nábytkem je vyladěn do afrického stylu. V poslední ložnici je světlý nábytek vyrobený na míru u truhláře.

Na zahradě bez starostí

K příjemnému žití je uzpůsobena i zahrada. Na rovinatém zatravněném pozemku rostou čtyři ovocné stromy, tu a tam jsou květinové záhony a až úplně vzadu skleník, zeleninová zahrádka a již vzrostlé jehličnany. Zelenina ve skleníku a na záhonech se zavlažuje vodou ze studny, květiny a trávník obsluhuje automatické zavlažování s podzemním rozvodem vody čerpané z jímek s dešťovkou a vodou z čističky. Protože jde o zahrádkářskou kolonii, kanalizace tu není.

Trávník je střižen na krátko. Jak jeho údržbu ženy zvládají? Snadno. “Máme robotickou sekačku. Je k nezaplacení!” prozrazuje Věrka. “Soused má na sečení trávy traktůrek. Je hlučný, musí se počítat s místem na jeho uskladnění, dolévat do něj benzín a pak ještě likvidovat trávu. My to máme bez starostí.”

Z popisu vyplývá, že při stavbě domku se sáhlo i na zahradu. “Když rodiče pozemek kupovali, chodila jsem do páté třídy,” vzpomíná Věra Řežábová. “Tady byl úhor a okolo stálo asi pět chatiček. Léta jsme tu měli zahrádku se sadem a loučit se s ní a chatou bylo těžké. Změnu však chápu a raduji se z velké plochy zahrady. Máme krásný dům na krásném místě.”

text: Martina Lžičařová
foto: Jaroslav Hejzlar

Dům pro maminku

Dům pro maminku