Dům postavený z příběhů

Renata Bernardi pořádá už několik let hojně navštěvované semináře o tvorbě přirozeného, harmonického a účelného bydlení. Můžete jí věřit, vše má vyzkoušeno doslova na vlastní kůži.

Předávat lidem informace a dělit se s nimi o postřehy a zkušenosti je pro Renatu přirozené; léta pracovala jako novinářka, ještě předtím otevírala jako kurátorka lidem cestu například k tehdy ještě ne příliš známému výtvarnému dílu básníka Bohuslava Reynka.
Dnes říká, že ji představa o ideálním bydlení provázela už od dětství. Nosila si ji v sobě jako sen, k jehož splnění směřovala celá léta.

„Ten úplně prvotní pocit ideální představy, jak by měl člověk správně a spokojeně žít a bydlet, se ve mně opravdu zrodil už v raném dětství, když jsem jezdívala na prázdniny k babičce do Strážnice,“ vypráví Renata na terase rozkvetlé zahrady kolem domu, jehož příběh vám budeme vyprávět. „Už tehdy mě tak nějak bez vědomí širších souvislostí napadalo, že na venkově žijí dobře a my v Brně zase divně… Oni přitom žili úplně jednoduchý život, děda chodil do vinohradu a přinášel různé plodiny ze zahrady, babička byla doma, starala se o něj, v neděli se šlo do kostela. Tedy babička ne, protože byla rebel. Všechno mělo řád, panovala skromnost, vše se beze zbytku využilo. A všichni byli šťastní. Mně se to strašně líbilo. Tam někde se zrodil můj sen o bydlení a žití v přirozenosti a harmonii, uprostřed kytek a zahrady.“

Tramvají k jezeru

Pojďme teď udělat malou vsuvku pro „nebrňáky“. Ti totiž většinou nevědí, že brněnská přehrada je jedním z pilířů výjimečnosti tohoto zvláštního města. Pokud k ní přijedete zvenčí, můžete si dlouho připadat jako na březích horského jezera ztraceného v hlubokých lesích. Ve skutečnosti vás k téhle rozsáhlé vodní ploše s množstvím romantických zátok, skalnatých srázů a malebnou dominantou hradu Veveří přiveze tramvaj či autobus městské hromadné dopravy a z nejbližšího sídliště je k vodě sotva pár minut. Brňané to vědí, svůj „prygl“ milují a podle toho vypadají i ceny chat či pozemků v blízkém okolí. Tedy i ve vzdálenějším, protože atraktivní krajina zdaleka nekončí na dohled od vody. Romantické lesy známé třeba z Těsnohlídkovy Lišky Bystroušky se táhnou desítky kilometrů všude kolem.

Na menší terasu se vstupuje rovnou z pokoje

„Dlouho jsem bydlela v různých nájmech a po rozvodu jsme se i se synem usadili v brněnské čtvrti Bystrc, ovšem stále v pronajatém bytě. Přehrada byla jen pár kroků a já jsem se do ní úplně zamilovala. Stále častěji mě napadalo, proč tady vlastně lidé nebydlí celoročně, klidně i na těch chatách, když je tady tak krásně,“ vzpomíná Renata na to, jak ji v blízkosti přehradního jezera zaujaly hlavně staré, po desetiletí opečovávané zarostlé zahrady. „V těch chatách a zahradách lidé nacházejí energii odpočinku, proto tam jezdí relaxovat. Představuje to pro ně symbol pohodičky, místa, které mají rádi, do kterého vložili léta péče a radostí. Často jsem si říkala, že ti lidé ani nevědí, jaký vlastně mají poklad.“

Vzhledem k finanční situaci však tehdy mohla Renata o podobném bydlení jen snít. Pak ale potkala nového životního partnera a jednoho dne je napadlo jít si prohlédnout chatu, která by mohla jejich představy o jednoduchém bydlení v přírodě naplnit. Nevyšlo to, ale prolog příběhu byl napsán a věci se daly do pohybu, i když to tak na první pohled nevypadalo.
„Prostě jsem to nechala na nějakou dobu být s tím, že už mám vyzkoušené, že když člověk moc chce, je lepší to tak trochu pustit k vodě.“ Přesto však pobídla tehdy dvanáctiletého syna Toma, aby zkusil najít něco on, když pořád sedí u počítače.

„A Tom skutečně našel inzerát na prodej pozemku s chatou, která byla sice celkem hezká, ale nepříliš použitelná. Jenže tady ve velmi těsném sousedství stála barabizna, která na fotkách v realitce nebyla vidět. Tak jsem se naštvala a šla jsem pryč.“
A pak, když chtěla Renata udělat dobrý skutek a doporučit chatu ke koupi jedné známé, které by blízkost vedlejší stavby nemusela vadit, jeli se všichni na místo znovu podívat. „Známé se nelíbila příjezdová cesta, ale moji kluci najednou začali mluvit o tom, jak je to tady krásné,“ říká Renata. A vzpomíná, jak si s partnerem, který je dnes už bohužel po smrti, vzali hypotéku a v létě roku 2013 byla chata s pozemkem konečně jejich.

Lehké schody do patra by dnes Renata raději nahradila bytelnějším zděným schodištěm

„V původní chatě jsem pak s notebookem strávila skoro tři čtvrtě roku včetně zimy u kamen, očichávala jsem si ten pozemek. Bylo z něj cítit, že předchozí majitel to tady měl rád. Nebyl důvod příliš mnoho věcí nějak zásadně měnit,“ vzpomíná dnes Renata na to, jak tehdy sice měli chatu, ale už žádné další peníze a ona dál bydlela v pronajatém bytě. Tehdy si prý znovu ověřila, že když člověk chce a neposlouchá skeptiky a škarohlídy, stane se kouzlo.
„Taky je samozřejmě důležité narazit na někoho, kdo už něco podobného udělal. Což byl pro mne Petr Kubala, který postavil za 600 tisíc krásný dřevěný domek na samotě nedaleko Bohuslavic u Kyjova. Důležité pro mne bylo rovněž setkání s architektem Petrem Hájkem, který přijel dělat přednášku do vzdělávacího centra, jež jsem tehdy provozovala v Brně. Po jedné přelomové osobní životní zkušenosti začal prosazovat myšlenky přírodního stavitelství a už nikdy nechtěl stavět klasické domy,“ vypráví majitelka domu.

Ke všem těmto osudovým setkáním se jednoho dne přidala i možnost získat od kamarádky půlmilionovou půjčku. „Všichni nám samozřejmě říkali, že za půl milionu nic nepostavíme, ale přišel architekt Hájek a řekl, že to jde. Ve skutečnosti jsem se stala tak trochu jeho pokusným králíkem,“ připouští Renata se smíchem.

Na původní sokl

Velmi omezený rozpočet vyžadoval volbu té nejjednodušší cesty, ovšem ne na úkor kvality. Řada věcí vznikala živelně a improvizovaně, ovšem s pevnou vírou, že bude vše fungovat. Často navzdory konvencím a zažitým zvyklostem, ale zároveň v souladu s přirozenou harmonií a jednoduchým zdravým rozumem. Tedy podle principů, které dnes Renata s dalšími zkušenými praktiky z oboru přírodního a ekologického stavitelství propaguje a vysvětluje na svých seminářích.

„Z původní stavby se nakonec použil jen sokl, nepodařilo se nám nic recyklovat, protože materiály z šedesátých let minulého století často obsahují azbest,“ popisuje majitelka domu.
„Chtěli jsme v maximální možné míře použít přírodní materiály, a to se podařilo zhruba z devadesáti procent. Rozhodli jsme se pro difuzně otevřený dům s použitím paropropustných fólií a minerální izolační vaty. Dům musel být propojený s přírodou a dýchat, což je bohužel přesný opak toho, kam dnes lidi tlačí nový stavební zákon. Stavělo se z čerstvého dřeva rovnou z pily. Část dřeva se olejovala, něco však zůstalo i zcela neošetřené. A nebyl to žádný problém, všechno funguje perfektně.“

Pod střechou se ještě našel dostatek místa na pokojík pro hosty

Minimální rozpočet

Za velmi důležité považuje Renata i to, k čemu je při stavbě vedla nutnost držet na uzdě rozpočet, ale i přesvědčení: totiž vše, co se dá, nakupovat z druhé ruky, v maximální míře využít recyklované materiály. „Touhle cestou jdou ostatně i někteří mladí architekti, kteří se snaží využívat materiály ze stavebních bazarů a recykláty. Navíc má každá z takto pořízených věcí svůj příběh a všechny se do domu nějak otiskly.“

Ve skutečnosti jde o velmi jednoduchý dům, který zevnitř působí mnohem prostorněji, než by se mohlo zdát při pohledu zvenčí. Původně měl poskytnout pohodlné zázemí pro malou rodinu, dnes už je vše trochu jinak. Zvenčí jeho vzhled každopádně určuje charakteristická nepravidelnost nesámovaných smrkových desek, zatímco v interiéru jsou stěny obloženy stále častěji používanými OSB deskami. „Měli jsme v plánu ještě je něčím pokrýt nebo obložit, takže jsme bohužel nepoužili desky s perem a drážkou. To byla jedna z mála věcí, kterou bych dnes dělala jinak. Zarytí ekologové je za přírodní materiál nepovažují, ale mně se líbí.“

Fontána je v zahradě jedním z mála doplňků

O teplo v domě se celoročně stará uzavřený krb, pouze v koupelně je někdy nutné použít elektrické topidlo.
„Dům lze vytápět naprosto bez problémů, přestože má stěny užší, než by měly být. Po několika letech a zkušenostech s bydlením tady mohu říct, že difuzně otevřený dřevěný dům je něco jako živý organismus a funguje úplně dokonale. Dnes bych třeba udělala o půl metru širší ložnici, schodiště by mělo být postaveno jako zděné a vlastně jako součást kamen. A hlavně bych už dnes asi stavěla jen malý přízemní dům,“ říká Renata tak trochu i proto, že mezitím už dospělý syn Tom se „odstěhoval“ na druhý konec zahrady do svého vlastního domku o velikosti 25 metrů čtverečních. Na vlastní kůži tak v praxi zkouší fungování teorie osobního domu, kterou vymyslel architekt Hájek a o níž se na Renatiných seminářích také leccos dozvíte.

„Podle Petra Hájka stačí dát do malého domu velká okna a připojit k němu terasy a hned se dvojnásobně zvětší životní prostor. I majitelé poměrně malých domů poté zjistí, že by jim stačily ještě menší. Převážně totiž žijete venku, třeba i na kryté terase,“ vysvětluje Renata. Malé samostatné domky tak mohou poskytnout soukromí dospívajícím dětem, hostům, rodičům na penzi, ale mohou sloužit i jako dílna či ateliér.
Za nějakou dobu se sem ostatně určitě vrátíme, abychom vám prozradili, jestli to takhle opravdu může fungovat a zda se sny o jednoduchém, levném a funkčním bydlení v souladu s přírodou skutečně daří beze zbytku naplnit.

Text a foto: Richard Guryča

Dům postavený z příběhů