Dům chráněný zemí

Zlín je krajské město s pětasedmdesáti tisíci obyvatel. Z rušného centra v údolí říčky Dřevnice se však za několik minut jízdy autem snadno dostanete do míst připomínajících horský terén.

A právě v takovém místě, zvaném Jižní Chlum, ve stráni, z níž je centrum Baťova města a protější zlínská dominanta Tlustá hora vidět jako na dlani, najdete zajímavý dům, který přitahuje pozornost kolemjdoucích. Tedy, jak se to vezme. Dům rozhodně není viditelný z dálky a při pohledu od silnice se doslova ztrácí v zemi. Vstup, chráněný stříškou, vypadá tak trochu jako vchod do hobití nory a nezasvěcenému by mohl připomínat vchod do vinného sklípku. Jenže Zlínsko už mezi vinařské oblasti nepatří a po chvilce zkoumání snadno odhalíte, že pod zeleným valem se do stráně otevírá poměrně velká stavba. Aby však člověk odhalenou část domu viděl pořádně, musel by už přece jen tak trochu vejít na pozemek, který ke stavbě patří. A k tomu každý nenajde odvahu, přestože majitelé obydlí zájem vítají a snaží se výhody tohoto originálního projektu všemožně propagovat.
Pokud tedy nejste pozvaní, můžete si o domě chráněném zemí přečíst alespoň na informační tabuli u nedalekého odpočívadla. Nebo si předem dohodnout návštěvu s majitelkou tak, jako jsme to udělali my.

Jemná architektura

Svůj dům chráněný zemí Helena Frkalová často se smíchem nazývá zemljankou. „Spoustu lidí tenhle název okamžitě napadl, když jsme se jen zmínili o domě přihrnutém zeminou. A dodnes v takovém domě očekávají spíše vlhko a zimu. Jenže tady se mohou snadno přesvědčit o opaku,“ říká žena, která dům obývá od roku 2003 a za celou tu dobu by na něm nic neměnila.
„Na Moravě jsme byli s mým tehdejším manželem úplně první, kdo se do stavby podobného domu pustil. Dnes už je podobných domů v České republice přes padesát a další se staví,“ říká paní Helena.
Prvotní inspirací pro stavbu tohoto netradičního, ale v mnohém ekologického a se svažitým terénem dokonale souznícího obydlí našli stavebníci u amerického architekta Malcoma Wellse, průkopníka a propagátora stavění „zemních“ domů. Dnes už zesnulý stavitel jim v začátcích poskytl cenné informace a kontakty. Pak bylo ovšem nutné svést často nelehký souboj s tuzemskými úřady i řemeslníky.

Wellsův přístup k architektuře je přitom jednoduchý a srozumitelný. A podvědomě k němu směřuje i mnoho českých chatařů a chalupářů, kteří se svá víkendová obydlí snaží co nejvíce začlenit do krajiny a respektovat charakter míst, v nichž tyto domy stojí.
Muž, kterého New York Times nazvaly průkopníkem „jemné“ architektury, navrhoval už od sedmdesátých let minulého století domy s obytným prostorem pod zemí, které využívaly skvělých izolačních vlastností zeminy a přirozených schopností slunečního světla pronikat do takových staveb skrze světelné tunely a prosklená atria. U podzemních domů vždy jde o maximální využití přírodních energií, omezení nákladů na vytápění a osvětlení a minimalizaci změn, kterými stavba poznamená okolní krajinu. Zahrnutí části domu zeminou a jeho „zavrtání“ do svahu pak umožní využít pro vybudování odpočinkových zón či užitkových zahrad i střechy či jiné části domů, u nichž to v případě tradičních staveb nejde.
Konceptu zahrnutého domu tedy zdánlivě není co vytknout. Helena Frkalová ovšem připomíná, že ke správnému fungování takového obydlí je nutné postavit odolný železobetonový skelet s dobrou hydroizolací. „Hlína nedegraduje působením vlhka, nezestárne, v podstatě je to dokonalý izolační materiál. U domu chráněného zeminou je však nutné zajistit dostatečný přítlak k betonovému skeletu,“ vysvětluje majitelka domu. „V Americe proto používají k izolaci zahrnutých staveb bentonit, což je hornina s vysokým obsahem jílovitých minerálů. V Česku se vyskytuje rovněž, ale ten, který je pro izolaci vhodný, bylo nutné dovézt z USA.“
Hana, jejíž profesí je makromolekulární chemie, se tak při stavbě musela naučit řadu nových věcí a pak je prosadit u řemeslníků, což při jejich neochotě měnit tradiční zavedené postupy nebylo jednoduché. „To víte, s chlapama jsem se často musela hádat, kreslit, vysvětlovat. Ale věděla jsem, co chci a své představy jsem si prosadila, jinak by to u takové stavby ani nešlo.“

Světelné studny

Na pravou míru je však třeba uvést možný dojem příznivců tradiční architektury, že by se museli v takovém domě vzdávat standardního rozvržení místností či dostatku denního světla. Při vstupu hlavním vchodem sice zdánlivě sestupujete pod zem, ale vzápětí vystoupáte po několika schodech do prosvětleného obývacího pokoje s okny, z nichž je výhled do zeleně okolní zahrady.
V chodbách, kuchyňském koutě či koupelně byste možná okna ani nehledali, přesto i do těchto místností domu proniká jasné světlo. Chvíli vám trvá uvědomit si, že zdrojem světla nejsou svítidla u stropu, ale světlovody, které majitelka domu nazývá světelnými studnami. Ty ústí do nenápadných plastových kupolí na zatravněnou střechu a skrze tubusy přivádějí denní světlo i do prostor, které by jinak bylo nutné i přes den osvětlovat s pomocí elektřiny.
Hlavní obytné místnosti dominuje pec. Jde vlastně o kombinaci uzavřeného krbu a velkorysé obezdívky. „Pec s krbem jsem si vymyslela tak, aby se na ní dalo spát. Matrace na spaní má speciální izolační vrstvu, teplo výborně izolují i kožešiny,“ vysvětluje Helena Frkalová.
Krb je důležitý především kvůli vytápění. Obytný prostor o velikosti sto metrů čtverečních zvládne vytopit bez problémů. „U domů krytých zeminou je základem kvalitní vzduchotechnika a vytápění teplým vzduchem. V případě výpadku vzduchotechniky, což může nastat třeba při přerušení dodávky elektrického proudu, pak dům zpravidla dohřeje krb. My jsme ovšem nakonec dospěli k používání krbu k vytápění v mnohem větší míře, než je využívání vzduchotechniky.“

S pecí v hlavní obytné místnosti do jisté míry souzní i příčka z hliněných cihel, která tvoří nenápadnou dominantu a dává prostoru specifický charakter. Mezi ostatními stěnami a standardním nábytkem připomíná masu hlíny, která tento zvláštní dům obklopuje a utváří.
Za pozornost stojí v domě celá řada dalších detailů včetně dokonale využitého minimalistického kuchyňského koutu, který si Helena sama navrhla včetně spousty drobných zlepšováků. Nebo příjemná relaxační lodžie, z níž je výhled na nedaleké město. Jeho ruch sem už ovšem nedoléhá, místo je odlehlé a klidné. Přispívá k tomu i úzká cesta, která kousek za domy končí a auta sem tak nepřivádí. Přesto jsou v blízkém okolí i další domy včetně ekologických domů, které zde staví občanské sdružení Zelené bydlení, jemuž Helena Frkalová předsedá.

Dům mizící v zeleném svahu

Vyjdete-li z domu na zahradu, stačí ujít jen pár kroků k rybníčku kořenové čističky a poctivé hromadě metrů dřeva, které vysychají pod přístřeškem do doby, než skončí v krbu uvnitř domu.
Z určitého úhlu pohledu je ze zahrady patrné, že to vůbec není malý dům. V jistém smyslu působí mohutně, dokonce trochu těžkopádně. Ale zároveň se zdá, jako by v zeleném svahu a okolní vzrostlé zahradě postupně mizel, jako by si příroda pomalu brala zpět to, co jí stavba lidského obydlí na tomhle místě na chvíli vzala. Přesně v duchu Wellsových principů jemné architektury, která takové stopy minimalizuje.
Na otázku, zda je domu vůbec co vytknout, odpovídá Helena po chvíli zamyšlení. „Jednu nevýhodu tyto domy podle mne mají, Jsou nesmírně tiché, hlína tlumí okolní zvuky. Na to je třeba si zvyknout. Domy kryté zemí by se však o vás měly postarat, chránit své obyvatele. Možná je tedy chrání i před hlukem zvenčí,“ říká majitelka domu.

Text a foto: Richard Guryča

Dům chráněný zemí