U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
DROGA vonící lípou
Kategorie: Víkend | Autor: Helena Čechová
HOBBY
Až v Kutné Hoře dojedete k Avii, tak se od rozdvojky dvou hlavních silnic dáte vpravo nebo vlevo, to podle toho z které strany pojedete, protože ta naše Družstevní ulice je jejich malinkou spojkou. Tak zněla zdánlivě přesná navigace naší dnešní hostitelky. Je to prý prosté. Houbelec. Motala jsem se po Kutné Hoře jako nudle v bandě, protože na značení ulic si tady zas tak moc nepotrpí. Ale nakonec jsem se dostala k tomu správnému domku, který jsem poznala na první pohled, protože z okna na mě vykukovala rozesmátá hlava dřevěného pajduláka. Jednoho z mnoha, které Hana Richterová přivedla na svět.
Paní Hana má ryze technické vzdělání, vystudovala slaboproudou průmyslovku. Odjakživa však cítila, že potřebuje dělat něco, co jí bude doslova růst pod rukama, takže vyzkoušela snad všechny ruční práce. Zprvu to byly takové ty typicky ženské – vyšívání či tkaní malých gobelínků. Pak přišlo na řadu malování a keramika, a nyní skončila pro ženu u dosti neobvyklé záliby – vyřezávání. Možná že právě za tím, co teď Hanka dělá s veškerým nasazením, byl její dědeček. Děda byl sice zemědělec, ale zároveň lidový řezbář. Vždycky jsem obdivovala hlavně jeho betlémy. Přestože od nás žil asi sto kilometrů daleko, něco se z něj na mě přehouplo. První figurkou, kterou jsem se pokusila vyřezat, byla postavička, která měla doplňovat právě dědečkův betlém. Hned jsem ale pochopila, že to není ono. I ve dřevě se projevuje osobitý rukopis, a proto se každý musí dát svou vlastní cestou. Nicméně radost z prvního pajduláčka a vůně, kterou ze sebe lipové dřevo při každém řezu vydává, jí učarovala. Každou volnou chvilku držela dlátko a postupně získávala rutinu, která je při tomto řemesle zcela nezbytná. Hanka se tak ocitla na cestě, po které stoupá už plných osm let. Když se mi narodily děti, chtěla jsem s nimi nějakou dobu zůstat doma. Kde ale hledat domácí práci, která by alespoň trochu doplnila rodinný rozpočet? A tak mě napadl trochu šílený nápad. Blízko nás je továrnička, kde vyrábějí repliky starého nábytku. Zašla jsem tam a zeptala se, jestli by nepotřebovali řezbáře. Na řadě skříní a komod jsou totiž prvky, které se musejí dělat ručně. Měla jsem neuvěřitelné štěstí. Zrovna nikoho takového neměli, takže mi dali něco na zkoušku a ono se to povedlo! Jenže to by to nesměla být Hana Richterová, aby jí to stačilo. Dřevěné ozdoby na nábytek jsou předem dané, řezbářova fantazie se tady moc nevyřádí, protože jde o řemeslo, kde se dbá hlavně na preciznost. Přivítala proto, když se u ní časem objevil jeden soukromý truhlář s prosbou, že by pro nějakého pána potřeboval udělat na dveře reliéf. Námět zákazník má, ale výtvarné zpracování prý ponechá na ní. Od té doby uplynulo hodně vody a takových dveří s různými atypickými dřevěnými ozdobami má paní Richterová na svém kontě již celou řadu. Dnes už sama navrhuje nejen ozdobné prvky, ale i celkový vzhled dveří včetně skleněných výplní – vždy s ohledem na konkrétní architekturu domu. Z jakého materiálu tyto reliéfy vyřezáváte? Ze stejného, ze kterého jsou celé dveře, protože struktura dřeva musí ladit. Takže jsem vyřezávala iz dubu, což je hodně tvrdý materiál a dost jsem se při tom zapotila. Ani dveřní reliéfy však při její nátuře a pracovitosti této ženě nestačí. Nutně musela nastat chvíle orientace na volnou tvorbu. Nejprve to byly loutky, i když ty jsou dnes také už spíše minulostí. Dělala je pro Divadelní ústav. Po dlouhé době se také vrátila k betlémům, hlavně kvůli svým dětem, aby je práce maminky také trochu chytila. Zatím pro ni totiž (vzhledem k věku) nemají moc pochopení, protože kdykoli vezme dlátko do ruky, už vrčí: Jé, ty zas budeš vyřezávat? V průběhu hovoru jste se několikrát zmínila o tom, že máte ráda strukturu dřeva a že barvy řezbám příliš nesvědčí. Ale vaše betlémy i pajduláci jsou barevní. To patřilo barvám, které všechno humpolácky překryjí. Existují však lavírovací barvy, které naopak vypíchnou všechna léta i přírodní “kazy” jako jsou třeba suky. Pokud se tyto barvy používají s citem, aby dřevo pod nimi zůstalo viditelné, tak zvýrazní jeho plastičnost, hloubku zářezů.Používám je často, protože barvy miluju. Bezesporu nejzajímavější oblastí práce Hany Richterové jsou dřevěné plastiky. Každá z nich má v sobě obrovský kus výtvarného náboje. Nikdy nejsou smutné, snad jen zádumčivé, ale vždy vlídné a úsměvné. Kam na ty nápady chodíte? To se neptejte, to musí přijít samo. Když se vám dívám na ruce, vidím, že pořád máte všechny prsty a dokonce bez škrábanců. Jak to děláte, že těmi neobyčejně ostrými dlátky zdoláváte řezbařinu bez šrámů? Zkraje samozřejmě nějaká zranění byla, ale všechno je cvik. Jen pozoruji, že pravou dlaň začínám mít od tlaku na dláta podstatně širší než levou a že pravý biceps dostává zcela zřetelnou strukturu svalového pletence jako vystřiženou z lékařských knih. Za chvíli by se asi na mé ruce medici mohli učit anatomii. Dokážete definovat, co pro vás práce se dřevem znamená? Budete se možná divit, ale jak některé pocity vyjádřit neumím, tak tenhle dokáži popsat zcela přesně. Je to prostě droga. A hormon zvaný endorfin, který v člověku vyvolává euforii a celkovou chuť do života, se ve mně při pohledu na další lipový špalek vždycky radostí zblázní. Paní Hana Richterová má za sebou už řadu výstav – na zámku Kačina, ve věži v Telči, v domovské Kutné Hoře, a ve dnech, kdy toto číslo vychází, právě končí výstava jejích prací v pražské kavárně v Mezibranské ulici, těsně nad Národním muzeem. Pokud jste si koupili časopis včas, možná ji ještě stihnete. Výstava totiž končí 30. dubna. Ale už nyní paní Hana připravuje na říjen další výstavu, která se bude konat na zámku v Dačicích.
