Dřevěné krytiny a podlahový topný systém

Podlahové topení představuje populární prvek při výstavbě nových bytů či domů i u rekonstrukcí. Rozlišují se dva základní typy topných systémů: teplovodní a elektrické. Každý systém má svá pro a proti, výběr je proto třeba odborně posoudit a propočítat, a to zejména s ohledem na výkonnost systému, charakter vytápění (primární nebo sekundární zdroj tepla) a výpočet tepelných ztrát celého objektu (vliv kvality zateplení domu), druh zvolené podlahové krytiny i náročnost úprav povrchu a samotné instalace. Bez nadsázky lze říci, že v rámci České republiky se s podlahovým vytápěním jako hlavním zdrojem tepla setkáváme u více než 50 % novostaveb rodinných domů. V případě doplňkové instalace, nejčastěji jde o podlahové topení v koupelnách, je tento podíl ještě vyšší. Přičemž samozřejmou součástí těchto realizací jsou projekty s instalací dřevěných podlahových krytin, které se při dodržení pokynů od výrobců podlahoviny i topného systému mohou bez problému na podlahový topný systém umisťovat.

Tepelný komfort, který podlahové vytápění přináší, doplňují i další benefity. Zaměřme se na vliv cirkulace vzduchu po místnosti. Při vytápění radiátorovými tělesy stoupá teplý vzduch (24 °C ve výšce radiátoru) velmi rychle vzhůru ke stropu (25 °C), kde se ochlazuje a klesá (23 °C) k podlaze (21 °C přibližná teplota vzduchu u podlahy). Toto proudění má za následek víření prachu a efekt „studených nohou“, způsobený nedostatečným prokrvením chodidel člověka. Vytápění podlahovým topením přináší přirozenější a pro fyziologické potřeby člověka optimální rozložení teplot. Chodidla jsou v kontaktu s teplou podlahou. Díky velikosti topné plochy u podlahového topení je k prohřátí vzduchu v místnosti zapotřebí nižší teploty, než je tomu u radiátorů. Při nižší teplotě pak nedochází k nepříjemnému víření prachu. Podlahový topný systém je tak bezesporu vhodný pro alergiky. Technické předpisy omezují maximální teploty dosahované podlahovým topením. Oproti radiátorům jsou tyto teploty výrazně nižší. Díky celoplošnému umístění však místnosti vyhřejí dostatečně. V užitných místnostech jsou obvykle podlahy zahřáty na teplotu přibližně 25 °C (uprostřed místnosti je teplota sálajícího vzduchu kolem 23 °C a u stropu pak kolem 21 °C). Stručně ještě doplňme efekt estetický – nerušený vzhled místnosti, úsporu místa i nároky na údržbu. Životnost podlahových topných systémů bývá 30 – 50 let v závislosti na použité technologii.

Obecně můžeme říci, že na podlahové topení lze pokládat všechny krytiny, kde to dovoluje výrobce. Je pouze minimální množství krytin, které na podlahové topení nelze umístit vůbec, u některých dalších existují určitá omezení. Základním předpokladem je co nejnižší tepelný odpor. Všeobecně se za horní rámec vhodnosti krytiny na podlahové topení považuje hodnota tepelného odporu ve výši R = 0,16 m2*K/W. Ideální jsou hodnoty nižší.

Tepelná vodivost: Schopnost materiálu vést teplo. Představuje rychlost, jakou se teplo šíří z jedné části materiálu do chladnější části materiálu. Pro porovnání jednotlivých materiálů se používá termín součinitel tepelné vodivosti, který bývá chybně označován jako tepelná vodivost. Součinitel tepelné vodivosti je měrná tepelná vodivost, nelze ho vypočítat, zjišťuje se měřením.

Tepelný odpor: Odpor materiálu proti prostupu tepla. Čím vyšší, tím teplo hůře proniká materiálem.

Podívejme se blíže na vhodnost dřevěných podlahových krytin pro umístění na podlahové vytápění.  „Konstrukční výška dřevěných podlahovin je dimenzována na nízký tepelný odpor. Dřevo výborně akumuluje teplo a krytina si tak uchovává příjemnou teplotu i po vypnutí topení,“ vysvětluje Milan Mrkáček z firmy KPP. Na rozdíl od studené dlažby si dřevěné krytiny udržují příjemnou teplotu i mimo topnou sezónu, dřevo je hřejivý materiál již ze své přírodní podstaty. Přestože jsou s podlahovým topením kompatibilní i konstrukce z masivu, dále se zaměříme na ty vícevrstvé, zejména pak třívrstvé, které se i při pokládce na podlahové vytápění mohou instalovat nejen celoplošným lepením, ale také plovoucím způsobem.

PLUSY A MÍNUSY

ZÁMKOVÝ SYSTÉM (případně starší typ perodrážka) boduje díky rychlosti a jednoduchosti při pokládce, umožňuje krytinu znovu rozebrat a vyměnit poškozený dílec nebo opravit topný systém (dojde-li k poškození), nenarušuje podklad lepidlem. Mezi určité nevýhody pokládky plovoucím způsobem může patřit riziko kročejového hluku, které se však snadno eliminuje použitím vhodné protihlukové podložky, v doplnění o parotěsnou fólii. Je třeba důsledně zachovat potřebné dilatační mezery, neboť dřevo je přírodní materiál, který stále „pracuje“. Pro někoho nevýhodou, pro jiného výhodou mohou být zvuky, které se při užívání krytiny na topném systému mohou objevit, na mysli máme jemné praskání či skřípání. Při správně dodržené technologii pokládky a optimálních klimatických podmínkách však k těmto zvukům nemusí docházet vůbec.

U CELOPLOŠNÉHO LEPENÍ je velmi důležitá kvalita podkladového materiálu, zejména s ohledem na zbytkovou vlhkost. Mezi podklad a krytinu se umisťuje pouze lepidlo, doplňkové podložky proto odpadají. Přípustné hodnoty vlhkosti jsou stanoveny příslušnými normami a pokyny výrobců. K podkladu přilepené lamely jsou pevné při chůzi, vyznačují se nižší hlučností i roztažností. Benefitem je také nižší tepelný odpor krytiny. Díky nepřítomnosti protihlukové podložky a přímému propojení krytiny s podkladem dochází k lepšímu přenosu tepla do místnosti. Nároky na pokládku jsou však větší (časově i finančně náročnější). Při poničení krytiny je obtížnější její výměna. Pokud krytinu měníme úplně, dochází často k destrukci podkladu i krytiny samotné.

TEXT: REDAKCE
FOTO: KPP

Dřevěné krytiny a podlahový topný systém