Dřevařská chalupa

Nad vchodem do domu vítá návštěvy podkova pro štěstí. Kdysi ji ztratili pasovští soumaři putující po zlaté šumavské stezce z Pasova do Volar.

Dnes po mokřině nezůstala ani stopa

Podkovu majitelé chalupy objevili při procházce v lese. A není to jediná zajímavá věc, kterou zachránili před propadlištěm času, nebo dokonce před úplným zničením. Staré předměty, samy o sobě nijak zvlášť cenné, nyní zdobí především zahradu manželů Jany a Václava Jeřábkových. Patří k nim i starý mlýnský kámen, poničená Boží muka, starodávný cestní milník či obří kamenná káď na zelí ze základů starého mlýna. Ta nyní slouží jako nádrž na dešťovou vodu.

K těm starým však patří i věci nové: šindelem nově obložené opláštění chalupy a renovovaná pavlač s prolamovaným zábradlím, které majitel vyřezal podle autentických šablon z 18. století.

K volarským chalupám neodmyslitelně patří pavlač po celé délce domu

„Pavlač ve štítě s ozdobně vyřezávanými prkny je jedno z poznávacích znamení volarské architektury,“ vysvětluje nám pan Jeřábek a dodává: „V 16. století byly Volary obydleny rázovitou komunitou horských dobytkářů z oblasti Tyrol či Štýrska, kteří si přinesli i tradiční zvyklosti – stavěli patrové usedlosti se širokým průčelím a s vrchním roubeným patrem se světnicí v podkroví. Přízemí bylo buď roubené, nebo částečně či zcela kamenné. Rozlehlé domy kryla plochá sedlová střecha. Proč asi? Ti lidé přišli z drsnějšího kraje, kde bylo nutné obstarat chod usedlosti včetně péče o dobytek i v zimách s velkým množstvím sněhu.“

Na vajgaru

„Přistěhovali jsme se z Písku. Dostali jsme tu po škole práci, ale už tehdy jsme doufali, že tady časem najdeme nějakou chalupu,“ vzpomínají manželé. „Objevili jsme ji v místech, kde se říkalo – na vajgaru, což znamená, že stavení stálo na mokřinách.“

Šindele si majitel vyrobil vlastní rukou

V té době byla chalupa bez střechy. Náročná rekonstrukce trvala deset let, mimo jiné i proto, že nebyl stavební materiál. „Nemuseli jsme příliš spěchat, protože jsme pohodlně bydleli v nedalekém paneláku. Stavěli jsme a přitom relaxovali na zahradě.“

Když majitelé nahlédli do archivu, zjistili, jak moc se okolí jejich chalupy změnilo. V těsné blízkosti domu bývala ještě dvě stavení, která po válce beze stopy zmizela. „Do pohraničí se totiž po odsunu Němců stěhovali Rumuni a Slováci a mnoho chalup vybydleli nebo použili na otop. Na některých se zase podepsala modernizace. Třeba u nás předchozí majitelé zazdili několik oken, aby si ke zdi mohli postavit moderní nábytkovou stěnu. Zakryli prkny původní stropy a vybourali pec. Když jsme zjistili, že nad prkny podbitým stropem je ještě jeden, trámový, měli jsme ohromnou radost. Stačilo jen trochu kopnout krumpáčem a zapáčit…“

Nová špaletová okna tradičních rozměrů

Hned na začátku si Jeřábkovi slíbili, že se budou snažit uvést chalupu do autentického stavu: od šindelové střechy až po typická šumavská špaletová okna.

„Všechno ze dřeva jsem si na chalupě udělal sám, na zakázku máme jen špaletová okna,“ říká spokojeně majitel. „Ty mi vyrobil truhlář Němeček z Dobré. Ten mi také hodně poradil s truhlařinou, do níž jsem se později pustil. Samozřejmě, že jsem během budování chalupy nadělal hodně chyb… Mrzí mne třeba, že jsem dřevo natíral tehdy moderním luxolem. Dnes vím, že lepší by bylo jen voskovat.“

Bydlel tu truhlář

Pana Jeřábka odjakživa okouzlovalo dřevo a lidová řemesla. Proto si po revoluci koupil starý soustruh a otevřel si dřevovýrobu. „Začal jsem s menšími soustruženými věcmi z olšového dřeva, které jsem dodával do Zádruhy a ÚLUV. Mnohem později jsem se poučil i o tom, jak se dělají šindele. Řemeslo jsem okoukl u známého šindeláře a také ve Velkých Karlovicích, kde se šindele vyrábějí. Na chalupu jsem si je dokázal naštípat sám. Ale je to tak trochu střecha na pohled, protože pod šindelem je ještě pevná asfaltová lepenka,“ prozradil Václav Jeřábek.

Práce se dřevem panu Jeřábkovi, původně učiteli, zcela učarovala

„Náhoda tomu chtěla, že jsme po revoluci ve Volarech otvírali muzeum a také expozici lidové architektury. Z prachatického muzea jsme dostali i historické fotografie a na jedné z nich jsme objevili naši chalupu s vývěsním německým štítem. Byl přesně v tom místě, kde byl v té době i náš. A tak jsme zjistili, že před námi tu již truhlář žil.“

Malá, ale naše

Když Jeřábkovi svoji chalupu dobudovali, opustili bydlení v paneláku a začali „na vajgaru“ bydlet nastálo. Chaloupka je sice na volarský dům velmi malá a na bydlení prý není až tak pohodlná – zejména kuchyň je jen miniaturních rozměrů – ale časem majitelka ocenila, že díky tomu má vše báječně po ruce. „Obytná část je tak malá, že by se sem vešla snad jen koza, možná, že to byl výměnek a v minulosti tu stála vedle ještě jedna hospodářská chalupa, která zmizela,“ soudí Jeřábkovi.

Původní dispozice domu Jeřábkovi jen mírně upravili, v přízemí jsou dvě obytné místnosti a členitá chodba, která vede středem domu. Někdejší udírnu proměnili majitelé na pěkný sklípek, našlo se místo i na vybudování koupelny. Nahoře v patře mají majitelé pracovny a ložnice.

Srdcem chalupy není obývací pokoj, ale kuchyně s bytelným stolem

„Tak tohle byla někdejší světnice, my jsme si ji předělali na obytnou kuchyň,“ vysvětluje paní domu, když jsme se po prohlídce stavení usadili ke kávě a libovali si, jak pěkně hřeje zdejší pec. „Původní pec nechali předchozí majitelé vybourat, museli jsme ji postavit znovu. Měli jsme štěstí, že jsme kachle získali do sousedů, kteří tu svou naopak bourali. Postavili jsme ji sami podle návodu ve starém Chalupáři.“

Zajímavé je vybavení chalupy. Je příjemnou směsicí měšťanského a chalupářského nábytku. Hodně věcí sem „přicestovalo“ ze skládek, některé kusy chalupáři našli odložené přímo před domy, kde se „novicírovalo“… Poté, co nábytek prošel rukama pana Jeřábka, získal zpátky ztracený lesk a někdy i absolvoval zásadní proměnu. Na ukládání šatstva tu slouží klasicky zdobené volarské skříně s vypalovanými rostlinnými motivy, místo se našlo i pro nově omalovanou truhlu a pro pár kusů odhozeného měšťanského nábytku, který se nehodil sousedům.

Restaurovaná komoda ladí s obrazy paní domu

K renovovaným věcem samozřejmě majitelé přidali i několik moderních kousků – za všechny jmenujme konstrukčně i řemeslně zajímavou knihovnu vyrobenou z jilmu. Město tyto listnaté stromy muselo pokácet, protože dostaly grafiózu.

Barevnou tečkou jsou pro hnědobílý interiér chalupy poetické obrazy, které tvoří paní Jeřábková. „Jsou inspirované barevností a náladami zdejší přírody.“

Zahrada pro Matýska

Matýsek je Jeřábkův kocour, kterému na zahradě „patří“ skoro vše: dřevěný, ručně zhotovený plaňkový plot, šindelová stříška nové zvoničky i bylinková předzahrádka. Kocour se rád vyhřívá i na chodníčku před domem, který majitelé vyskládali z velikých placáků. Jeho oblíbenou pozorovatelnou se stal nedávno dokončený kamenný val, ohraničující jednu z částí zahrady.

Na zídkách skládaných nasucho jsou vidět hodiny pečlivé práce

„Kamení pochází z výkopů pro kanalizaci, stačilo jen poprosit firmu, aby kameny vozila místo na skládku ke mně,“ libuje si pán domu. Val je skládaný nasucho, je půl metru široký a práce na něm trvala půl roku.

Patrně nejzajímavější kocouří schovávačkou – a také chloubou majitele, jsou dva neobvyklé seníky. Těch prý kdysi stávalo na loukách v okolí Volar několik set, většina z nich bohužel už dávno zmizela. Byly to v podstatě malé stodoly s vysokými vraty, v jejichž horních patrech se skladovalo seno. To se do města sváželo z luk až v zimě, když podmáčené louky ztuhly.

Byla by škoda vybudovat zvoničku a alespoň někdy si na ni nezazvonit…

„V 80. letech se seníky bouraly a do dneška se jich zachovalo jen několik. Ty naše jsem pod dohledem památkářů rozebral a znovu postavil na zahradě. V jednom mám dílnu a v druhém garáž.“

Ke koloritu Šumavy patří zvonička, nechybí ani u Jeřábků. „Ve Volarech bylo zvykem zvonit po desáté hodině, říkalo se tomu soumarské zvonění, aby soumaři z Pasova našli cestu,“ vypravuje majitel a skromně dodává: „Korpus naší zvonice jsem udělal z rozsochy starého jilmu, jen jsem ho přitvaroval pilou. Litinový zvonek je z roku 1943. Už víc nežli dvacet let s ním vždycky na Nový rok a také tehdy, když něco slavíme, zvoníme na staré i nové časy.“

TEXT: RADKA BOROVIČKOVÁ
FOTO: ZDENĚK ROLLER

Dřevařská chalupa