U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Drama u rybníčku
Kategorie: Volný čas | Autor: Jan Rys
V Českém krasu na Bučovickém potoku zůstal po starém mlýnu dodnes malý rybníček. Místo je mi odjakživa
známé jako letní ráj pestrých šídel a vážek.
Po dlouhé době se zde ukázalo několik šídel královských, která tu nejsou zrovna domorodci, ale spíše vzácnými hosty. Zlákala mě, abych si udělal několik snímků. V nevelkém úplavu krytém před větrem se nejraději zdržovala na stéblech příbřežního porostu a vystavovala svá blankytně modrá těla sluníčku. Zároveň odtud měla dobrý výhled na volnou hladinu vody, kam se sletoval drobný dvoukřídlý hmyz hasit svou žízeň. Přistával na plovoucích listech rdestu a slastně se napájel životodárnou tekutinou. Šídla za ním raketově startovala a v elegantních vývrtkách či prudkých lopinzích ho lovila. Menší kořist spořádala hned za letu ve vzduchu, s větší se vracela na své oblíbené pozorovatelny a v klidu ji tu požírala. Vybudoval jsem si poblíž těch míst skrýš a z ní se snažil zachytit jejich hody. Při lovu se šídla řídí zrakem, točí neustále hlavu do obou stran, nahoru i dolů, jen aby přehlédla co největší část oblohy nad sebou a v širokém úhlu hladinu pod sebou. Někteří zářivě pestří samečci jsou také řevniví patroni svého kousku revíru a hájí jej před svými soukmenovci. Sotva zpozorují, že některý přelétl pomyslné hranice jejich rajonu, hned se s ním pouštějí do vzdušných soubojů. Fotografování šídel mi ale nešlo tak, jak jsem si představoval. Jejich rychlý pohyb mi znesnadňoval udržet je na matnici v hledáčku. Rozhodl jsem se tedy chodit ráno časněji, za chládku, abych je zastihl v poklidnější aktivitě. Když se jednou tak uvelebedím v záštitě, postřehnu pár metrů stranou na kraji vody u poloponořené suché větve trůnit velkého statného žabáka – skokana skřehotavého. Soustředěně pozoroval z vody trčící klacek, protože byl lákavým místem pro slunění hmyzu. Jakmile některá moucha na něm přistála, přesně mířeným vychlípitelným jazykem ji slízl. Takový lov mu umožňuje vrstva adhezního hlenu na jazyku, na který se hmyz přilepí. Chytal nejčastěji mouchy, pestřenky, ovády a hojné srpice. Úspěch měl ale proměnlivý, na mrštné vážky byl jaksi pomalý. Jednou se z čista jasna před mými zraky rozehrálo fascinující divadlo, končící šokující scénou, jak to umí jen příroda. Od lesa se přilétla k vodě napít jedna z našich nejmenších sýkor – uhelníček. Vyhlédl si k tomu onu poloponořenou větev, na které přistál. Seskakoval po ní k hladině, sklonil se a chtěl ponořit zobáček do vody. Vtom žabák udělal proti němu výpad s otevřenou tlamou. Chytil ho za křídlo a stahoval do vody. Překvapený uhelníček začal druhou letkou zoufale mávat a chtěl se mu vytrhnout. Žabák ale nepovolil, měl větší sílu než něžné ptáče. Nořil se s ním stále hlouběji pod vodu. Brzy jsem zahlédl už jen matně, jak se s kořistí proplétá mezi vodními rostlinami do temna ke dnu. Teprve když se voda zklidnila, vzpomněl jsem si, že mám fotoaparát a že mohlo být vše zdokumentováno. Bohužel rychlé velké drama mne zaskočilo. Doma jsem si pak přečetl, že dospělí skokani skřehotaví konzumují výhradně živočišnou potravu a nejrobustnější si troufnou i na značně velkou kořist. Proto zoologové už našli v jejich žaludcích mimo různě velký hmyz také šest odlišných druhů drobných ptáků a čtyři druhy menších savců. Žabáci se dokonce dopouštějí kanibalizmu na menších příslušnících vlastního rodu.
Popisy k obrázkům
Skokan skřehotavý
Sýkora uhelníček
Šídlo královské na pozorovatelně
Autor fotografií: FOTO AUTOR
