Došková střecha

Místem, kde doškové střechy léta úspěšně slouží, jsou například historické domy ve skanzenu ve Strážnici

Došky patřily mezi tradiční, kdysi rozšířené a v mnoha zemích dodnes přetrvávající střešní krytinu. Osvědčenými materiály pro výrobu této krytiny jsou sláma a rákos.

Doškové střechy lze zcela nepochybně zařadit mezi střechy z přírodních materiálů, stejně jako například dřevěné šindele či zatravněné střechy. Jejich větší rozšíření však u nás příliš pravděpodobné není, protože tradice kdysi bohatého využívání těchto materiálů v Česku spíše vymizela a není už mnoho lidí, kteří umí takovou střechu pokrýt a opravit. Ale doškové střechy samozřejmě existují, kromě skanzenů je najdete i na některých obytných domech či komerčních budovách. Reprezentativní ukázku střech z rákosových šindelů si můžete prohlédnout ve skanzenu v Modré u Velehradu, kde jsou tyto střechy nejen na replikách velkomoravských domů, ale i na moderní budově tamního hotelu.

Sláma i rákos

Pojďme si ale nejprve udělat jasno v pojmech – doškem se rozumí snop neboli svazek stébel, které může tvořit asi 110 až 140cm sláma, ale i rákosí nebo orobinec. Za doškovou střechu se obecně považuje střecha ze slámy, ale lze tak označit i střechu rákosovou, výrazně rozšířenější v místech bohatého výskytu rákosu, například v deltách velkých evropských řek.
Pro představu o zatížení střešní konstrukce lze říct, že došek má hmotnost od 3,5 do 5 kg. Na 1 m² laťování či bednění je nutné počítat se zátěží kolem 60 kg, u pergol či lehčích staveb se uvádí kolem 40 kg. Dříve se pro pěstování slámy na došky používalo žito, ale i ječmen či oves, a zatímco pokrývkou střech se obvykle zabývali specializovaní řemeslníci – doškáři –, opravy a údržbu už obvykle zvládli dělat majitelé domů. Na latě se došky uvazovaly pomocí drátů nebo slámy, odolnost proti požáru se zvyšovala „kalením“, tedy mazáním hlínou.

Na Vyškovsku

Mohutná rákosová střecha je tím prvním, co kolemjdoucí upoutá na jednom z tzv. žudrových domů v Lysovicích na Vyškovsku. Pro ty byla kdysi došková střecha typická.
„Variantu návratu k slaměnému došku jsme zvažovali, ale nakonec jsme ji zavrhli. Je to příliš drahé a náročné, navíc se na došky musí pěstovat speciální žito, které má oproti současným odrůdám delší stébla,“ vysvětluje Edita Vlčková.
Aby mohl dům přece jen získat co nejvíce někdejší charakter, zvolili Vlčkovi rákos. „Vrstva rákosu je silná čtyřicet centimetrů, je to vlastně pevná deska, po které bez problémů stéká voda. Rákos je vodní rostlina a velmi dobře odolává vodě. Měl by vydržet třicet let s tím, že pak se jen našívá další vrstva a není nutné sundávat tu původní,“ popisuje spolumajitel domu Marek Vlček.

Doplnění po vrstvách

Už zmíněná možnost obnovy rákosové střechy dodatečným „našíváním“ a doplňováním dalších vrstev patří mezi často zmiňované výhody rákosu. I to je poměrně specializovaná práce, kterou se musíte buď naučit, nebo počítat s tím, že budete muset shánět specializovanou firmu, což se podaří spíše na Slovensku nebo v Maďarsku.
Jinak má došková střecha, ať už je pro výrobu došků použit jakýkoli materiál, celou řadu zajímavých předností. Skvěle izoluje a brání rychlému střídání teplot v půdních prostorách. Je vzdušná, prodyšná a poměrně odolná: zamezuje například zafoukávání sněhu do půdních prostor a v případě správně provedené pokládky se její životnost udává až na 40 let.

Dobré rady

• Poznatky o fungování a trvanlivosti doškových střech můžete získat například ve skanzenu ve Strážnici.
• V blízké Hroznové Lhotě se výrobou došků včetně pěstování potřebné žitné slámy zabývá výtvarník František Pavlica, kterého lze dnes označit za zkušeného odborníka na výrobu i pokládku tradičních doškových střech.

Text: Richard Guryča
Foto: Archiv firem

Došková střecha