Domek v objetí růží
K Líbě a Zdeňkovi do východních Čech jsme přijeli kvůli krásně upravené zahradě, kde právě kvetly růže pnoucí se po trelážích. Hlavním lákadlem byla vyšperkovaná pergola, ale ukázalo se, že za prohlídku stojí i dům našich hostitelů.
Líba, Zdeněk a jejich dospělé dcery Andrea a Aneta žijí v malé východočeské obci. Domeček, který obývají, byl vždycky majetkem rodiny. Líbini předci jej postavili někdy koncem 19. století. Když ho manželé dostali darem od rodičů a prarodičů, neváhali a přistoupili k přestavbě. Ta začala v roce 2002.
„Mysleli jsme si, že vyměníme pár oken a dveří a budeme bydlet. Když jsme ale vlezli na půdu, ukázalo se, že střechou teče,“ začínají vyprávět a potvrzují známou pravdu, že jakmile jednou do domu sáhnete, práce přibývá. Stěhovali se až o dva roky později.
Dům dříve a nyní
Při opravách se drželi původní dispozice. Příčky, podlahy i stropy však stavěli znovu. Stávající místnosti dostaly nové využití a některé přibyly. Za babičky a dědy okna ve štítu patřila chladné, nikdy nevytápěné ložnici. Za ní byl obývák neboli pokoj, kde se zapínala televize. V zadní části domu byla ještě jedna místnost – v obytné kuchyni stála kamna na uhlí, na nich se vařilo. Hlavní život domácnosti se odehrával tady a tady se také přijímaly návštěvy. V domě byla i koupelna.
Dnes je za okny obrácenými do ulice obývací pokoj, za ním kuchyně s jídelnou. Z bývalé koupelny je špajz, z kuchyně prostorná koupelna, z níž vedou dveře do šatny. Přibyla ložnice (kdysi to byla dílna), druhý záchod a dva pokoje dcer (dříve chlévy). Ty tvoří křídlo kolmé k původní části domu.
V zařízení interiéru se projevuje obliba přírodních materiálů a jejich barev. Nábytek z masivu na pozadí bílých nebo světle žlutých stěn doplňují drobné maličkosti – obrázky, košíky, květiny, keramická srdíčka a andělé, v kuchyni a jídelně pak měděné nádobí, porcelánové kořenky, svazky sušených bylinek, obývací pokoj zútulňuje hromada polštářů, medvídci, panenky… Ve všech pokojích se objevuje subtilní kov na podnožích svícnů, lamp, květinových stolků. Je znát, že tu vládne paní domu podporovaná dvěma dcerami. Zdeněk je se svou pozicí smířen. S úsměvem prozrazuje: „Když si chci na parapety dát naklíčená semínka okurek, tak to nejde…“
Zahrada je větší, než se zdá
Částečně podsklepená stavba do „L“ zdánlivě stojí na konci pozemku. Od domu k plotu je pěkný kousek zahrady a dvorek uzavírá fronta hospodářských staveb – garáž, chlívky a kůlna. K našemu údivu majitelé prozradili, že za domem je ještě o něco větší plocha. Svažitý pozemek s ovocným sadem má rozlohu 900 m2. „Dosud však není upravený. Máme v plánu tam vybudovat terasu, odkud budeme mít výhled do kraje,“ svěřují se manželé.
Přední zahrádka kdysi končila plotem před okny. Zahrada se zvětšila poté, co děda s babičkou koupili od obce obdélníkový pozemek před domem s výměrou přibližně 650 m2. „Se sekačkou tu běháme dobře půl hodiny,“ odhadují. A to je trávník jen někde a ještě je pečlivě oddělen od záhonů tak, aby se dal udržovat snadno a rychle. Kromě okrasné části, do níž je nenápadně vnořena zeleninová zahrádka, je za živým plotem z tújí naprosto soukromá zóna s posezením pod pergolou a vedle stojícím koupacím sudem.
Růžím se tu daří
Není pochyb o tom, že Líba je velkou milovnicí růží. Tyto nádherné rostliny s voňavými květy zahradu opanovaly. Pnou se po pergolách i trelážích, podpírají je kovové konstrukce, rostou v záhonech.
„Většině růží je kolem padesáti let, protože je sázela ještě moje babička,“ seznamuje nás naše hostitelka s rodinnou tradicí. A vypravuje o odvážném činu, k němuž se jedné teplé zimy odhodlala: „Když jsem se rozhodla je zmladit, vzala jsem sekeru a razantně je osekala. Byla ve mně malá duše, ale na jaře všechny obrazily. Dobře to dopadlo.“
K babiččiným růžím přibyly další, které Líba dokoupila. Přesně ví, která je která. Ty staré si ostražitě hlídá. „Řemeslníci hudrovali, že nemůžou dělat fasádu, ale já jsem trvala na svém. Červenou růži po babičce nesměli zlomit. Řekla jsem jim, že bych byla zlá,“ směje se.
Těžko říct, zda by to uměla. Snazší je představit si tuto něžnou blondýnku mezi květinami při aranžování různých dekorací, kterými zahrada oplývá podobně jako dům. Při procházce se každou chvíli objeví nové romantické zákoutí, které po několika krocích mizí, aby se objevila další úchvatná scéna. Každý záhon je jiný, rozdílná jsou i odpočinková místa.
Před okny a u domu
Před okny domu je dlouhý pruh trávníku od sousedů oddělený smíšeným živým plotem. Podél chodníčku vedoucího od vstupní branky s loubím obsypanými dvěma drobnokvětými růžemi až k domu se táhne záhon s keři. Poznáváme dřišťály, brslen, šeřík, vajgélii a nižší bohyšky, levanduli, macešky… Mezi nimi hrají prim záhonové růže. Uprostřed trávníkové plochy obklopen dvěma kovovými židličkami roste modřín na kmínku.
U domu, kde končí výsadba laděná do růžových tónů, navazují na řadu rostlin keramické koule s kočkou a za nimi je červeno-modrý kout chráněný přesahem střechy. Z lavičky pod oknem se dá i za deště uvažovat o nových nápadech. A že jich paní domu musí mít!
Každé místečko je něčím vyplněno. Jsme venku, je tedy jasné, že převažují rostliny. Pokud se nevešly do záhonů, rostou v květináčích, hrncích, košících, vyplňují kamenná korýtka. Líba si posteskne, že na zahradě je špatná jílovitá zem a je těžké v ní něco vypěstovat. Podle záplavy zeleně kypící zdravím za léta, kdy o zahradu pečuje, přišla na to, čemu se tady daří. „Například mám ráda hortenzie, ale nejdou tu.“ Opakem jsou japonské javory. Rostou bez problémů a kultivary s červenými i zelenými listy oživují střední patra výsadeb.
Listnáči kontra jehličnany
Když přijde víkend, Libušiny kroky nejprve míří na zahradu. Před okny pokojíků dcer sbírá bylinky. „Utrhnu mátu, meduňku, kopřivy a uvařím čisticí čaj,“ vypravuje. Pak už čeká běžná práce.
Údržba zahrady asi zabere hodně času. Nejde jen o sekání trávy, ale většina rostlin má listy a to znamená jejich úklid. A také tvarování. „Hodně stříhám, protože by nás stromy jinak přerostly. A já se děsím toho, až na ně nedosáhnu nebo na práci nebudu stačit,“ zamýšlí se. Na listnáče ale nedá dopustit. „Túje mám jen z nutnosti a jehličnanů je tu pár. Zahrada s tújemi je totiž smutná.“
Túje se však osvědčily jako živá zeď. Ta odděluje soukromou část od okrasné a skutečně přes ni není ani trochu vidět. My jsme však měli to štěstí, že jsme byli pozváni i na její opačnou stranu.
Pod pergolou
S bylinkovým koutkem sousedí garáž, kolmo k ní stojí kůlna. K její zadní stěně Líba se Zdeňkem za pomoci kamarádů přistavěli zastřešenou pergolu. Zdeněk si chválí, že na střechu dali průsvitný makrolon, který zadrží listí a větvičky z vedle rostoucího ořešáku. Díky tomu si mohli dovolit prostor pod pergolou zařídit tak velkolepě. Dovedu si představit, že se těmto slovům Líba i Zdeněk srdečně smějí, každý z nás „velkolepost“ totiž vnímá trochu jinak. Zatímco já registruji další obývák s pohodlnými čalouněnými křesílky u stolu s krajkovým ubrusem, kredenc s porcelánem a police s modrými hrnečky a pod nimi lavici s měkounkými polštáři, oni vidí nábytek po babičce, který našli v chlívku, a spoustu věcí z vetešnictví. Kdyby však jejich krásu nevnímali stejnými očima jako já, určitě by je nekupovali.
Líba se culí: „Když jedeme na dovolenou, hledáme penzion, kde to aspoň trochu kvete a kde se dá něco okouknout. A taky jezdíme po burzách a bazarech. Zatímco babička s dědou všechno vyházeli, já to přivážím.“ Aby měla kam svoje modro-bílé smaltované a porcelánové úlovky dávat, pověsila na zeď nejdříve jednu poličku, pak druhou a potom přidala ještě věšáčky…
Na obrázcích jste si jistě všimli nezvyklé zatravňovací dlažby na dvoře. Jsou to betonové dílce, které pocházejí z bývalého kravína. Když se rušil, kus stál 150 korun. „Sousedé se na nás koukali s rozpaky, když jsme jimi začali dláždit zahradu. Dnes už to má ve vesnici každý. My jsme ale byli průkopníky,“ chlubí se svorně a vzpomínají, jak osévali mezery v betonu trávou. Stejné dílce jsou i na podlaze pod pergolou, mezery jsou tu ovšem vylity betonem.
Hned vedle pergoly stojí velké kruhové těleso s komínkem. „Každý předpokládá, že to je udírna, ale tohle je koupací sud,“ seznamuje nás Líba s dalším vybavením zahrady. „Když jsme unavení, rádi si v něm odpočineme a naložíme se do teplé vody se sklenicí piva v ruce. Stačí zatopit v kamínkách, aby se voda ohřála. A ještě přitom spálíme odpad ze zahrady.“ Líba nezapomene podotknout, že na tenhle nápad ji navedl náš časopis.
Cestou ke smuteční vrbě
A opět se dostáváme do okrasné části. Kůlnu ani pergolu tu pořádně není vidět, protože jejich stěny pokrývá réva. Plodů se naši hostitelé dosud nedočkali, protože je prý pokaždé stačí ozobat ptáci. Hned za tújemi stojí stará pračka. „Dostala jsem ji od jedné paní v práci. Manžel při každém sekání trávy hudruje, protože mu překáží v cestě. Je svatý…“ připomíná Libuše a vysvětluje, že právě proto do všech záhonů dává mulčovací kůru. Ta jednak brání růstu plevelů a jednak vymezuje trávnatou plochu.
Tam, kde začíná další záhon souběžný s cestou, se nabízí průchod pod menší pergolou hustě porostlou zimolezem a růžemi ke kruhovému plácku vydlážděnému cihlami. Uprostřed stojí kamenný sloupek s mísou na vrcholu, z níž se spouštějí liány břečťanu. Ocitli jsme se v místě, kde převažuje žlutá. Zjara totiž žlutě kvetou čilimníky, které tu tvoří pozadí, a žluté jsou i drobné kvítky rozchodníků plazící se mezi cihlami. Kruh uzavírají kovové treláže s růžemi a trsy topinamburů, které zahradu zdobí svými zlatými květy na konci léta.
Líba představuje i výsadbu vedoucí ke smuteční vrbě: levanduli, růže, plaménky, denivky a chryzantémy doplňují koule zimostrázů a japonská vrba s kulovitou korunkou. Z větví smuteční vrby visí klec a pod ní je posezení u stolku od singerovky. A opět se setkáváme s další růží po babičce. „Tady se jí nedaří, je moc ve stínu,“ starostlivě hodnotí naše průvodkyně.
Zahrada se zdá rozlehlá, protože prohlídka pokračuje i za mohutnou vrbou. Tam výsadba mění směr a pokračuje k druhému vchodu do cihlového kruhu neboli k další pergole porostlé růžemi a plaménkem. Za ní začíná zeleninová zahrádka, od níž odvádí pozornost řada do kouliček zastřihávaných buxusů a vozík s muškátem. Mezi zeleninovou zahrádkou a plotem je další cíp trávníku. U plotu rostou vzrostlé stromy, mezi nimiž vyniká stará rozložitá jabloň. Lavička pod ní je jedním z oblíbených sezení majitelů a další je určitě pod pergolou.
„Které místo na zahradě máme nejradši? Tam, kde je sluníčko, viď,“ obrací se na Zdeňka, který jí dává svým úsměvem za pravdu. „Máme to rádi pod jabloní,“ krátce se zamyslí a rychle dodá: „Na sezení ale není čas. Snad někdy v létě, ale na jaře a na podzim pořád jedeme!“
Text: Martina Lžičařová
Foto: Martina Lžičařová a Petr Živný
Domek v objetí růží
