Domeček na hraní

Toto je příběh odchodu z města se vším všudy. Zatím je to laskavý příběh, který se vyvíjí tak, jak si ho hlavní postavy představovaly.

Manželé Hana a Ivo Richterovi spokojeně žili v Kutné Hoře. Měli dvě děti a malý domek se zahrádkou. Děti dopěly – syn se oženil, dcera vdala – a do sousedství se přistěhoval člověk nápadně připomínající svým hlučným projevem pověstného strýce Pepina z filmu Postřižiny. Řekli si, že to je asi znamení, aby zkusili něco jiného. Když před šesti lety narazili na prodej domu s rozlehlým pozemkem v malé obci Vlková u Zbizub, neváhali. Začalo nové dobrodružství.

Dům richterových by neurazil ani Hundertwassera: „rovná čára je bezbožná a měla
by být zakázána.“

Změna je život

„Já dělám řezbařinu, nově akvarely a výhledově mám připravené sekáče na kámen. Kámen už také mám a chci z něj udělat sochu. Muž dělá grafiku a mezi prací na počítači sbírá vejce, zatlouká kůly, dělá dřevo, počítá slepice,“ líčí pracovní náplň páru Hana. Na dotaz, co ho baví víc, zda počítač, či slepice, odpovídá Ivo bez zaváhání: „Slepice, jednoznačně.“
Mohlo by se zdát, že k životu na vsi inklinuje jeho paní, pochází totiž z venkova. Ale jak sama říká, po přestěhování do města se zařekla, že už nikdy nechce okopávat záhony. „A ejhle, je to tady. Záhony jak hrom, kompost, dýně a všecko možný. Vrátilo se to zpátky.“ Bere to s nadhledem. „Nevím jak Ivoš, ale já to beru ‚teď a tady‘. Mám to jako s plátnem, když na původní namalujete další obraz. Nemyslím na to, co bude za dvacet let, když to nepůjde, klidně se odstěhuju.“
Z jejího muže je cítit nadšení. Městský člověk si užívá života na vesnici, není zatížen vzpomínkami na zahradnické práce, které nebaví snad žádné dítě. Proto se bez předsudků pustil do chovu slepic a ovcí, ale také domácí výroby potravin. Ivo tvrdí, že ve srovnání s nimi ty kupované neobstojí a postupně jim přestaly chutnat. Třeba uzeniny… Dokonce hned první várka, dělaná sice podle starých receptů, ale bez vlastní zkušenosti, dopadla tak dobře, že od té doby zavítají do masny jen výjimečně.
Chleba pečou z vlastnoručně semletého zrna, které kupují v nedalekém mlýnu, na podzim zavařují jehněčí – ve sklenicích vydrží ve sklepě tři čtvrtě roku. Mléko a sýry berou od jiných chovatelů z vedlejší vesnice. Ohledně potravin jsou prakticky soběstační, do obchodu musejí jen pro sůl, kafe a olej a pak také toaletní papír a benzin.

Velká světnice vznikla zbouráním příčky mezi dvěma místnostmi a dominuje jí
dřevo

Koníčky

Jejich práce je pro oba koníčkem, za velké štěstí považují to, že mohou pracovat doma. Čas, který by spotřebovali dojížděním do práce, mohou věnovat domu a hospodářství. To ale neznamená, že nevytáhnou paty z domu – při delší nepřítomnosti zvířectvo zaopatří výborní sousedé nebo syn, který chalupaří v bývalé sýpce vzdálené deset kilometrů.
Od koupě starého domu je všichni zrazovali, že to bude moc práce. Ale oni se odradit nenechali. „Děti odešly z domu a rodiče jsou ještě soběstační, tak jsme si koupili baráček na hraní. Chtěli jsme si vyzkoušet žít ve starém domě původním způsobem,“ vysvětluje Hana pohnutky toho, proč se pustili do takového dobrodružství.
Namísto moderních postupů se jim vyplácí používání selského rozumu. Ivo je přesvědčen, že starý dům nemusí být nutně mokrý, přece dřív všichni nebydleli mezi plesnivými zdmi. Podle jeho přesvědčení i zkušeností moderní materiály u klasických staveb selhávají a neplní funkci. Při rekonstrukci chalupy proto vsadili na materiály, které se používali při její stavbě. Znamenalo to ale neustále hlídat řemeslníky, aby nesklouzli ke svým oblíbeným akrylátovým penetracím a cementovým lepidlům.
Hned na začátku našeho povídání mimoděk prozradí svou další vášeň: „Dáte si kafe?“ Moc rádi. A je vidět, že si její přípravu, konzumaci i naše pochvalné komentáře užívá.

strohost kuchyňské linky je rozbita hravými detaily a doplňky

Láska na první pohled

Dům byl třicet let opuštěný a změnu majitele provázelo roční opatrovnické řízení s bývalou majitelkou. Lidé ze vsi byli skeptičtí: „Tady už to chtělo koupit takových lidí, to nedopadne.“ Později Richterovi pro změnu slyšeli: „To zbouráte a postavíte si něco nového.“ Dopadlo to dobře, chalupa stojí dodnes a je v lepší kondici než kdy jindy.
Při první návštěvě s realitním makléřem stavení ve vysoké trávě a za hradbou náletových dřevin vypadalo malé. Ale i dnes překvapí, že průčelí nevelké chalupy skrývá tak prostorný interiér. Stačilo zbourat jednu příčku a dominantou domu se stala velká obývací kuchyně. K pocitu prostornosti přispívá velkorysá prosvětlená veranda, naopak malá chodba dává tušit, že za původní dispozice působila stísněnějším dojmem.
Nejprve bylo nutné vyklestit zahradu a vyčistit desítky let neobývaný dům od „pokladů“ v podobě rozpadlých kamen, ztvrdlých kabátů a holin či sbírky praček a dalších podivných strojů. Podle zvěstí měl být na pozemku vodní pramen a skutečně se nakonec ke studánce prosekali. Pro hospodářství je k nezaplacení.
Osud je tenkrát svedl dohromady s kamarádem z čundrů, který jim za střechu nad hlavou s domem hodně pomohl. A to nejen fyzicky, ale také je během návštěv v hospodě uvedl mezi místní. Osvědčili se i někteří profesionálové, třeba truhlář, kterého „zdědil“ i jejich syn. Zvláštně profilovaná okna jsou jeho vizitkou. Hana ponejprv kroutila hlavou, ale když truhlářův výstřelek všichni chválili, mávla nad tím rukou.
Dnes si obyvatelé chalupy pochvalují především funkčnost špaletových oken. Venkovní křídla jsou z odolného modřínu opatřeného lněným nátěrem, vnitřní jsou ze smrku. Okna jsou bez těsnění, míra přitlačení k rámu se mění díky obrtlíkům a na zimu se mezi skla položí ovčí vlna, která je praktická i estetická. Původní obavy, že se okna v chladném počasí budou mlžit, se rozplynuly. Nepotí se ani trochu.
Další historickou zkušeností, která se osvědčila, je přidávání kefíru do vápna. Hana touto technologií, kterou okoukala od restaurátorů, ošetřila omítky na verandě, v koupelně i na chodbě. „Ono to teda smrdělo, ale krásně to drží i ve vlhkém sklepě, popisuje fígl připomínající pověstná vejce v maltě. Kasein v tomto případě funguje asi obdobně jako akrylátová pryskyřice.

Veranda díky dřevu působí útulně, v zimě
se tam ale netopí

Hezky od podlahy

V celé chalupě jsou nové prkenné podlahy z modřínu. Sehnali je na pile, kde si je někdo schraňoval, pak se ale rozhodl pro buk, a tak bylo čtyři a půl kubíku fošen k mání za dobrou cenu. Nakonec to stačilo na obývací kuchyni, chodbu a koupelnu a zbytek ještě na své chalupě zužitkoval syn. K odizolování podlah od země posloužil podsyp z pěnového skla, které je sice moderní, ale ekologické.
Omítky se otloukly a vyspravily jen tam, kdy byly nesoudržné. Trámové stropy s dřevěným záklopem se zrenovovaly, bylo jen nutné udělat schodiště do patra, kde vznikla ložnice a pracovna. „Dva roky jsme lezli po žebříku a návštěvy se ptaly, kudy jinudy chodíme do patra? Zjistili jsme, že spousta lidí se bojí lézt po žebříku,“ usmívají se majitelé domu.
Schodiště je nově udělané ze starých trámů. Za dvířky jsou pytle se žitem a s pšenicí. Jako větrání posloužilo okénko ze staré mlátičky. To je krásný příklad toho, jak manželé dokážou zužitkovat třeba i jen části vysloužilých věcí. Ostatně Haninou vášní je sbírání takových artefaktů, které postupně využívají v interiéru i exteriéru. „Jak ‚lepíme‘ různé věci k sobě, tak každý kus má svou historii. Jídelní stůl je také nově vyrobený ze starého dřeva. Věci sháním přes internet po bazarech všelijak i do zásoby, teď jsem sehnala porcelánové nohy k americkému dřezu, který jsme zatím nesehnali, tak třeba se mezitím hodí na něco jiného.“

Richterovi se lépe cítí ve starém domě
než ve sterilním komfortu novostavby

Takhle my tady žijem

Richterovi v domě prožili „na plný úvazek“ už dvě zimy. Topí jen v kamnech v kuchyni, za rok protopí tak xx metrů dřeva. V zimě se stahují do kuchyně, odkud to teplo jde do patra, na verandě se netopí a v koupelně jen v kombinovaném lázeňském kotli, který spotřebovává dřevo nebo elektřinu. Chladné klima si pochvalují nejen uskladněné dýně, ale také Hana, která se otužuje. Nedávno si prý na návštěvě v Kutné Hoře na sebe omylem pustila teplou vodu a říkala si: „Fuj, to je nepříjemný.“ Ivo má k otužování rezervovanější postoj. Když je mu při práci na počítači zima, jde se zahřát prací na hospodářství. Kamna slouží také k vaření a pečení. Varnou desku na kuchyňské lince využijí jen v létě, když se v kamnech netopí.
Po pěti letech rekonstrukcí mají Richterovi více času, a tak podnikají výlety po okolí. Hana si pořídila elektrokolo, na které ve městě neměla pomyšlení. „Tam byl problém dostat se na kole z města ven, zato na venkově je to přirozené a zapadá to do sebe jako puzzle. Je to velká hra, a když je to hra, tak to baví.“ Jako hru pojímá i práce v domě a okolo něj. Pracuje na etapy, někdy na práci navazuje třeba až po roce, kdy má čas a může si to užít.

Text a foto: Tomáš Krásenský

Domeček na hraní