Domácí svařování

Rubrika: Dílna, Nářadí a vybavení, Práce s kovem, Pracovní postupy a opravy

Předpokladem úspěšného svařování v podmínkách domácí dílny je dobře vybraná svářečka, stroj, správně použitý svařovací materiál a získání určitého stupně zručnosti. Pojďme se podívat, jaké vybavení je dostupné a co byste si měli pořídit.

U svařování kovů se oba spojované díly se v určitém místě nataví a taveniny se vzájemně promíchají pouze mezi sebou, což je tzv. autogenní svařování, nebo se spojují s přídavkem dalšího materiálu. Obecně je tento způsob používaný častěji.

Podle způsobu zahřání kovů na teplotu tání dělíme tento způsob spojování kovů na svařování plamenem a elektrickým obloukem. Zejména v průmyslové výrobě se pak používají i další způsoby, například svařování elektrickým odporem či výbuchem.

______________________________________________________________________

Další články Speciálu Práce s kovy:

Pro pevné uchycení

Přehled kovových polotovarů

Pásové pilníky na broušení a leštění svarů

Rozbrušování, řezání a odtavování

Stříhání a tvarování plechů

Naučte se nýtovat

Jak předejít rezavění a jak se zbavit koroze

Kartáčování kovových povrchů

Práce s kovářskou výhní

Spojování kovů lepením

________________________________________________________________________

V dřívějších dobách dominovalo i v malých dílnách svařování plamenem získaným hořením směsi kyslíku a acetylenu zvaným autogen. S rozšířením agregátů pro svařování elektrickým obloukem se však práce s autogenem omezila především kvůli problematické manipulaci s tlakovými lahvemi. Řemeslníci však plamen stále používají (dnes to bývá směs s propan-butanem). Důvodem je velká univerzálnost – s příslušnými znalostmi a zkušenosti s ním lze svařovat, ale i pájet různé kovy, dělit je (takzvané řezání kyslíkem) a používat ho k lokálnímu ohřevu pro účely tváření kovů.

Elektrický oblouk

Popularitu elektřiny pro účely svařování kovů v domácích podmínkách zajistila především miniaturizace svařovacích strojů a tím pádem snadnost použití. Agregát je mobilní, stačí ho zapojit do zásuvky a můžeme pracovat.

Praxe je ale komplikovanější. Omezíme se proto na nejdostupnější způsob svařování oceli. Tím je svařování obalenou elektrodou (MMA). Elektrický oblouk při něm natavuje základní materiál i kovovou elektrodu, z níž se kov ukládá do svarové lázně a tím dochází k vytvoření svarového spoje. Z obalu elektrody (tavidla) se tvoří plyny, které svarovou lázeň chrání před nežádoucí oxidací. Po ztuhnutí vytvoří na povrchu sváru strusku, kterou je nutné odstranit.

Laikům je dnes dostupné i svařování v ochranné atmosféře (lidově céóčkem), kdy se elektrickým obloukem taví kovový drát automaticky podávaný ze zásobníku a tavná lázeň je chráněna proudem inertního nebo aktivního plynu přivedeného z tlakové láhve (metody MIG a MAG).

Kutilové mohou svařovat také s netavící se elektrodou, což je vlastně vylepšená původní metoda svařování elektrickým obloukem. Dnes se používá elektroda z wolframu a pracuje se v ochranné atmosféře (metoda označovaná TIG či WIG).

Autogenní svařování vytváří spoj pouze natavením materiálu spojovaných dílů

Svářecí agregáty

Nejdostupnějším a nejprimitivnějším zdrojem proudu pro svařování jsou transformátorové svářečky. Jsou těžké, mají malou účinnost a v tom nejlevnějším provedení dávají střídavý proud. Můžeme s nimi použít pouze některé elektrody (rutilové) a nemůžeme se spolehnout na elektroniku. Není ale pravda, že by se s těmito svářečkami nedaly vytvářet dostatečně kvalitní sváry, jen je nutné se s nimi naučit pracovat a počítat s tím, že tyto přístroje mají omezené možnosti.

Větší možnosti skýtají takzvané svařovací invertory. Jsou to také agregáty s transformátorem, ale jeho velikost a hmotnost je redukována díky použití spínaného zdroje – měniče. Invertory poskytují stejnosměrný proud, což dovoluje použít široké spektrum elektrod pro nejrůznější způsoby a metody svařování. Ceny nejlevnějších invertorů se už blíží cenám svařovacích transformátorů.

Jak správně vybrat

Nejdůležitějším kritériem při výběru jakéhokoli svařovacího zdroje je svářecí proud a zatěžovatel. Čím vyšší proud, tím větší průměr elektrody můžeme použit a tím tlustší materiál svařit v jednom kroku. Svářecí proud by měl být čtyřicetinásobkem průměru elektrody. Běžně se používají elektrody o průměru 2 až 3,15 mm.

Zatěžovatel udává, po jakou dobu můžeme tento proud použít. Měl by mít hodnotu alespoň 60 %, jinak se svářečka bude často přehřívat a vypínat. Číslo znamená, jak dlouho můžeme příslušným proudem svařovat a jak dlouho pak zdroj musíme nechat vychladnout. Zatěžovatel 60 % znamená, že uvedeným proudem můžeme svařovat 6 minut a potom udělat pauzu na chlazení 4 minuty.

Pokud potřebujeme svařovat elektrodou o průměru 2,5 mm, svářečka by měla být schopna dodat proud 100 A při zatěžovateli přinejmenším 60 %. Záleží také na tom, při jaké teplotě okolí se zatěžovatel měří, výrobce by to v technické dokumentaci měl uvádět. Pokud je zatěžovatel měřený při okolní teplotě 40 °C, bude při nižší teplotě ještě vyšší.
Důležitý je i správný výběr elektrod. Obalených elektrod pro svařování pod tavidlem existuje celá řada druhů, které se liší složením přídavného materiálu (drátu) a tavidla (obalu). Protože jejich popis by vydal na samostatný obšírný článek, omezíme se na připomenutí jedné důležité zásady – obalené elektrody se musejí skladovat v suchu a před použitím nejlépe ještě vysušit. Z vlhkého obalu se totiž do sváru dostává difuzní vodík, který významně mění především jeho pevnostní vlastnosti k horšímu.

Zkratky metod svařování

MMA (Manual Metal Arc) – ruční svařování elektrickým obloukem s použitím obalených svařovacích elektrod.

MIG/MAG (Metal Inert Gas/Metal Active Gas) – svařování tavnou elektrodou v ochranné atmosféře inertního (argon) či aktivního plynu (CO2).

TIG (Tungsten Inert Gas) – svařování netavící se elektrodou v ochranné atmosféře inertního plynu (argon). Elektroda je z wolframu, proto se používá i zkratka WIG z německého výrazu Wolfram Inert Gas. Dovoluje svařování s přidáváním svařovacího materiálu nebo jen natavením základního materiálu (autogenní svařování).