U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
DOBŘE UTAJENÉ OHNIŠTĚ
Kategorie: Dílna | Autor: HELENA ČECHOVÁ
Ohniště nechybí u žádné chaty, v odlehlejším koutku zahrady je najdeme i u chalup. Opečený, mírně očouzený buřtík zkrátka ničím nenahradíš. Ale co když na ohniště není místo? Máme pro vás zajímavé řešení, které vymyslela naše bývalá kolegyně.
Udělat si na naší minizahrádce ohníček byla vždycky náročná operace. Na trávník jsme rozprostřeli staré betonové dlaždice a teprve na nich jsme rozdělali oheň. Důvod k tomu jsme měli ryze estetický. Ve dnech „netáborákových“ by nám totiž vadilo dívat se na flek spáleniště v pečlivě udržované zelené ploše.
Ohníček na dlaždicích krásně plápolal, ale my jsme místo toho, abychom si užívali dozlatova opečených buřtíků, jen ostražitě hlídali, odkud kam fouká vítr a pracně přihrnovali dřevo, aby živel zůstal na dlaždicích. A druhý den nás čekal velký úklid: odklidit popel, posbírat oharky, abychom tu mohli zase ťapat bosky a odtáhnout betonové kostky za chatu, kde budou čekat na další ohníčkovou operaci. Takže shrnuto, podtrženo – takový táboráček byl spíš za trest. Hledali jsme tedy jiné řešení.
Protože k naší zahrádce by se venkovní krb příliš nehodil, navíc dáváme přednost posezení u tradičního obyčejného ohně, zrodil se tento nápad. Rozhodli jsme se malé plato sloužící dosud jen k posezení změnit na místo ohnivých zážitků.
Nejdřív bylo třeba plato vydláždit. Zvolili jsme žulové kameny, které jsou běžně k dostání v supermarketech se sortimentem zaměřeným na dům a zahradu, a jali se kopat ohniště. Někteří známí nad naším nápadem jen kroutili hlavou: „Vždyť je proti všem fyzikálním zákonům, aby ohníček hořel v jámě! Potřebuje přece přívod vzduchu odspodu a vy ho chcete rozdělávat v půlmetrové díře?“ Trochu nás zviklali, tak jsme si naše řešení nejdřív vyzkoušeli nanečisto, jen v nahrubo vykopané prohlubni. A ejhle – ono to hořelo! Našim představám tedy nic nestálo v cestě. Nejdříve jsme si podle nákresu nechali v zámečnictví svařit dvě obruče. Do té o kousek větší, tvořící jakýsi rantl výkopu, zapadá s určitou malou vůlí menší, lemující část, které říkáme poklička. Tato poklička byla pro zámečníka složitější, protože bylo nutné vyztužit ji železnými profily „T“ tak, aby se dala vylít betonem a na povrmůžeme chu vydláždit kameny stejně jako celá terasa. Nesmělo se zapomenout ani na zasouvací držáky, nutné pro manipulaci s poklopem.
V místě budoucího ohniště jsme tedy vykopali jámu kruhového obvodu, kterou jsme vyzdili šamotovými cihlami. Ale pozor – na dno jsme cihly pouze položili bez spárování, aby se voda, kterou oheň hasíme nebo co při dešti do jámy steče, mohla vsakovat. Šamotové cihly jsou samozřejmě zapuštěny v zemi o výšku obručí níž, aby na ně poklice dosedala.
Někdo může namítnout, že vybetonovaná poklice s kameny bude hodně těžká. Pravda, není to pápěří, ale při rozměrech, které uvádíme, ji zvednou a poponesou i ženské ruce. Když ohníček dohoří, zalijeme ho vodou, která se do rána vsákne a my
vybrat jen mokrý popel. A když ho nestihneme vybrat hned, může si tam klidně zůstat až do dalšího ohníčku. Navíc nikde nejsou rozlítané nebezpečné jiskřičky, což je při horkých letních dnech, které máme podle slov odborníků v létech budoucích před sebou, víc než užitečné.
No a když na ohníček není počasí ani nálada, poklička splyne s terasou. Tohle ohniště našemu malému zahradnímu prostoru neubralo ani centimetr.
Obrázek
ŘEZ OHNIŠTĚM
1 Poklice
2 Zasouvací úchyt
3 Hřeb kotvící obruč do betonu
4 Obruč
5 Cihly vyspárované šamotem
6 Šamotová vymazávka
7 Volně ložené, nevyspárované cihly
KRESBY: PETR ŽIVNÝ
O autorovi| TEXT: HELENA ČECHOVÁ
Popisy k obrázkům
Železná obruč je do betonu ukotvena hřeby
Autor fotografií: FOTO: HELENA ČECHOVÁ
