Do kopce a zase zpátky

Rekonstruovat těžko přístupnou chalupu na slovenských Kopanicích tak, aby zůstala zachovaná její původní krása, ale přibyl moderní komfort, nebylo jednoduché.

Jaroslav Mego má pro opravy starých domů alespoň na první pohled skvělé předpoklady: už v dětství ho otec na střechách zasvětil do klempířského řemesla. Po škole se vyučil elektrikářem a později založil truhlářskou firmu. Má rád staré věci, společnost přátel a kamarádů a nebojí se náročných výzev.

„Všechno začalo před 13 lety. Jedna paní mi tehdy řekla o chalupě, kterou chtějí prodat. Přijel jsem se podívat, ale stav byl tak žalostný, že jsem se za pár minut otočil a jel pryč.”
Kopanice je neoficiální název oblasti v Bílých Karpatech lemující česko-slovenskou hranici. Na české straně tento region zahrnují kromě Žítkové například obce Starý Hrozenkov, Vyškovec, Lopeník či Březová. Na slovenské části svahů hraničních hor se dodnes ukrývají zbytky někdejších kopanických osad. Jsou ztracené v lesích a jen těžko přístupné po křivolakých cestách, z nichž mnohé mají za sebou staletou historii. Některé tamní chalupy dosud obývají starousedlíci, většina z nich však už dávno patří chalupářům. Ti tu dosud uchovávají zbytky života, dříve tak náročného a vzdáleného od civilizace, že už by dnes bez nich pravděpodobně zanikl.

 

Nahoru a dolů

Pojedete-li na Slovensko přes Starý Hrozenkov po silnici E50, budete krátce po překonání hranice projíždět městečkem Drietoma. Leží v údolí říčky Drietomice, z nějž se strmě zvedají svahy zdejších bělokarpatských kopců bohatě zarostlých lesy. Právně v nich se ukrývají těžko přístupné usedlosti osad Žrnové, Zvrácená či Handrláky, prastaré cesty a prameny udržovaných studánek i samoty, z nichž někdejší obyvatelé scházeli do údolí jen párkrát do roka.

V Drietomě je starostou tamní starousedlík Jaroslav Mego. Ve zmíněné osadě Žrnové před časem koupil a zrekonstruoval starou kopaničářskou zemědělskou usedlost. Nedá se říct, že by naplňoval obvyklou představu chalupáře. „Jestli jsem chalupář? Mám rodinný dům, chalupa mi nikdy nechyběla. Tento dům je starý pravděpodobně 200 let a já ho beru jako starožitnost. A je tady nádherný klid,“ říká Jaroslav.

Zvláště v období, kdy usedlost opravoval, se někdy mezi chalupou a rodinným domem v Drietomě otočil i několikrát denně. Pak ale přijdou dny, kdy krajina zapadne sněhem a tichou úvozovou cestou do strmého kopce je třeba k chalupě vystoupat pěšky. A třeba si přitom připomenout, že byly časy, kdy podobné trasy musely děti zdejších osadníků absolvovat dvakrát za den cestou do školy a zpět.

Jen těžko si představit jízdu po takové cestě třeba po silném dešti nebo s nákladem stavebního materiálu. A přesně takových jízd tady Jaroslav podnikl v minulých deseti letech nespočet. Když mu říkám, že jako starosta by si přece mohl dovolit nechat vybudovat k chalupě lepší cestu, směje se a odmítavě kroutí hlavou. „Musíme udržovat spoustu cest tady v okolí, třeba i kvůli průjezdnosti pro záchranné složky. Ale všechno se to dělá spíše svépomocí.“

 

Dvojnásobek rozpočtu

Za nějakou dobu poté, co Jaroslav vzdal původní záměr na koupi chalupy, ho potkal manžel majitelky. „Pověděl mi, že už mají kupce, který chce jen všechno zbourat a vybagrovat si tady ten kámen,“ vzpomíná Jaroslav. A připouští, že právě zmínka o bourání jeho postoj zásadně změnila. „Zarazilo mě to. Místo, kde se ti lidé narodili, kde prožili dětství, kde žilo několik generací, by mělo takovým způsobem skončit? Jel jsem se tam podívat podruhé, zhruba jsem odhadl, kolik by mohla stát rekonstrukce včetně různých skrytých nástrah a hned jsem ten odhad raději vynásobil dvěma. Mimochodem, odhadl jsem to celkem přesně…“

Když se nakonec rozhodl, že dům koupí, byli majitelé rádi, že nezanikne a dočká se opravy. Jaroslav hned přizval kamarády, s nimiž sportuje a podniká cyklistické výpravy. Říká, že se pro myšlenku záchrany staré usedlosti všichni nadchli.

 

Na začátku čekaly ruiny

„Prostě je to hned chytlo za srdíčko. Postupem času mi velmi pomohli, stejně jako rodina. Doslova mě hnali mě kupředu. A bylo to potřeba, protože na začátku byl stav chalupy opravdu strašný. Na budově chlévů byla spadlá střecha, všechna hliněná malta mezi kameny byla vyplavená, drželo to jen silou vůle, zdi byly podepřené dřevěnými kůly. Každý mi jen radil, ať to zbourám. Některé stěny se ostatně sesouvaly i v průběhu rekonstrukce.“

Jaroslav Mego se nejprve rozhodl stabilizovat zdi železobetonovým věncem. Téměř všude byla narušená statika a do jedné ze zdí někdejších chlévů (maštale) tlačil ze svahu obrovský balvan, takže byla vyboulená o půl metru.

„Celý svah jsme odkopali, udělali nový základ, pod střechu jsme vyzdili betonové pilíře tak, aby držela na novém základě jako samonosná a zatím to funguje dobře. A zepředu ji drží tady ten junák,“ ukazuje Jaroslav se smíchem na dřevěnou sochu.

Součástí maštale bylo i podvrátí, které je dnes přestavěno na venkovní posezení pod střechou, kde býval kurník a králíkárna. Jeho někdejší účel připomíná už jen zavěšený vůz, který tam kdysi parkoval. Nad maštalí je něco jako turistické ubytování či noclehárna pod střechou, kde občas přespávají hosté či účastníci různých oslav.

„Po záchraně maštale jsem se pustil do stodoly. Nejprve bylo nutné znovu vyspárovat stěny. Všechno ručně, kus po kusu. Stále pozoruji, jak vlivem vlhkosti či vysychání kamenné bloky neustále mění barvu. Na tom kameni, který sem někdejší obyvatelé museli přinášet po jednom z políček, vidíte obrovský kus trpělivé práce, kterou tady kdysi museli udělat. K tomu i dnes cítím obrovskou úctu a pokoru.“

 

Pryč s vlhkostí

Rozhodnutí rekonstruovat usedlost důkladně, doslova od podlahy, bylo vedeno i myšlenkou nebýt v příštích letech otrokem domu. „Když se něco neudělá pořádně a důkladně hned, je pak potřeba pořád dokola všechno opravovat, tomu jsem se chtěl vyhnout,“ potvrzuje Jaroslav.

Největším problémem chalupy byla vlhkost, která se ještě znásobila kvůli někdejším opravám, které většinou spočívaly v bezmyšlenkovitém lití betonu.
„Radili mi různé věci od chemie až po podřezání, což tady ale kvůli kamenným základům udělat nešlo. Nakonec jsem objevil provětrávané podlahy Iglú a i po deseti letech tahle hydroizolace funguje velmi dobře, vlhkost je pryč. Je to systém plastových dílců ztraceného bednění a sacích průduchů. Podlaha odvětrává přes komíny, a tak se v ní vlastně stále vytváří průvan. Původní hliněné podlahy v těchto domech fungovaly dobře, zajišťovaly přirozené a příjemné klima, ale když je uzavřete betonem, vlhkost začne vzlínat do stěn.“

Na otázku, co by dnes udělal jinak, připouští Jaroslav, že by možná zvolil jiný způsob vytápění. „Dům se vytápí krbovou vložkou s průduchy do všech místností, ale kdybych to měl dělat znovu, zvolil bych teplovodní vytápění. Průduchy totiž víří prach, a to je bohužel cítit,“ říká majitel usedlosti. A nepřestává mu vrtat hlavou ani střecha na stodole. „Střešní krytinu jsem chtěl obnovit na všech budovách stejnou, ale pořád mi vrtá hlavou možnost použít alespoň na stodolu impregnovanou slaměnou krytinu, která se na Slovensku rovněž dá sehnat. To by jí už definitivně dodalo punc původního vzhledu,“ zasní se Jaroslav Mego. Jen tím potvrzuje zkušenost mnoha chalupářů, jimž najednou začne po skončené náročné rekonstrukci něco chybět a klidu je najednou až moc. V hledání nových výzev tedy budeme držet palce.

 

 

Text a foto: Richard Guryča

Do kopce a zase zpátky