U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Denní povinnosti PRO RADOST
Kategorie: Víkend | Autor: Helena Čechová
HOBBY
Procestovala snad celou Evropu. Ale co kdyby jen procestovala! Po mnoho let žila průběžně v Londýně, v Paříži, ve Vídni, v Berlíně. Pokud je však něčeho moc, je toho příliš, jak hezky říká české rčení, a tak celkem logicky nastala chvíle zlomu. Harcování po světě přivedlo paní Věru Pionovou zase zpátky domů. Před patnácti lety zakotvila natrvalo v obci jménem Dobřejovice. Je sice pouze coby kamenem dohodil od Prahy, ale přesto je to venkov. Koupila zde stavení s větším pozemkem a v té době byl také odstartován její koníček. Nikoli kůň čtyřnohý, ale koníček ve smyslu hobby. Se svým manželem se cele věnuje hospodaření na malé farmě, kde se to jen hemží chlupatými a opeřenými tvory. “V době, kdy jsem tohle stavení kupovala, jsem si uvědomila, že si od práce hlavou chci programově odpočinout. A jaká je lepší relaxace než v přírodě a mezi zvířátky. Osud a spousta náhod tomu chtěly, že jsem se rozhodla začít pěstovat drůbež. Ne však jen pro užitek, jak bývá zvykem, ale pro svérázný půvab a zvláštnosti některých druhů. Vždyť taková slepice nemusí být pouze tvor, který snáší vajíčka a pak skončí v hrnci na polévku. Jsou druhy, které takový hmatatelný užitek nepřinášejí, zato vám poskytnou úplně jiný požitek.” Než se ale k té drůbeži dostaneme, přeskočme trochu. Rozhlížím se po rozlehlém pozemku a vidím tu například běhat už docela slušně velkého, ale mírumilovně vyhlížejícího pštrosa. Vlastně pštrosí slečnu. Za plot do jejího teritoria jsem se však díky varování paní Pionové s fotoaparátem přece jen neodvážila. “Je teprve v pubertálním věku a nejméně rok bude trvat, než snese třeba nějaké vejce. Ale raději se k ní nepřibližujte, máte na svetru lesklé knoflíky, a to by se jí mohlo zalíbit. Všechno, co se leskne ji přitahuje. Včera mně udělala málem díru do hlavy, protože jsem měla vlasy sepnuté blýskavou sponou. Je v těch svých touhách nezvladatelná a její dlouhý krk překvapí, když to nejméně čekáte.” Vidím tu i spoustu kotců s králíky a opodál bedýnku, kde se to hemží králičí drobotou. Jejich pelíšek je zatím zakrytý do úplné temnoty, protože tihle mrňousové by ještě nesnesli svit slunečních paprsků. Maminka majestátně odpočívá vedle a je na své potomstvo očividně pyšná. V jednom z kotců jsem také spatřila nevídané – obřího králičího samce (Pionovi mu říkají Brutus), který se mazlil se svým synem. “Tak tihle dva jsou rarita. Museli jsme je nechat pohromadě, protože takovou otcovskou lásku jsme u zvířat ještě nikdy nezažili. Už spolu žijí přes měsíc v jednom kotci a city neochabují.” Králíci jsou však na životní podmínky a krmení hodně citlivá zvířata a potřebují velkou péči. Z toho důvodu také jejich maso patří k těm nejdražším druhům. Vyplatí se vůbec králíky pěstovat? “Citliví jsou nejen králíci. Třeba i takové krůty, než se dostanou z kuřecího věku, potřebují mít kolem sebe teplotu alespoň 30 °C. Pokud jim takové zázemí nezajistíte, nemá smysl se o jejich chov vůbec pokoušet. V případě králíků se jejich citlivost na životní prostředí táhne vlastně celý život. Když jim nedáte všechno co potřebují, můžete se dočkat toho, že budete muset zlikvidovat celý chov, protože jejich choroby jsou snadno přenosné. My necháváme králíky proti jejich základním nemocem očkovat, přesto stejně nikdy není vyhráno. Ráda bych se tady však zmínila o věci, která se nám velmi osvědčila. Samozřejmě, že dbáme na vhodnou stravu a udržujeme přísnou hygienu, nicméně kotce čistíme jen dole, tam, kde se králíci pohybují. V horních rozích stěn však záměrně ponecháváme pavučiny, které se tam časem vytvářejí. V nich se totiž drží pavouci. Ti jsou přirozenými nepřáteli komárů, jejichž bodnutí přenáší na králíky právě ty nebezpečné choroby. Pokud takový komár ví, že v kotci bydlí jeho úhlavní nepřítel, nezalétne tam.” A teď konečně k drůbeži. Co je zajímavého na slepicích? Pro normální lidi snad jen to, že snášejí vajíčka, že je z nich dobrá polévka a že jsou chutné na paprice… I my si tady pěstujeme klasické nosnice, které známe z každé venkovské zahrádky. Jenže já jsem se díky svému koníčku dostala i k dalším, zcela neobvyklým druhům. Začala jsem se totiž o drůbež zajímat zcela systematicky. Prostudovala jsem kdejakou literaturu a časem jsem se napojila i na různé chovatelské svazy v zahraničí.” Od té doby běhají po zdejší zahradě roztodivné druhy drůbeže. Zvláštní jsou nejen svým nezvyklým zabarvením, ale i tvarem těla, vzrůstem a neobvyklým uspořádáním peří. Například takový “soví vousáček” je druh přímo k zulíbání a paní Pionová je jediná v naší republice, kdo toto plemeno vlastní. Nejraději má však holanďanky zdrobnělé. Proč právě ty? “Je to zvláštní druh malé slepice, jen o málo větší než holub. Díky svému chocholu má však zúžené pole viditelnosti. Její oči schované pod peřím dovolují vidět vlastně jen těsně před sebe, takže ve své orientaci se váže především na zvuky, hlavně na hlas svého pána. Díky tomu se ho tato slepička drží a poslouchá ho na slovo skoro jako pejsek. O tomhle druhu se hrozně málo ví a přesto by to mohl být třeba právě pro chataře a chalupáře velice zajímavý tip. Pokud lidé nejsou ve své víkendové usedlosti přes léto dlouhodobě, mohou tuto holanďanku zdrobnělou převážet z bytu na chalupu a pak zase zpátky. Klidně totiž může během roku žít třeba na balkoně ve městě. Takovým třem slepičkám (aby jedné nebylo smutno), stačí voliérka velikosti psacího stolu. A přitom se nemusíme bát, že sousedy bude vyrušovat nějakým hlasitým kvokáním. Ona sice také občas kvokne, ale jen tichounce, protože její malé tělíčko by víc nezvládlo. Ke krmení má ráda všechno to, co normální slepice, ale stačí jí i pouhé zbytky od jídla, které by se měly, pokud nemá výběh venku, doplňovat alespoň dvakrát týdně hrstičkou čerstvé trávy natrhané třeba v parku. Za to se odmění nejen svou, někdy až dojemnou společností, ale bude snášet i vajíčka. Pravda, v průměru jen osmdesát kousků za rok, což je téměř o polovinu méně než snášejí klasické nosnice, ale za tu legraci, kterou si s ní člověk užije, je to bohatá nadílka.” Zmínila jste se o tom, že lidé o tomto druhu zatím moc nevědí. Myslíte, že by vás v případě zájmu mohli požádat o radu? Proč ne! Moje jméno si už přečetli. Dobřejovice jsou blízko Prahy směrem na jih, jen kousek od Průhonic. A to myslíte, že mám uvést i naše telefonní číslo? Proč ne, pokud neodmítnete! Stejně by do redakce nejspíš hodně čtenářů telefonovalo, aby na vás zjistili spojení. Takže jim to zjednodušme. “Jsem pro: telefon je tedy 0204/ 637202.” Když má zkrátka někdo rád, tak má rád a dokáže přitom ukrojit i něco ze svého soukromí, aby se podělil o zájmy a zkušenosti s těmi, kteří se třeba teprve na takovou cestu chtějí vydat.
