Dědické právo
S novým Občanským zákoníkem (NOZ) platí od roku 2014 několik zásadních změn také v oblasti dědického práva.
Dědické právo vzniká smrtí zůstavitele. Dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní. Pozůstalost tvoří veškeré jmění zůstavitele k okamžiku jeho smrti, které je způsobilé přejít na právní nástupce. Do pozůstalosti tedy nespadají práva a povinnosti vázaná výlučně na osobu zůstavitele, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. Důsledkem toho přejdou do pozůstalosti například i zůstavitelova práva na bolestné, na satisfakci v penězích a podobně, pokud byla za jeho života uznána nebo zažalována.
Pozůstalost je tedy širším pojmem než pojem dědictví. Dědictvím se rozumí ta část z pozůstalosti, která skutečně přejde na zůstavitelovy dědice.
Zůstavitelem může být pouze fyzická osoba, jejíž majetek má být v okamžiku její smrti předmětem dědického řízení. Oproti tomu dědicem může být nejen osoba fyzická, ale i právnická, vznikla-li do jednoho roku od smrti zůstavitele. Inspirací pro zavedení právnické osoby jako dědice bylo italské dědické právo.
Za dědice je považována osoba, na niž má po zůstavitelově smrti přejít pozůstalost jako celek nebo podíl na ní, a to bez ohledu na to, z jakého právního titulu se tak stane (zda z dědické smlouvy, ze závěti, či ze zákona). NOZ preferuje, aby majetek zůstal pokud možno v okruhu zůstavitelových nejbližších, a stát by se měl dědicem stát pouze ve velmi výjimečných případech. Proto se rozšířil okruh zákonných dědiců také na zůstavitelovy praprarodiče nebo sestřenice a bratrance.
Posílení vůle a volnosti rozhodování zůstavitele
Nová koncepce dědického práva posiluje zůstavitelovu volnost při jeho rozhodování o majetku pro případ smrti. Jedním z příkladů je například rozšíření dědických titulů o dědickou smlouvu. Pro mnohé je jistě překvapující nárůst počtu paragrafů z oblasti dědického práva v NOZ, což je dáno zejména návratem mnoha tradičních institutů dědického práva, které naše právo do té doby neznalo. Jedná se například o odkaz, dědickou smlouvu, zřeknutí se dědictví a tak dále.
Na rozdíl od ostatních částí NOZ musí úprava dědického práva pamatovat na to, že osoba, ze které práva a povinnosti přecházejí, je již po smrti a nemůže dále věci ovlivnit tak, že by upřesnila nebo vyložila svoji poslední vůli. Proto je úprava dědického práva podrobnější než jiné části nového občanského zákoníku.
Odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele
Dnešní koncepce přechodu dluhů vychází z povinnosti dědice hradit zůstavitelovy dluhy pouze do výše nabytého dědictví. Zásadní problém, který potvrzuje i praxe, spočívá v tom, že dnes je předmětem pozůstalosti jen to, co dědicové musí nezbytně přihlásit (nemovitosti, vklady na účtech apod.). Naopak většina movitých věcí jako např. drahé obrazy, starožitnosti, sbírkové předměty atd. dědicové většinou nepřiznají, a tak dochází ke zkrácení práv věřitelů, jelikož dědicům za toto jednání nehrozí prakticky žádná sankce.
Pokud by se věřiteli podařilo prokázat, že nebylo do pozůstalosti zahrnuto vše, dojde jen k rozšíření pozůstalosti o ty věci, o kterých věřitel prokáže, že patřily zůstaviteli, a povinnost k úhradě dluhů se rozšíří o jejich hodnotu, což většinou stejně nestačí k pokrytí zůstavitelových dluhů. Jelikož není důvod zvýhodňovat dědice na úkor věřitelů, kloní se NOZ ke koncepci, která je obvyklá nejen v tradičních právních řádech, ale i v právních řádech, které mají podobné historické pozadí (například Polsko).
NOZ posiluje pozici věřitelů tím, že primárně dochází k přechodu povinnosti k úhradě dluhů v plném rozsahu. Dědic musí uhradit zůstavitelovy dluhy i nad rozsah nabytého dědictví, případně ze svého výlučného majetku. Jistě není v určitých případech vhodné, aby dědic byl povinen k úhradě dluhů nad rozsah nabytého majetku. Je mu proto zákonem poskytnuta ochrana spočívající v možnosti ohraničení rozsahu povinnosti k úhradě zůstavitelových dluhů prostřednictvím soupisu pozůstalosti.
Dědic má právo vyhradit si soupis pozůstalosti, uplatní-li je do jednoho měsíce ode dne, kdy ho soud o tomto právu vyrozuměl. Kdo si nevyhradil soupis pozůstalosti nebo prohlásil, že právo výhrady soupisu neuplatňuje, nemůže si soupis vyhradit dodatečně.
Soupis pozůstalosti zpravidla vyhotoví notář. Může být nahrazen seznamem pozůstalostního majetku, který sepíše správce pozůstalosti a potvrdí jej všichni dědici. V jednoduchých případech může soud rozhodnout o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku. Jestliže si dědic vyhradil soupis pozůstalosti, bude povinen k úhradě zůstavitelových dluhů jen do nabytého dědictví, nikoliv v plné výši.
Zdá se, že se v případě vyhrazení soupisu pozůstalosti pro věřitele oproti dnešnímu stavu nic nemění, ale není tomu tak. Jestliže dědic vědomě neuvede do soupisu pozůstalosti některé předměty a věřiteli se podaří jejich existenci prokázat, přestane pro dědice platit ochrana, kterou mu poskytoval soupis pozůstalosti a bude povinen uhradit dluhy v plné výši.
Vzdání se dědictví
Dědic, který dědictví neodmítl, se jej může před soudem v řízení o dědictví vzdát ve prospěch druhého dědice. Oproti tomu odmítnout dědictví nelze ve prospěch jiné konkrétní osoby. Jestliže se vzdá dědictví ten, který byl obtížen příkazem, nařízením odkazu nebo jiným opatřením, které podle zůstavitelovy vůle může a má splnit jen osobně, nezbavuje se tím povinnosti splnit takové opatření.
Zřeknutí se dědického práva
Novinka dědicům umožňuje, aby se svého dědického práva zřekli ve smlouvě se zůstavitelem. Zavedení zřeknutí se dědického práva je velmi kladně vnímáno i odbornou veřejností, jelikož povede k vypořádání případných dědických sporů již za zůstavitelova života. Zřeknutí se dědictví bude praktické v případech, kdy zůstavitel za svého života zvýhodní nějakého z případných dědiců.
Příklad: Zůstavitel má tři syny a jednomu z nich za svého života daruje pozemek, aby si mohl postavit rodinný dům. Vzhledem k tomu, že ostatním dvěma synům nic za života nedaroval a chce je spravedlivě podělit a také předejít případným sporům po své smrti, může uzavřít s obdarovaným synem dohodu o zřeknutí se dědictví.
Zříci se dědictví je možné jako celku nebo se může zůstavitelův potomek zříci pouze práva na povinný díl. Pokud se zřekne pouze práva na povinný díl, může ještě dědit.
Text: Tomáš Krásenský
Kresba: Jiří Novák
Dědické právo
