U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Čtyřspřeží Josefa Dubna
Kategorie: Volný čas | Autor: Marie Rubešová
Lidé mají nejrůznější koníčky. To vám ostatně na tomto místě už pár desítek let připomínáme. Některé bývají dost náročné na čas, jiné, zejména ty sběratelské, lezou do peněz. Ing. Josef Duben si nestěžuje ani na jedno ani na druhé. Přitom má koníčků tolik, že by do bryčky zapřáhl dva páry za sebou.
Koníčky opravdové má taky velice rád, ale ti se nepočítají. Spadají do jeho profese mluvčího Státní veterinární správy ČR. Vystudoval totiž fakultu zootechniky na Vysoké škole zemědělské, dnešní Zemědělské univerzitě v Praze – Suchdole. Je Pražák, oba jeho rodiče též, ale prarodiče mají kořeny na venkově. Jedna větev je z Vysočiny, druhá z jižních Čech. Právě tam, na jihu, trávil jako kluk většinu prázdnin.
Každý odsud utíká…
Přestože v sobě odmala cítil umělecké puzení, psal básničky, trochu maloval a taky vyřezával lodičky a hlavice u holí, volba příštího zaměstnání byla prozaičtějí. “Věděl jsem, že vydat se po takové dráze by znamenalo nějaké ústupky režimu. A to jsem nechtěl. Lákala mě však i příroda. Poznal jsem v 60. letech jihočeský venkov bez přehnaného tlaku socializmu, u strejčka a tety chovali veškeré drobné zvířectvo, měli prase i krávu – a Jenda jezdil s koňmi! To bylo největší lákadlo.” Když se o vnukově rozhodnutí jít na zemědělskou školu dozvěděla babička, řekla mu: “Prosím tě, každý odsud utíká – a ty zase na vesnici půjdeš?” Ta otázka se zřejmě v mladé duši zahnízdila důkladně, protože vystudoval nejen zemědělskou školu, ale v 90. roce, když se zakládala Škola obnovy venkova, absolvoval hned první běh a stal se jejím lektorem. Jedním z koníčků, jehož projevy můžete sledovat i vy na stránkách našeho časopisu, je tedy snaha připomínat krásy českého venkova a různé cesty zachování života s přírodou za humny. Zajímá se nejen o tuzemskou realitu, ale i o způsoby, jakými všeobecný problém vylidňování venkova řeší další evropské země.
Na vojnu s nožem
K řezbařině, která ho vzrušovala svými trojrozměrnými možnostmi už od dětství, se dostal až na vojně. V Jincích na posádce byl totiž poněkud kuriozně zařazen. Byl “nadpočetný”, tedy jaksi navíc. “Neměli pro mě prakticky žádnou náplň, a tak jsem měl jsem spoustu času. Přečetl jsem tam haldy knih, chodil po lese a sbíral houby. Jednou jsem taky našel pěkný uschlý jalovec. Uřízl jsem si špalík a začal ho tvarovat. Všem se mé pokusy líbily.” Místní kněz, s nímž se spřátelil, ho dokonce požádal, zda by mu nevyřezal šachy. Času bylo dost, barevně odlišné lipové a dubové dřevo dostal, a tak začal na figurách pracovat. Stihl jich však jen osm, vojna tehdy ukrojila vysokoškolákům, kteří si první díl odsloužili už na fakultě, pouhý rok. Zajímavému koníčku zůstal věrný i jako zootechnik v JZD Kačice se sídlem v Kamenných Žehrovicích. Pořídil si dobrá dláta a nějakou literaturu (oceňuje zejména knížku Třísky z dílny řezbáře) a ve svých čtyřiadvaceti vytvořil slepého básníka Homéra, první práci, která by se dala podle jeho úsudku prezentovat. Následovala celá řada plastik. Převažují biblické postavy, zejména andělé. Práce Josefa Dubna mají obvykle své tiché poselství; někdy zřejmé, jindy srozumitelné jen autorově duši. Některé plastiky rozdal přátelům, pár jich vyřezával přímo na objednávku, ale většinu má doma nebo na chalupě nedaleko Prahy. Díky tomu mohl sáhnout do vlastního depozitáře a uspořádat letos v květnu na ministerstvu zemědělství malou výstavu.
I řezba musí zrát
Středověcí mistři prý rádi zpracovávali syrové dřevo; lépe se řeže než vyzrálé. “Pak ovšem museli plastiku rychle zezadu vydlabat, aby dřevo nepracovalo a svatí se nezkroutili,” vysvětluje Josef Duben. Jeho postavy duté nejsou, dává přednost dřevu vyzrálému. Na rozdíl od většiny amatérských řezbářů však nemá zrovna rád měkká dřeva. “Dávám přednost tvrdému materiálu. Zpracování je sice náročnější a předpokládá ostrá dlátka, ale řez je hladký a atraktivní – a navíc, člověk má více času na domyšlení věcí. Nejsem takový virtuoz, abych mohl řezat rychle. Dělal jsem i z měkkých materiálů, dokonce z kůry, která se po navoskování dřevu dost podobá, ale je na tom vidět rychlá práce. Nejvíce mých plastik je z dubu, který je u nás sehnatelný a dobře se řeže, a z tisu. Ten už se shání hůře, ale při troše snahy se dají v parku najít uschlé větve na menší plastiky.” Nejmilejším dřevem řezbáře, který si takhle zpestřuje život už pětadvacet let, je oliva. Není divu, že cílem rodinných prázdninových cest bývají často země, odkud lze přivézt materiál. “Oliva je nádherný strom, vpravdě biblický. Poskytuje stravu, stín, je dlouhověký, skromný a vzbuzuje takovou těžko definovatelnou sympatii,” chválí Josef Duben, přestože si při zpracování jednoho špalíku z Kréty přeřízl před pár lety šlachu na ruce. Dokonce uvažuje, že by stálo za to napsat o olivách knížku. Má prý i něco fotografií olivových hájů z oblasti Středozemního moře. Psaní vlastně také patří k jeho koníčkům. Protože je Josef Duben letory veselé, přidává občas k suchým zprávám, které posílá do redakcí pro obveselení veršík, související s tématem. A přátele i kolegy občas potěší kreslenými vtipy. Jeden z nich jsme pro vás vybrali. Tím pádem je čtyřspřeží kompletní.
