U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Co měly naše babičky za okny
Kategorie: Zahrada | Autor: ing. Eva Skalská
Život našich babiček na venkově nebyla žádná idylka. Většinou měly na starosti kupu dětí, početnou rodinu, hospodářská zvířata, všechny domácí práce a ještě pomáhaly na poli a všude, kde bylo třeba. Vždy si však našly čas na květiny, které s láskou pěstovaly za okny i na zahradě.
Co naše babičky pěstovaly za okny? Především to byly fuchsie, pelargonie, voňavá rozmarýna, stálezelená myrta a brazilská krasavice – mučenka. Nechyběly ani “ženich a nevěsta” – zvonek stejnolistý se široce otevřenými modrými a bílými květy. Ale pojďme si o nich něco říci pěkně po pořádku.
Fuchsie se vrací
Fuchsie byly koncem 19. století nejpopulárnější květinou. A na její oblibě neubylo ani ve 20. a 30. letech minulého století. Pochází z Jižní Ameriky a v Evropě byla poprvé spatřena v roce 1788. Od té doby se věnovala jejímu šlechtění velká pozornost. Nadšeným šlechtitelem a pěstitelem byl koncem 19. století i MUDr. Štika z Herálce u Humpolce. Jeho nová vynikající odrůda Márinka dlouho zaujímala přední místo v evropských sbírkách a zahradnických podnicích. Nesmíme zapomenout ani na našeho slavného botanika a sběratele B. Roezla, který také přispěl k objevení nových druhů fuchsií. Asi v roce 1872 našel v Bolívii v nadmořské výšce 2000 metrů druh, který nazval Fuchsia boliviana. Od čtyřicátých let 20. století byla fuchsie opomíjena a pěstovala se jen zřídka. Dnes však slaví zaslouženou renesanci. A to je dobře. Rostliny nejlépe přezimují na světle při 5 až 10 °C a při opatrné zálivce. Hrdinně snášejí i přezimování ve tmě. Vhodná doba k přesazení a k řezu starších rostlin (výhony krátíme o třetinu až polovinu) je po ukončení zimního klidu.
Vděčné pelargonie
Za okny venkovských chalup se slunily i vděčné pelargonie, především staré původní vonné druhy, zvané lidově muškáty. Byl to hlavně muškát strouhaný či drnolistý (Pelargonium radula) vyznačující se bledě purpurovými kvítečky s temným žilkováním na vysoké lodyze. Jeho listy jsou drsné, dlanitě dělené, které rozemnuté voní po růžích. Většinou se pěstovala odrůda ‘roseum’ (růžovonná) se světle červenými květy s tmavším žilkováním. Další druh, muškát nejvonnější (P. odoratissimum), je znám již od roku 1724. Je nízký a má okrouhlé, srdčité, bledě zelené listy s dlouhými řapíky. Jsou jemně plstnaté. Květy má tento druh bílé, malé a nenápadné. Byl však velmi oblíben pro příjemnou jemně citronovou vůni. Vonné muškáty byly v obyčejích našich předků obrazem přátelství. Dívka dávala přítelkyni tuto květinu na důkaz přízně: pokud muškát pěkně rostl, bylo přátelství pevné. Když však uhynul, po přátelství byla veta! Pěstovaly se i další druhy vonných muškátů – jeden voněl po meduňce, jiný po skořici, další po mátě peprné, po balzámu atd. Později se i na venkově rozšířilo pěstování kříženců páskatých a břečťanolistých převislých pelargonií. Od osmdesátých let 19. století totiž nadšení pro šlechtění módních pelargonií ochablo a přestěhovaly se z paláců a zahrad panstva do poněkud chudších domácností. Rozzářily nejen venkovská okna, ale i městská nudná okna a dvorky a pověstné pavlače. Pelargonie se stále těší nebývalé oblibě, zatímco vonné druhy upadly téměř v zapomnění.
Rozmarýna pro věrné
Čestné místo za okny měla bezesporu i rozmarýna. Tento voňavý keřík ze Středomoří s šedozelenými lístky a modravými bílými kvítky byl velmi ctěn, neboť byl považován u Čechů, Slováků a také Poláků a Jihoslovanů za symbol věrnosti a lásky. Proto nesměl chybět na žádné svatbě – ženich a nevěsta mívali při obřadu na hlavě rozmarýnový věneček. V našich lidových písních je právě rozmarýna nejvíce opěvovanou květinou. Pilné prababičky pěstovaly s láskou vonnou rozmarýnu v květináčích, pečlivě odřezávaly její větvičky, sušily je a dávaly do truhel. Avšak časem byla slovanská rozmarýna z lidových tradic vytlačována, rozmarýnové věnečky byly z čela nevěst sejmuty a nahrazeny myrtovými. Naše prababičky však zůstaly rozmarýně věrné a nadále ji pěstovaly a na zimu přenášely do chladné světlé sednice.
Myrtě se u nás líbí
Stálezelená myrta k nám na sever doputovala ze Středomoří. I ona byla a je dosud symbolickou rostlinou. Ve staro-věku byla symbolem plodnosti, později čistoty a nevinnosti. Její větvičky jsou dodnes neodmyslitelnou ozdobou nevěsty a všech svatebčanů. Tento obyčej k nám přišel z Německa a rychle se rozšířil. Jako hrnková rostlina je myrta nenáročná a dlouhověká, proto ji naše prababičky rády a úspěšně pěstovaly. Má drobné, lesklé listy tmavě zelené barvy, které vydávají kořenitou vůni. Květy jsou bílé a krásně voní. Myrta se snadno množí řízky, které se odebírají koncem června. V zimě potřebuje světlo a nízkou teplotu, která však nesmí klesnout pod 5 °C.
Exotická mučenka
V oknech obrácených k jihu rozkvétala na venkově i brazilská krasavice – mučenka. Pěstovala se tu mučenka modrá (Passiflora coerulla), která je dodnes jedním z nejkrásnějších druhů z početné rodiny mučenek. Když se našim prababičkám podařilo vypěstovat kvetoucí rostliny, byly na ně patřičně pyšné. Mučenka modrá je víceletá liána s metrovými výhony, které se vedou na drátu upevněném v květináči a stočeném do oblouku. Květy jsou velmi atraktivní, výjimečného vzhledu a podle lidové fantazie připomínají ukřižování Krista – hřeby a trnovou korunu. Jejich průměr dosahuje až 8 cm. Korunní lístky jsou bělavé, blizny purpurové, pakorunka z kruhově uspořádaných modrých brv. Rostlina vykvétá na mladých výhonech postupně od května do září. Přezimujeme ji ve světlé a chladné místnosti při 5 až 10 °C a mírně zaléváme. V létě rostlině prospívá vzdušné stanoviště – okno, světlý balkon, terasa či chráněné místo na zahradě. Na podzim se rostlina seřízne na výšku asi 30 cm.
Ženich a nevěsta
Těžko však dnes už za venkovskými okny zahlédneme zvonek stejnolistý (Campanula isophylla). Za časů našich prababiček by se snad našel v každém stavení. Pochází ze Středomoří, je vytrvalý, nízký, se srdčitými, na okraji zubatými listy na dlouhých výhonech. Jeho odrůdě ‘Mayii’, která má listy plstnaté a na dlouhých výhonech široce otevřené kouzelně modré 3 cm velké květy, se říkalo ženich, odrůdě ‘Alba’ s bílými kvítky nevěsta. Květy se objevují od července do září na koncích výhonů, které jsou velmi křehké. Větší rostliny jsou během hlavního kvetení obsypány stovkami květů, takže listy pod nimi nejsou skoro ani vidět. V létě lze rostliny zvonku umístit nejen na okno, ale také do závěsných květináčů na pergolu, balkon aj. Zásadně vyžadují vzdušné a slunné stanoviště, nejlépe na východní straně, kde není prudké polední slunce. Na podzim musíme rostliny včas uklidit, neboť jsou velmi citlivé na mráz. Přezimujeme je ve světlé chladné místnosti při 6 – 8 °C a při mírné zálivce. Teplé přezimování naprosto nesnášejí. Popsané druhy hrnkových rostlin, ozdobné květem i listem, patří k hlavním, které v minulých časech krášlily venkovská stavení. Samozřejmě se pěstovaly i další druhy, například hlíznaté begonie, petúnie aj., avšak ty nebyly tak významné. Musíme věřit a přát si, aby venkovská okna zářila květinami dál. Vždyť nabídka květin je dnes tak bohatá!
Popisy k obrázkům
1) Pelargonie
2) Rozmarýn
3) Fuchsie
4) Myrta
5) Zvonek
Autor fotografií: J. SEDLÁKOVÁ, J. ČEŘOVSKÁ A ARCHIV
