U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
CO, KDY A JAK při stavbě a údržbě II.
Kategorie: Stavba | Autor: Vladimír Procházka
Jsou práce, do nichž se většinou člověk sám nepustí. Přesně touto větou jsme začínali minule první díl tohoto seriálu. Platí i dnes, kdy se budeme věnovat zednickým pracím, omítkám a osazování oken. I když se do velkého stavění asi nepustíme, jistě neuškodí připomeneme-li si, kdy je pro které práce nejvhodnější doba. Tato informace nám jistě přijde vhod, i když si budeme objednávat třeba i stavební firmu.
Stejně jako v minulém díle (v č. 4/2004), který pojednával o výkopových pracích a navazující betonáži, jde i při zedničení o mokrý proces.
Při zdění uvnitř stavby platí – pokud v prostředí, kde pracujeme, neklesne během celého dne (alespoň 24 hodin) průměrná teplota pod +5 °C, můžeme zedničit, tedy zdít a betonovat, po celý rok.
Teplé a suché počasí je samozřejmě lákavější, neboť podstatně urychlí vyschnutí zdiva. Pozor však, neuspíší jeho vyzrání. Velké sucho škodí právě tak jako mráz. Platí to i o maltě a betonu, které se na rozdíl od rozpínavé sádry při rychlém vyschnutí silně smršťují i rychlou ztrátou vody. To znemožní nastartování procesu zrání a tuhnutí. Malty i beton se tím “spálí” a doslova se rozsypou. Takové stavby mohou mírně, ale nekontrolovatelně sedat, a to nejen ve stycích starých zdí s novými. I ve zcela novém nevyzrálém zdivu se pak v omítce objeví prasklinky a trhlinky. Jde sice často zprvu jen o vady na kráse, ale po čase se musí stejně opravit.
Za parného suchého počasí se proto vyplatí zdít s navlhčenými cihlami, aby malta měla z čeho brát vlhkost ke svému vyzrávání (jde o chemický proces ztvrdnutí maltovin a jejich pevné spojení s cihlami, ať už pálenými nebo cementovými, i nejrůznějšími tvárnicemi). Čím tenčí a vyšší je zdivo, tím spíše by měl být zdicí materiál navlhčen. To však v žádném případě neznamená naložit cihly do vody a z malty udělat polévku! Přemíra vody by způsobila vytlačování malty ze spár a naopak nadměrné sednutí zdi. Plně zde platí úsloví, že všeho moc škodí.
Na doložení jeden příklad. Postavili jsme vyšší a delší závětrnou zeď, tlustou 7,5 až 15 cm; po pár hodinách a v následujících několika dnech ji budeme v horkém počasí mírně kropit, a to hlavně ze strany, na kterou dopadá slunce. Při rychlém přesychání z jedné strany je totiž zeď schopná se zkroutit. Sice ne spadnout, ale vyboulit se tak, že na její vyrovnání omítkou spotřebujeme spoustu materiálu navíc. V žádném případě tedy čerstvě postavené zdi hned neomítejme!
Jak na vnitřní omítky? I v tomto případě platí zaklínadlo o průměru teplot +5 °C minimálně během celého dne práce. Optimální však je průměr o 10 stupňů vyšší. Protože i když mají zdivo a omítky větší tepelnou setrvačnost a nevychladnou tak rychle jako vzduch, stačí aby v noci teplota klesla třeba jen na hodinku mírně pod nulu a povrch omrzne. A to by znamenalo nechat jej znovu vyschnout, dobře omést koštětem, natřít neředěným Sokratem (lepidlo na beton, prodává se v drogeriích v litrových plastových láhvích) a celou zeď přeštukovat. Protože doba zrání omítek je asi 6 týdnů, pak už by jim mráz neměl vadit.
Řekli jsme, že při +5 °C lze omítat bez obav. Jedna podmínka tu však přece jenom je. Omítaná zeď nesmí ani zvenku promrzat. V takové situaci nanášená omítka stéká, protože promrzlá zeď z ní nesaje vlhkost. Je třeba práci přerušit a pokračovat až po rozmrznutí a vysušení zdi. Dojde k tomu buď až skončí mrazy, anebo když budeme místnost přetápět a zároveň vysoušet. První případ je rozhodně levnější.
Může se stát, že se nám i přes nepříznivé podmínky podaří omítku nanést, ale po vyzrání zjistíme, že je odfouklá, tedy lidově řečeno na nic. Je-li prostor trvale vytápěn na 18 – 20 °C, lze omítat bez obav i při venkovních mrazech. Pokud budeme s takovou situací počítat, je vhodné provést uvnitř omítky za topidly v předstihu, aby mohla být v mrazech zapojena (ať již to jsou kamna na pevná paliva, radiátory, konvektory či jiná). Pro zbytek omítek pak využijeme písku uloženého v teple a suchu, nebo suchých pytlovaných maltovin. A venku může mrznout a sněžit.
Do zdění venku se můžeme pustit jen od jara do podzimu. Konkrétní termín určuje předpoklad, že nebude alespoň v dalším týdnu mrznout, anebo hodně pršet. V každém případě však bude vhodné čerstvé zdivo shora zajistit proti promočení. Na podzim by to mohlo znamenat i snadné promrznutí a po odměku odpadnutí horních vrstev.
Venkovní omítky, ať již jde o jádrové nebo štukové anebo jakékoli jiné, by měly do zámrzu nejen proschnout, ale i vyzrát. Je na to zapotřebí 4 až 6 týdnů. To znamená, že bychom měli omítat nejpozději do poloviny října a stejně si pečlivě všímat dlouhodobé předpovědi počasí. Zjara můžeme začít s prací někdy již po půlce dubna.
V letních měsících není vhodné omítat zdi, rozpálené a přehřáté v nejprudším slunci. Raději začneme ráno a kolem 10 – 11 hodiny si dáme pauzu. Pokračovat budeme až po zchladnutí asi kolem 16 – 17 hodiny. Někdy je lepší zajistit si osvětlení a využít podvečerního chládku. Světla by měla být dvě – jedno k osvětlení čelnímu, druhé zleva v podélné ose zdi. To umožní omítku bezvadně srovnat. Vyplatí se, když si zdivo odpoledne, před pokračováním práce, lehce navlhčíte. Jistě však nebudeme vlhčit po dešti nebo za chladného a podmračného počasí. Zarosit můžeme i hotovou omítku. Neznamená to ovšem vzít hadici a kropit zeď jako záhon zeleniny.
Další vrstvy omítky se samozřejmě nanášejí vždy až po vyzrání té předchozí. Pokud bychom měli hrubou venkovní omítku hotovou až koncem října nebo v listopadu a chtěli začít nanášet štuk nebo břízolit, je lepší nechat “jádro” do jara a definitivní úpravu udělat až koncem dubna nebo začátkem května.
Pokud je hrubá omítka dobře vyzrálá, jsou škody, které by mohly napáchat zimní a jarní plískanice a mráz, mizivé. Je podstatně výhodnější, jestliže omítku přestříkneme nebo přetřeme řídkým Sokratem a doděláme poslední vrstvu zjara, než strhávat mrazem potrhanou syrovou vrchní omítku a dělat ji úplně znovu.
Do zedničiny patří i osazování a kotvení oken, dveří (osazení nebo výměna), konzol, háků, kamenáčů, mřížek atd. Platí tu pochopitelně stejná základní pravidla jako při zdění a omítání venku i uvnitř. Počítejme s tím, že budeme-li třeba v budoucí kuchyni nebo koupelně osazovat do promrzlé obvodové zdi velké kamenáče nebo šrouby pro objemný bojler, mohou vypadnout. Zvlášť choulostivá na namrznutí je sádra. Tím, že je hutnější a hygroskopičtější, drží mnohem déle vodu než vápenná malta. Podobný problém nastane v parném létě, pokud do osluněné zdi zasádrujeme kapsu na velký kotevní hák nebo konzolu – a předem ji nevyfoukáme a hlavně dokonale nezakropíme. Při prvním zatížení to všechno – i s velkým balíkem sádry – vytáhneme ze zdi.
Pokud tedy chceme, aby naše drobné stavební práce kolem chaty či chalupy dopadly dobře a byly také kvalitní, trvanlivé, nezapomeňme, že nestačí jen příslovečný “grif”. Všechno chce také svůj čas a podmínky.
FOTO M. MAŠÍN A ARCHIV
