Členění oken

Pro vzhled každého domu je velmi důležitá podoba oken. Nestačí jen velikost a tvar okenních otvorů, protože skutečnou tvář dají domu až okenní výplně. Proto musíme věnovat jejich podobě, členění a také způsobu otvírání a osazení velikou pozornost.

Nezřídka se stává, že projektová dokumentace řeší podobu oken jen schematicky, a když pak vezme jejich výrobu firma, zabývající se maximálně tak okny z europrofilů, nestačíme se divit. Proto by měl výměně oken nebo výrobě nových oken předcházet vždy podrobný nákres, který bude specifikovat v dostatečné přesnosti členění a způsob osazení a otvírání okna.

Druhou možností je zapůjčení původního okna přímo truhláři s požadavkem, aby podle originálu vyrobil tvarově přesnou kopii. I v tom případě je však vhodné ponechat si nad výrobou dohled. Raději se ani nebudeme zmiňovat o plastových oknech s vloženou zlatou mřížkou, hitu devadesátých let, který si nezadá se socialistickými trojdílnými nebo vyklápěcími okny…

Osazení a otvírání

Ještě důležitější než samo členění oken je způsob jejich osazení a otvírání. Pomineme-li vzácné příklady barokních a raně klasicistních oken nejdéle z počátku 19. století, pak v téměř většině otvorů pozdějších jsou lidově řečeno okna špaletová. Vnější křídla přitom bývají osazena zásadně v líci průčelí, nebo maximálně jen o pár centimetrů zapuštěna do mělké vpadliny.

V naprosté většině případů se vnější okno otevírá směrem ven a vnitřní dovnitř. Někdy, zvláště u roubených staveb, bývají okna spojena do jednoho celku dřevěným kastlíkem. Existují i výjimky: na samém severu Čech se vnější okna otvírala dovnitř (podobné je to s tzv. vídeňskými okny na jihu Moravy), ale to jsou víceméně anomálie.

Teprve někdy na přelomu 19. a 20. století se rozšířila dvojitá okna, kde i vnější křídla se otvírají dovnitř (to jsou pravá „špaletová okna“). Taková okna pak mohou mít vnější křídla odsazená od líce průčelí. Od poloviny 20. století se již křídla spojovala dohromady, a vznikla tak okna zdvojená, která známe z chat i dobových bytových domů. Jejich útok na průčelí venkovských chalup byl zdrcující.

Pokud tedy budeme chtít respektovat historický vzhled budovy, neobejdeme se bez oken dvojitých, přičemž vnější okna by se měla otvírat ven (až na ty sporadické výjimky popsané výše). Sebekrásnější a sebelépe vyrobené okno, které je odsazeno od líce fasády (tedy utopené ve stínu okenní niky) a otvírá se dovnitř, vzhled průčelí nenávratně změní. Jistě, někdy to může být také změna k lepšímu, ale dokonalého výsledku tím v žádném případě nedosáhneme.

Často se objevuje ještě jeden nešvar, který vzhled průčelí velmi kazí. Je to použití jednoho křídla pro větrací vyklápěcí klapku, nebo dokonce celé okno vyklápěné bez ohledu na členění. Klasicky členěné, avšak vyklopené okno vypadá na průčelí tradiční stavby opravdu nehezky. Pokud nám na vzhledu domu záleží, měli bychom se takovémuto řešení vyhnout! Lepší je vyřešit větrání samostatně otvíravým křidélkem, nebo v případě členění okna do tvaru písmena „T“ horním křídlem.

Členění oken

Z historie víme, že velikost tabulek odpovídala možnostem výroby a ceně tabulového skla. Proto byla stará okna členěná na mnoho tabulek příčlemi. Teprve od konce 19. století se objevují okna větší, členěná méně. Způsob členění bychom proto měli buď převzít z oken původních, a pokud se nezachovala, pak se inspirovat okny odpovídajícími době vzniku objektu, nebo jeho průčelí.

Určitě nejobvyklejší jsou okna dvoukřídlá, členěná na šest tabulek. Setkáme se ale i s okny dělenými křížem na čtyři tabulky, nebo naopak vyššími, osmi či desetitabulkovými. U vysokých oken byla často horní část oddělena vodorovným prvkem („poutcem“), takže se samostatně mohla otvírat okna spodní a horní.

Další hojně se vyskytující variantou jsou okna dělená do tvaru písmena „T“ s horním křídlem výklopným, používaná od konce 19. století. S prvními desetiletími 20. století se pak objevují i jinak členěná okna, jak velela dobová móda.

Ve 30. letech to byla i široká okna trojdílná nebo čtyřdílná (avšak dvojitá a řemeslně kvalitně provedená). Neměli bychom je házet do jednoho pytle s „trojáky“ ze šedesátých a sedmdesátých let 20. století. Máme li průčelí domu z doby první republiky, pak bychom měli i tvar jeho oken respektovat a neznásilňovat jej za každou cenu starobyle dělenými okny.

Může nastat i situace, kdy v otvoru původně žádné výplně osazeny nebyly. Například tam, kde potřebujeme zobytnit původně hospodářské prostory – chlévy či sýpku. Dobrý architekt často volí okna zcela nečleněná, moderní, bez rámů, anebo jen se subtilními rámy. Proč v takovém případě měnit působení stavby: nečleněné výplně tady působí přirozeněji a v podstatě podobně, jako když otvory nebyly zasklené vůbec. Naopak použití členěných historizujících oken může vést ke zmatení vzhledu průčelí. Nicméně – ne každý investor představu takových nečleněných oken snese.

A co zateplení?

Jak si však poradit s dnešními požadavky na zateplení a úspornost stavby, především pokud jde o použití dvojskla? Je třeba zvážit, zda je to vůbec nutné. Stavby využívané pro sezónní rekreaci velké zateplení v podstatě nevyžadují. I při použití nejtenčí varianty se dvojskla nutně projeví vizuálními odlišnostmi okna: profily musí být silnější, aby skryly obvodový rámeček dvojskla. V podstatě je vyloučeno členění na více tabulek – dělicí příčle by pak byly obludně tlusté. Asi jediným řešením je v tomto případě nalepení falešných příčlí na plochu skla.

Pokud to jde, je z architektonického hlediska vždy lepší použití okna s dvojsklem na vnitřní straně (pak může být i nečleněné) a na fasádu umístit okno jednoduché. Existují i možnosti druhotného zesílení skla přidaným samostatným sklem na vnitřní straně, což lze uplatnit zvláště u historických oken. Ta pak mohou být ve zcela novém, moderním, subtilním rámu. Proč ne?

TEXT A FOTO: ING. ARCH. JAN PEŠTA

Členění oken

Členění oken