Chtělo to drobátko zrekonstruovat…

Letos uteklo už 16 let, co se Martina a Petr poznali. O čtyři roky později si koupili chalupu na trvalé bydlení. Než se do ní nastěhovali, potřebovala předělat a hlavně odvodnit.

Chalupa stojí na samotě ve stráni a od ní je krásný výhled do údolí lemovaného zalesněnými kopci. Na přilehlých loukách se pasou krávy a je tu klid jako za starých časů. Martina a Petr, kteří tady žijí devátým rokem, říkají, že od chalupy je sice vidět do daleka, ale zato tady fouká víc než jinde. Na druhou stranu oba vědí, že v prudkém svahu pod nimi se stavět nebude. Petr se směje: „Je to ideální lokalita! Pět minut autem máme do města, dvě minuty do hospody a sousedi jsou přiměřeně daleko.“

Staré nádobí přivezl Petr. Při své práci se dostane do starých domů a zachraňuje odtud mnohé krásné, ale již nepotřebné věci. Foto: Jaroslav Hejzlar

Voda hlavním problémem

Dnes je chalupa zvenku i zevnitř pěkná, avšak když ji kupovali, vůbec to nevypadalo tak růžově. Bývalý majitel ji vlastnil krátce, ale během toho roku stačil vykácet stromy v zahradě, nechal růst jen rododendron a všude kolem stavení nasypal štěrk. Pozemek a dům trpící nadměrnou zemní vlhkostí se snažil odvodnit, zvolil však firmu, která drenáže udělala nekvalitně. Nakonec chalupu nabídl k prodeji. Petr s Martinou se rozhodli rychle. V neděli se na lokalitu s roubenkou byli podívat a v úterý v realitní kanceláři zaplatili.
O dva měsíce později se chalupou prohnala voda, která tekla ze strání. Rozhodli se proto pro pořádnou rekonstrukci s odvodněním nejen chalupy, ale i celého pozemku. Petr s nadsázkou povídá: „Chtělo to drobátko zrekonstruovat.“ Opravy trvaly dlouhé tři roky.

Chalupa měla štěstí, protože Petr je spolumajitelem stavební firmičky Maxim House, kterou vlastní se svými bratry, věděl tedy, jak na to. Martina prozrazuje: „Musí nad ním stát ženská, protože rád nedokončuje…“ Petr se směje a vrací jí to: „Kolikrát jsme se hádali, protože Martina začala zakládat záhony v době rekonstrukce. A my jsme se jim museli vyhýbat.“ Ihned uznale dodává: „Měla pravdu. Když jsme se stěhovali, byly zasazené rostliny už vzrostlé.“

Na schodech do podkroví nad keramickými hrnci je bandaska, z níž mezi sušenými rostlinami vystrkují hlavy ušité husy. Foto: Jaroslav Hejzlar

Velká rekonstrukce

Tři roky, během nichž probíhala rekonstrukce, nebyly nijak snadné. Chalupa se chvílemi vznášela, protože shnilé trámy, z nichž zbyly vlastně jen skořápky, se museli vybourat a nahradit zdravými. Petr vzpomíná: „Nové jsme připravili a natřeli na firmě a potom jsme je na místě sestavovali. Byla to dřina, vždyť jsme je ručně zdvihali do výšky. Spáry jsme vyplňovali ovčí vlnou. Kromě výměny roubení se dělaly trojúhelníkový vikýř vedoucí do dvora a stříška před vchodem, zobytnilo se podkroví dosud sloužící na uchování sena a s ním se zbudovala střešní okna. Vlastně až na střechu a kamenné zdi je všechno nové,“ rekapituluje. Střecha se bude také co nevidět měnit. Krytinu už mají koupenou, bude to plastový šindel.

Nábytek v kuchyni je ze slovenské firmy Decodom. Na okenním parapetu stojí domečky, které vyrobila Martina. Foto: Jaroslav Hejzlar

Pak chalupář rozebírá nátěry: „Rozhodovala příprava. Podklad pro lazury se má před nanášením vždycky přebrousit. Z olejovaného povrchu se jen smete prach. Olej je dražší, ale údržba je snazší, proto jsem ho zvolil. Rozhodl jsem se vzít na dřevo v exteriéru olej Impredur od firmy Flügger. Uvidíme, co nátěry udělají, přece jen jsou venku namáhány sluncem, vodou, povětrností…“ Na podlahy v chalupě vybral tvrdý olejový nátěr značky Remmers.

Tím, že Petr je „od fochu“, uměl si poradit například s ošetřením půdovek v předsíni. Napouštěl je nanotechnologickým vodoodpudivým roztokem. Ale Martina na ně stejně nikoho v botách nepustí!

Protože je chalupa poloroubená, bylo třeba vyřešit i venkovní omítky. Chalupář zvolil trasové vápno od firmy Baumit, které je vhodné i pro památkové objekty. „Bylo vyvinuto pro italské Benátky, tudíž pro prostředí namáhané vodou, míchal jsem ho s pískem a vodou, ale je možné koupit pytlovanou směs,“ informuje. Uvnitř jsou na zdech vápenné omítky.

Na stěnách je typické chalupářské zařízení: kyvadlové hodiny, dřevěná koutnice, polička s kafemlýnkem a pod ní je veliká klec pro milovaného papouška Lea. Foto: Jaroslav Hejzlar

Venkovský styl

Interiér chalupy je prostorný, k obývání jsou upraveny i bývalé chlévy. „U stěny dnešní ložnice stála koryta pro zvířata,“ sděluje Martina, naše průvodkyně. Za předsíní se schodištěm je rovně kuchyň, vlevo obývák s jídelnou a vpravo koupelna a ložnice. Pod přízemím je sklep s potůčkem a žábou. V patře jsou dva pokoje, koupelna, toaleta, šatna, dílnička na Martinino šití a ještě zbývá dost volného místa vedle schodů pod vikýřem. Sem nosí paní domu snídani případným hostům, kterým jsou určeny oba pokojíky.

V přízemní ložnici vévodí postel ze soběslavské Jitony. Foto: Jaroslav Hejzlar

V pokojíku pro hosty je na podlaze lino s dekorem parket. Foto: Jaroslav Hejzlar

V celé chalupě vládne jediný koncept, který se ve všech místnostech opakuje: přírodní dřevo na roubení, stropech i podlahách, bílé stěny a bílý nebo hnědý nábytek. V přízemí jsou nad okny cihly zaklenuté do oblouku a tu a tam ve stěnách přiznané kameny. O tom, že roubenka je zařízena ve venkovském stylu, není pochyb. Všude jsou přírodní materiály, stěny zdobí síta, historické obrázky nebo poličky s keramickými hrnečky a smaltovaným nádobím. Dokonce nechybí malovaná koutní skříňka, kterou Martina získala na Aukru.

Pěkná historka se váže ke kyvadlovým hodinám, jež jsou po babičce. Dvacet pět let ležely bez natažení na půdě u Martinina strýce. Když je pověsil v jejich roubence na dřevěnou stěnu, rozešly se a začaly odbíjet! Ale strýc ani Martina neměli klíček na natahování hodin. Pomohla až maminka, která sáhla do své sbírky a vytáhla jeden malinkatý klíček od nějaké hračky. A ten sem pasoval. Od té chvíle hodiny jdou.

Retrodesign modrobílých obkladů Ricordi zakoupených v Siko koupelně v chalupě hodně sluší. Foto: Jaroslav Hejzlar

Zatímco kuchyně a zařízení v obývacím pokoji odpovídají dnešní době, v jídelně paní domu popustila své srdce fantazii. Je to tu jako za starých dob! Chalupářka shromáždila nábytek a doplňky, za které by se nemusely stydět naše babičky. Nad bílou lavicí u jídelního stolu z jedné strany visí vyšívaná kuchařka, na druhé straně je připevněna police se starým nádobím a nad okrajem lavice jsou zastrčeny modré smaltované pokličky.

Mezi jídelnou a obývací částí je volný průchod a za ním stojí litinová kamna na pevná paliva. Nad nimi jsou hambalky jako malá příprava na kachlová kamna, na která majitelé teprve musejí ušetřit. Kamny se pouze přitápí, protože po domě je rozvedeno ústřední topení napojené na kotel na dřevo.

Plná stěna chrání posezení v letní kuchyni před rozmary počasí. Foto: Jaroslav Hejzlar

V letní kuchyni před chalupou

V posledních letech vyrostla před chalupou krytá pergola s letní kuchyní. Podle Petra ještě není dokončená, například zbývá všude upevnit dřevěné žaluzie, které se stáhnou, když bude větrno. Zabrání se průvanu. Právě odsud je nejhezčí pohled po okolním zvlněném terénu. Kuchyňskou linku s grilem, varnou deskou a dřezem ani nevnímáte, protože dvířka skříněk jsou nenápadná.

Zápraží kolem chalupy je vyskládáno z velkých kamenů. Foto: Jaroslav Hejzlar

Mezi pergolou a domem jsou rabátka, uprostřed jednoho fialově kvete rododendron, ten, který předchozí majitel ušetřil. A tráva je tak zelená! Petr se potutelně usmívá: „Kamenné chodníky jsme položili teprve nedávno. Brodili jsme se bahnem, vyloženě jsme čvachtali…“

Zatímco Petr vypráví o martyriích s chalupou, Martina vzala ven papouška Lea a mazlí se s ním. „Leonka máme jako hlídače. Psa Babu by nám ukradli, zatímco papoušek hlásí každého cizince. Je to můj miláček. Umí mluvit i odpovídat. Kvůli němu ale nemůžeme nikam jezdit, zatímco ostatní zvířata někdo nakrmí, tak papouška ne, každého cizího poklová.“

Kolem chalupy leží louky, které jsou nejkrásnější v květu. Foto: Jaroslav Hejzlar

Pes Babu je věrně doprovází. Foto: Jaroslav Hejzlar

Stále se tu něco buduje. Na jednom konci roste bydlení ze stodoly, na kterém pracuje Petrův syn. Zatím je to syrová stavba z cihel, ale až se vyloupne, bude mít prkenný obklad. Petr, jen co dokončí pergolu, se chystá na septik, pak na střechu, Martina říká, že touží po skleníku a po sezení před pergolou, a ještě oba chtějí zapracovat na koupacím jezírku. Měla by u něj stát zeď bránící přílivu studeného vzduchu. Plánů mají tedy víc než dost!

Foto: rodinný archiv majitelů chalupy

Tenkrát…

Dívat se na chalupu v době jejích oprav bylo dramatické. Střecha levitovala, do zdí se dávaly nové trámy, jen černá nopková fólie proti vodě slibovala lepší zítřky.

Kdo tu bydlí

Martina a Petr,
papoušek Leo, pes Babu
a spousta dalšího zvířectva

Kde

Prachaticko

Text: Martina Lžičařová
Foto: Jaroslav Hejzlar