U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
CHEMIE CHRÁNÍ CHALUPY
Kategorie: Stavení | Autor: Arch. Václav Hájek
OPRAVUJEME
O vlhkosti, jednom z největších nepřátel našich chat a chalup, jsme hovořili již ve dvou letošních číslech. Popsali jsme klasické metody podřezáváním a probouráváním zdiva s následným vkládáním vodorovné lepenkové izolace, kterou lze provést často i svépomocí. O metodách chemických a elektrofyzikálních, jež vyžadují odbornou práci založenou často na speciálním vybavení a zkušenostech odborníků, jsme se pouze zmínili.
Vzhledem k řadě dotazů a žádostí o bližší informace však nyní uvádíme i některé zkušenosti a popisy metod chemické ochrany zdiva před vlhkostí. Jde o vytvoření infuzních clon ve zdivu chemickými prostředky, což je metoda v současné době nejfrekventovanější a při odborné aplikaci skutečně účinná.
Infuzní clony
Chemickou hydroizolaci bude s největší pravděpodobností provádět odborná firma, bude jí tedy předcházet důkladný průzkum, který by měl potvrdit správnost této volby. Půjde hlavně o zjištění intenzity vlhkosti zdiva a druhu stavebního materiálu a ověření druhu a technického stavu stavebních konstrukcí. Bude nutno zjistit i chemické složení spodní vody a posoudit, zda nenaruší účinnost použitých infuzí. Cihelné ani kamenné zdivo spojované maltou nedovede samo o sobě zabránit vzlínání vody z hladiny podzemní vody (obr. 1). Klasickou běžnou zábranou proti němu je vodorovná lepenková izolace vložená do ložných spár zdiva. Životnost tohoto opatření však je omezené a je podstatně kratší, než životnost vlastního zdiva a objektu (obr. 2). Dříve nebo později bude tedy nutno izolaci proti zemní vlhkosti obnovit. Jedna z moderních metod využívá principu infuzních clon. Některé chemické látky mají totiž schopnost pronikat porézními materiály, cihelným či kamenným zdivem i maltou, zpravidla se neslučují s vodou ani se v ní nerozpouštějí, ale naopak ji vytěsňují z pórů. Někdy mají i zpevňující schopnost. Vytvářejí tak ve zdivu nepropustnou clonu, která zabrání dalšímu postupu vlhkosti ve stavu kapalném i plynném (obr. 3). Vytvořit nepropustné pásmo lze buď hydrofobní látkou, která v pórech, do nichž pronikla, vytváří film odpuzující vodu, nebo látkou (zpravidla křemičitanem draselným), která póry vyplní, popřípadě roztokem, jenž kombinuje oba tyto účinky. Infuzní roztok se aplikuje do soustavy otvorů ve zdivu. Jsou vyvrtané ve sklonu 0 až 90° v průměrech 10 až 40 mm, ve vzdálenostech 100 až 150 mm. Vrty končí zhruba 100 mm od zadního líce a dělají se zpravidla z vnitřní strany (obr. 4) u zdí do 1 m tloušťky; u zdí tlustších z obou stran – z vnitřní i vnější – s vystřídáním jejich polohy (obr. 5). Otvory se plní infuzí buď beztlakově napouštěním uvedených přípravků samospádem z kalibrovaných nádob zavěšených ve stanovené výšce, nebo tlakově pomocí čerpadla s barometrem. Množství infuzní tekutiny záleží na jejím druhu, zvoleném postupu i technologických předpisech firmy, jež práci provádí. Význam infuzní metody je také v tom, že není destruktivní, je šetrná ke konstrukci objektu, a proto vhodná i pro sanaci památkových objektů.
Zmrzlé tablety
Jedním ze způsobů, jak vytvořit ve zdi infuzní clonu, je vkládání zmrzlých válcových tablet vodného roztoku silikonátů (FREEZTEQ). Tyto válečky o průměru 20 mm jsou dlouhé 210 mm; dodávají se v plastických obalech, v krabicích po 250 kusech. Lze je uchovat v běžné domácí ledničce. Při práci s nimi je nutné používat ochranné rukavice. Ve zdi, zpravidla pod úrovní podlahy a uložení stropní konstrukce, se vyvrtají z vnější strany zdi otvory o průměru 22 mm po vzdálenostech 110 cm (obr. 6). Vrtají se v maltovém loži cihelné nebo kamenné zdi, neboť v poréznější maltě vlhkost vzlíná nejrychleji. Do vyvrtaných otvorů se vvsunou zmrzlé tablety válcového tvaru; po jejich rozpuštění vložíme další a postup opakujeme čtyřikrát. Válečky, jež jsou vlastně zmrzlou infuzní kapalinou uzavřenou v tenké umělé blance (složení je patentované), se v otvorech roztaví a účinná látka pronikne do kapilár napuštěných vzlínající vlhkostí. Rozptýlí se v hydrofobní clonu a zabraňuje dalšímu prostupu vlhkosti. Zdivo nad clonou se postupně vysušuje, neboť není zásobováno vzlínající vlhkostí. U tlustých cihelných nebo kamenných zdí se vyvrtají otvory z vnitřní i vnější strany, a to tak, aby se uprostřed překrývaly minimálně o 50 mm. K plnému vyschnutí zdí po tomto mrazivém zásahu dochází po 6 až 12 měsících (i déle), za předpokladu, že se v zimních měsících topí. Účinnost tohoto opatření je garantována obvykle na dobu 12 let. Při využití této metody je nutno věnovat zvláštní pozornost dřevěným konstrukcím objektu. Jde především o případné dřevěné stropy a podlahy nad suterénem a o dřevěné podlahy v suterénu. Je-li konstrukce dřevěné podlahy spojena s vlastní vlhkou zděnou konstrukcí a zvláště, je-li již napadena houbou, nezbývá než ji vybourat a provést takovou úpravu, která zabrání dalšímu napadení podlahy. Je-li to možné, pak lze v tomto prostředí doporučit výměnu dřevěné podlahy za beton. Po všech uvedených úpravách budeme muset udělat novou vnitřní omítku. Postupujeme tak, že odstraníme starou až na cihelné nebo kamenné zdivo, kterému proškrábneme spáry. Vlastní omítkovou maltu mícháme ze 3 dílů ostrého písku a 1 dílu portlandského cementu; do záměsné vody přidáme v poměru 1 : 40 vodovzdornou látku, která brání jejímu prostupu (i o to se postará firma, jež FREEZTEQ aplikovala). Malta musí být hustá. Jakmile základní vrstva omítky začne “táhnout”, uděláme v ní rýhy, aby se lépe spojila s lícní vrstvou. Tu mícháme v poměru 4 díly praného ostrého písku a 1 díl portlandského cementu a naneseme ji v tloušťce 10 mm ještě před zavadnutím první vrstvy. Pokud jsou na vnitřní straně zdi vyvrtané otvory těsně nad podlahou, zakryjeme je pouze podlahovou soklovou lištou. Otvory na vnější straně uzavřeme po uplynutí jednoho měsíce maltou. Před předáním hotové práce provede firma zkoušky a předá o nich zprávu.
Elektroosmóza
Vedle metody infuzních clon se v poslední době uplatňuje při vysoušení zdiva i metoda elektroosmózy. Jde o elektrofyzikální metodu, náročnou na teorii i elektrické měření. Vzhledem k tomu je rovněž vhodné obrátit se na odbornou firmu, která je k provedení této instalace oprávněná a vybavená. Zmíníme se proto o ní jen informativně a ukážeme její princip a základní technologické postupy. Zdivem vzlíná vlhkost kapilární silou, tj. sací silou nejjemnějších pórů ve zdivu. Při tomto pohybu vzniká slabý elektrický proud, který úměrně vzrůstá s rychlostí vzlínání. Uzemníme-li některou část vlhkého zdiva, vznikne uzavřený elektrický obvod, který obrací původní směr vzlínání. Pasivní elektroosmózou nazýváme elektroosmotickou instalaci, která se skládá z elektrod, zabudovaných do vlhkého zdiva a z elektrod zemních. Elektrody jsou ze stejného materiálu a spojeny nakrátko. Elektrické napětí vytvořené tímto elektrickým článkem je poměrně slabé a trvá jen do doby, než malta ve vyvrtaných otvorech zkarbonizuje, tedy do 1 až 3 let. Tato pasivní elektroosmóza je citlivá i na cizí indukovaná napětí (tzv. bludné proudy), které někdy mění polaritu. Tím se naopak může vlhkost zvyšovat! Aktivní elektroosmóza odstraňuje tyto nedostatky přidaným zdrojem elektrického napětí, který přesně směruje působení síly proti vzlínající vodě (obr. 7). Může si vytvořit větší spád, čímž se vysušování urychlí.
