U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Chato, chatičko, otoč se ke mně čelem!
Kategorie: Návštěva | Autor: Marie Rubešová
Tak jednoduché jako v pohádce o Mrazíkovi, kde si Ivánek jenom dupnul a chaloupka se vrtěla, to rozhodně nebylo. Aby stará chata Marcela o patro poskočila vzhůru a ještě přitom otočila štít o 90 stupňů, k tomu se muselo dát dohromady hodně hlav a rukou.
Původní malou chatku začala stavět paní Dáša s manželem v roce 1968. Parcela nedaleko Sázavy se jim zalíbila, protože on rád rybařil a ona uměla všechno. Nejen připravit ryby na nejrůznější způsoby, ale taky vzít do ruky krumpáč, lopatu a zednickou lžíci. Když přijeli montéři se složenou Marcelou, byl hotov sklep a pevné základy stavby o 86 m2. Pak si ovšem pán domu našel někde jinou řeku -a Dáša zůstala s dorůstající dcerou sama.
Dřevo roste jenom v lese
Chatiček v okolí přibývalo, děti i stromy rostly jako z vody, ale Marcela nic. Spíš jako by se zmenšovala. To když dcera Pavla přivedla k Sázavě svého Jirku a pak postupně dvě děti. „Babička spala v obýváku a my čtyři na dvou palandách v ložnici. Začalo být těsno,“ hodnotí Jiří, „tak jsme si asi před třinácti lety řekli, že chatě přistavíme patro. Od známých jsme dostali tip na partu řemeslníků z Vlašimi. Byli k nezaplacení.“
Tím Jiří, civilním zaměstnáním redaktor, nenaráží jen na to, že se práce proti původním odhadům vždy o něco prodražila, ale že šlo o muže velmi šikovné. Díky panu Brhlíkovi, tesaři, se dokonce oproti rámcovému projektu stavitele Stibůrka leccos ku prospěchu změnilo.
„Když jsme chatu rozebírali, přiložil jsem ruku k dílu i já, přestože vůbec nejsem řemeslně zdatný,“ přiznává. Když dodal, že jeho maminka byla modelkou a otec konferenciérem orchestru Karla Vlacha, bylo jasné, že si v genech přinesl na svět spíše jiné talenty. „Přesto jsem vzal kleště a snažil se rozebrat střechu, aby bylo možné shodit starý krov. Tedy krov. Bylo to poskládané jen z prken na šířku a přes to překližky, v nichž byly natlučeny tisíce hřebíků. Hrozně nerad vyndávám hřebíky z čehokoliv a tady jich bylo snad deset kilo! Po třiceti letech z toho prostoru vyplavala různá překvapení – nejen sajrajt, ale i vosí hnízdo a kuní pelech; konečně jsme věděli, co tam občas škrábalo… Komín pak trčel smutně k nebi, jako kdyby chata vyhořela. Když žena přijela na víkend, dostala z toho šok a křičela: To je konec, s tím už se nedá nic dělat, radši to zbourejte celý.“
Jak se „tesá“ benzínovkou
Tesaře Brhlíka prý ten pohled nevyděsil. Řekl jen: krov obrátíme a tady uděláme balkon. „Koukat na něj byla radost. Používal benzínovou pilu a všechno řezal rovnou. Krov dával s partou dohromady na louce a benzínovkou trámy nejen řezal, ale i dlabal. Neuvěřitelným fofrem.“
Chata dnes tedy vítá příchozího štítem. Nad verandou v přízemí vznikla nahoře další a hlavně tři pěkné podkrovní ložnice. Obavu, zda se stěny nerozjedou do stran, když se udělá patro navíc, tesař odmítl. „Rozdělal jednu stěnu, kouknul dovnitř a řekl: Je to dobrý. Ale místo původních trámů, které byly moc tenké, srandovní, udělal další, bytelné. Postavil vlastně nad starou stavbou novou samonosnou konstrukci. Tím však ještě nebyl ve své tvořivosti uspokojen. Že prý by se vyplatilo zkrátit dolní verandu a zvětšit obývák. A chtěl se do toho vrhnout hned. Ale my ne, že to takhle stačí,“ vzpomínají chataři.
„Pan Brhlík byl taky mistr všech možných lešení,“ pokračuje Jiří. „Vzal pětimetrový trám, vystrčil ho z okna, druhý dal od stropu a sklepnul je dohromady. Z druhýho okna vystrčil podobnou konstrukci, pak dal napříč přes trámy prkna -a měl lešení. Páka, kladka, nakloněná rovina, s materiálem manipuloval neskutečně lehce.“
Další vzpomínka, kterou přispěla zase Pavla, je poněkud traumatická. „Když byla střecha hotova a nová bělounká prkna krásně voněla, začal Brhlík volat: ´Paní, tak kde uděláme to vokno?’ – Já se zděsila, jaké okno – a on že střešní. V ruce měl velkou pilu, udělal takové to rrrrnrn a už se sápal na střechu. Křičím moment, moment, no asi tady… A on opravdu před mými zraky zakrojil. Na to jsem neměla a radši jsem odešla. Okno je akorát. Nad naší ložnicí máme Velux a nad schodiště prosadil ještě jedno menší. Měl zase pravdu, byla by tam tma.“
Nakonec došlo na tesařova slova i ohledně zvětšení obýváku. „Před čtyřmi lety jsme se rozhodli izolovat přízemí, protože tam bývalo v noci dost zima. Koho jiného pozvat než našeho Brhlíka. O jednom víkendu přidělal na konstrukci minerální vatu a příště že přes ni natluče palubky. Už byl na odchodu a my na něj: Nešlo by přece jen malounko zkrátit balkon, že bychom měli v pokoji víc prostoru? Něco zabrblal, vzal pilu, strop si tu a tam podepřel souškou – a už to jelo. Za hodinu měl stěnu posunutou,“ líčí Jiří. „Když já řežu, všechno si důkladně rozměřím, ale přesto mně vždycky dva centimetry přesahujou nebo tři chyběj. To je nejhorší. S tím už člověk nic neudělá. Když řezal Brhlík, všechno pasovalo, že se tam skoro ani nemusel dát hřebík.“
Babiččin splněný sen
Krb, který vytopí celou chatu – to byl vždycky sen paní Dáši. Když se před lety Marcela montovala, nechali si s manželem vybudovat otevřený. Byl sice profesionálně dobře udělaný, ale muselo se do něj sázet pořád a teplo nic moc. Když se rodina občas rozhodla vyrazit na chatu i v zimě, ze všech rohů foukalo. A to se ještě v kuchyni topilo ve stáložárných kamnech.
„Já jsem nejdřív říkal, že krb je snobárna,“ doplňuje Jiří. „Ale nakonec jsem si ohníček oblíbil. Naše babička pořád snila o výkonném topidle, třicet let střádala Chataře & chalupáře i další časopisy, kde se psalo o krbových vložkách, a tak jsme se před několika lety rozhodli, že je čas nechat ji tam vsadit. Tedy vložku. Dáša je v tomhle neuvěřitelná. Že prý se nesmí šetřit, vložka musí být kvalitní. A zafinancovala nás francouzskou dvouplášťovou Turbo fonte. Dva výduchy jsou z ní vyvedeny taky nahoru. Chvilku sice trvá, než se krb rozpálí, ale je paráda. Dřevo voní a praská, i když je za sklem.“
U Sázavy se dnes dá relaxovat i v zimě – a bez přispění kamen v kuchyni. Obyvatelé chaty svorně tvrdí, že krb je nejlepší televize.
Studna v keltském hradišti?
Ptala jsem se, na co je tenhle mužský, který na svém řemeslnickém image neustále pracuje, nejpyšnější. Krátce se zamyslel, zavrhl septik, kůlnu bez pravých úhlů i sloupky u plotu, při jejichž stavbě odmítal vodováhu, protože je přece nebude sázet vodorovně, a pravil: „Největší radost mám ze studny. Léta jsme chodili pro vodu k sousedům, ale věřil jsem, že tady musí být. Tenkrát mi dokonce přijeli pomáhat kamarádi z redakce.“
Nejdřív byl pozván proutkař. Chodil sem tam a všichni mu šli zvědavě v patách. Proutek prý lítal jako zběsilý. „Nakonec odborník zapíchl klacek a řekl – tady kopejte,“ líčí Jiří dramaticky. „Vzal jsem rýč, že vykopu větší šachtu a pak tam teprve dáme skruže. Jsou tady kolem řeky hlavně písky, šlo to dobře. Asi ve dvou metrech, už jsem nebyl ani vidět, rýč najednou o něco škrábnul. Jedu dál – a zase. Že by nám tu něco nechali Kelti? – říkám si. Lovím první cihlu, pak druhou… místo kelstkého hradiště jsem objevil tunýlek chránící elektrické vedení. Ještě, že jsem něco nepřekopnul! Tak jsem popostoupil o necelý metr blíž k vodě, tedy k řece, a kráter rozšířil. Mělo to něco do sebe, výkop už nepůsobil klaustrofobicky.“
Když kamarádi, jimž posléze Jirka spíše vařil, sestoupli do pěti a půl metru, dál to nešlo. Kameny a zase kameny. Ale voda se tam táhla, tak se rozhodli, že stačí. Ve studni se stále drží 1,5 až 2 metry vody. Rozbor odhalil, že je použitelná i na pití.
A když už jsme u těch „nej“, nejdramatičtější noc přestavby prý zažila paní Dáša. V obýváku se jí na několik dnů usadilo pět chlapů. Měli štěstí, počasí přálo a trámy na trávníku už připomínaly krov. Když sundali střechu, přišel liják. Velkou plachtu sice měli, ale byli líní ji natáhnout. „Tak tady přes sebe padali naše babička a šest ‘dřevorubců’. Střecha z plachty se v noci neinstaluje dobře… Pršelo, ještě když jsme přijeli s Pavlou na víkend,“ uzavírá Jiří naše povídání. A do oken chaty nad Sázavou, kam jeho žena právě přivezla ze školy „vyletnit“ spoustu muškátů, svítilo sluníčko.
Popisy k obrázkům
Krov už sedí ve správném směru; a ze střechy trčí jedno ze speciálních lešení
V této podobě připomíná spíš spáleniště…
Podle jalovce je jasné, jakou si chata dovolila „otočku“
Paní Dáša s dcerou Pavlou při odpoledním kafíčku
Nelze nevzpomenout na dobu, kdy se studna stavěla…
K místním muškátům přibyly další, jimž ve škole paní Pavly začaly prázdniny
Dnes je studna ozdobou zahrádky
Zajímavý je pohled i z tohoto okna…
Obývák, zvětšený o část verandy, zve k vesele kostkovanému posezení
Přívětivé srdce chaty s kvalitní krbovou vložkou chrání poctivé cihly
A nad schodištěm vznikl prostor jen tak pro potěchu oka
Autor fotografií: FOTO MARTIN MAŠÍN A ARCHIV
